Když se stáhnou mračna

Už zase. Obloha se zatahuje, i do mé mysli vstupuje takový tmavý mrak, nálada skleslá, aktuální činnost, co mě doposud bavila, mě už tolik nebaví, cítím se slabší. Přemýšlím, co dělat. Zkusit to zahnat, ale čím? Tolik věcí, kterými se mohu zabývat, tolik krásných, ducha povznášejících, mezi kterými se musím rozhodnout... Zkusím-li, což je v dané situaci asi to nejpřirozenější, si náhodně vybrat jednu z nich, stejně mě moc neuspokojí. To by tolik nevadilo, koneckonců, nemusím být v každé chvíli maximálně spokojený a šťastný (a pokud bych na tom lpěl, byla by to dle mě už egoistická choutka (a nakonec, reálně to určitě ani není možné, tak proč o to usilovat?)). Problém spíš je, že při představě věnování se tamté činnosti se mi z ne moc známého důvodu do mysli vkrádá pocit, že ideálnější by právě byla jiná určitá činnost. Dobře, nechť se tedy věnuji jí. Ovšem při představě věnování se jí mám analogický pocit, jako u činnosti první a jiná činnost se hlásí o slovo. Tedy přejdu k ní, ale tam zase tento pocit, atd. Věčné hledání… Nakonec zjišťuji, že samo toto rozhodování mě asi nejvíce vyčerpává.
Tak si sednu, nebudu dělat nic, jen „blbě čumět“ do stropu a z okna, nenuceně o něčem uvažovat nebo na něco vzpomínat, a pokusím se to nějak přetrpět. Snad to časem přejde, jako už mnohdy…