Vědomí

"Oh boy...Možná kdybys mi řekl to svoje, nebral by sis to tolik..."
"Mihael..."
Bolest, kterou jedno slovo přináší je vlastně tisíci dalšími nepopsatelná.
"Mihael... To zní jako...umm... sladce.."
A ostrost celé věty jednomu slovu dodává veškerou bolestivou váhu...
"Bylo to nutné?"
Otázka? Ne, spíš konstatování... Ale ta otázka v tónu hlasu...I když v očích bolest... V jedněch očích... V těch druhých... Chlad... A přese všechny nahromaděné emoce... a bolest... Nesnesitelná až snad pomíjivá stále přetrvávající... Ano.. bolest se vrací a přichází jako letní bouřky. Nečekaně a silně.
"Pokud bylo nutné to tolik odmítat."
Úsměv. a jízlivost přinášející další utrpení.
"A teď se uvolni. Pomůžeš především sobě. Pak si dej sprchu a prospi se. Uleví se ti."
A vědomí, že to není sen...