Příliš pozdě

Hromy a blesky byly do okolních kopců. Byla bouřka. Šla po neposekané louce dál a dál. Její krásné oříškové vlasy byly mokré. Nevadilo ji to. Smaragdově zelenýma očima hleděla kamsi do neznáma. Nebyla ji zima ani teplo. Chtela si lehnout a spát. Spát a snít. Snít o něm, o tom jediném, který by jí v téhle době mohl pomoci. Ale on odešel, odešel daleko pryč od ní, protože ho odmítla. Ted ale vědela, že od jediný by ji dokázal utešit. Obejmou a říci neboj ty to zvládneš. Sposta problémů se na ni nahromadila a ona neměla už dál sílu. Sílu zkoušet všechno znovu a znovu. Šla dál a kapky vody stále padaly na její bílou kůži, hedvábné šaty měla skrz na skrz promočené .

Probudila se ležela na ulici. Shluk lidí. V dálce houkající sanitka. Někdo jí objímal. Byl to on viděla jeho nádherné modré oči, ustaraný výraz.Držel ji v náručí a rukama ji hladil po tváři.
„Neboj ty to vzládneš“, řekl.
To byla poslední slova, která dívka slyšela. Zase usnula tentokrát už navždy. Nezvládla to, své problémy. V rozrušení vběhla pod autobus, kterým on zrovna přijížděl za ní.