Příhody Medvídka Pika podruhé, aneb Ještě větší schizofrenie, než jsme čekali

Varování ministerstva pochybné kultury a pseudoliteratury: Četba této obskurní záležitosti může vážně narušit vaši normalitu, pokud se ovšem dá o vaší normalitě alespoň polemizovat, o čemž vážně pochybujeme, protože jinak byste se k této věci vůbec nedostali, tudíž bylo vlastně úplně zbytečné psát toto varování.



„Tato kniha byla zakázána ve 30ti státech a 6ti vesmírech, 254 lidí a 120 mimozenšťanů spáchalo po jejím přečtení sebevraždu. Doporučujeme pouze k předčítání lidem, či bytostem, které chcete potrestat, nebo kterým chcete plánovitě ublížit, například při výslechu vězňů, či k trestům obzvláště zlobivých dětí.

Zpráva Asociace Transgalaktických Akademiků Rychlejší Inteligence ( A.T.A.R.I. ).




„Je to úžasné dílo, naprosto radikálním způsobem mi změnilo život“.

Karolína Tmavěhnědá, chovankyně psychiatrické léčebny
v Kroměřiži






Ti z vás, kteří už o Medvídku Pikovi někdy slyšeli, se mohou považovat za šťastlivce. Ptáte se proč? Inu, zejména proto, že vám několika vyvoleným bylo dovoleno náhlednout za plentu věcí všedních a že i přesto je vaše duševní zdraví pořád natolik v rovnováze, abyste dovedli dočíst tento text alespoň sem. Také pro vás mám ještě další, možná mnohem podstatnější důvod k radosti, rozhodl jsem se totiž říct vám o Medvídku Pikovi vše, co vím, i to, co alespoň tuším. Spoustu věcí si také vymyslím. A musím se vám k něčemu přiznat. Minule jsem totiž spoustu věcí před světem zatajil, zkreslil, či vypověděl úplně blbě a musím to teď napravit, nejlépe tak, že začneme znovu hezky od začátku. Pokud vám některé části budou připadat povědomé, nedivte se, jsou do písmene obšlehnutý ode mne samého.





Medvidek Piko se skutečně živil emocemi lidí a heroinem, o tom není pochyb. Byl opravdovým šapmionem ve spořádávání sendvičů láska – nenávist – pochybnost – chtíč s kečupem, kterých byl do schopen natlačit enormní množství ve velmi krátkém čase. Herák pak byl jakýmsi žaludečním stabilizátorem, bez něj by to prostě nešlo. Každou noc létal nad New Yorkem, Moskvou, Pekingem, Londýnem či dalšími velkými městy a vysával z jejich obyvatel lásku, nenávist, radost, závist i smutek. Ale ani vesnicím, či osamělým poutníkům se nevyhýbal. Nebyl prostě vybíravý. A měl spoustu kolegů a kolegyň, kteří byli tím, co on – tou malou, neviditelnou a zákeřnou příčinou, proč se po našich emočních bouřích cítíme tak vyčerpaní. Proto vás moc prosím, zkuste JE tak často nepřivolávat.
Způsob jeho života nebyl zrovna jednoduchý. Někdy své stravovací návyky poněkud přehnal a potom ze sebe ráno dlouho zvracel klubka citů, slepených dohromady slizem nálad či afektů. V naší části světa ovšem nežil, dostával se k nám nejčastěji pomocí Trhliny, která vznikala mezi světy na krátkou chvíli během soumraku. Jeho domovem byla ta nejzapadlejší a nejpodivnější krajina, jakou si dovedete jen představit. Šlo o Tethys, takzvanou Zemi zapomnění. Jak už sám název napovídá, byla to dimenze, složené z věcí zapomenutých lidmi. Kdykoliv někdo zapomněl zamknout auto, zavřít vodu, nakrmit psa, či jméno své ženy, objevily se myšlenky nebo věci v Tethys tak dlouho, dokud si na ně jejich majitelé zase nevzpomněli, což se ovšem nestávalo pořád. Někdy dokonce lidé zapomněli takové věci, jako své dětství, svou lidskost, deskriptivní geometrii, či obsahy celých knih. Jistě si tedy dokážete představit, jaký zmatek a chaos v Tethys vládl. Na druhou stranu, pořádek je pro debily, inteligent ovládá chaos, který je jen mnohem složitěji uspořádaným pořádkem. A věděli tam vše, co lidé už nevěděli.
Náš Medvídek Piko bydlel v domečku, postaveném ze zapomenutých zaplacení účtů a mrtvých příbuzných. Tetička Agnes a strýček Tom tvořili, opřeni hlavami o sebe a zkrouceni do patřičného úhlu, perfektní dveřní portál, na který byl obzvláště hrdý. Měl několik sousedů, z nichž nejblíž bydleli Požírač snů ( za tímto uměleckým jménem se skrývá velmi podivná a specifická bytost, která opravdu napadala snění spáčů a pomalu sežvýkávala jednotlivé části snění, takže se pak mnohdy dotyčný probudil notně zmaten, unaven a ze snů si pamatoval jen jakési podivné útržky ) , který neustále spal ve své boudě, Malý Bílý Králíček ( co se týče této entity, nedá se o ní s určitostí říci téměř nic, kromě toho, že je malá, bílá a králičí ) a Nesmrtelný Marabu, který byl ovšem úchylný, převlékal se do ženských šatů a kdykoliv šel kolem něj, tak volal: „Medvídku, medvídku, já tě oprcám!“. V takových případech Medvídek většinou vytáhl svou obouruční sekyru-kterou stále nosil pro každý případ- a usekl Marabuovi jeho odpornou hlavu. Marabu však byl opravdu nesmrtelný a po nějaké době mu vždy hlava dorostla. Na chvíli ale dal aspoň pokoj. Každé ráno Medvídek vstal, někdy ze sebe vyzvracel nějakou tu lásku nebo egoismus a šel se nasnídat k Jezírku slasti. Bylo to jezírko složené z tohoto nejčistšího heroinu, jaký si dovedete představit, bílého jako chmýří pampelišek a hebkého jako pohlazení od maminky. Kolem jezírka bujně rostl mák a konopí a z nebe se občas snesl poprašek kokainu, který zbarvil blízké pahorky do sněhobíla. Byla to kouzelná krajina jako z pohádky.
Pro bytosti, živící se emocemi, byly drogy velmi užitečné, neboť jejich užívání bylo často spjato s emocemi a náladami velmi intenzivními. Proto lidi v drogách rádi podporovali, tu a tam nechali pohozený nějaký ten sáček, psaníčko či jinou mňamku. Nějakou dobu nechali člověka užívat si a potom na něm parazitovali, až byl úplně vyschlý, neschopen žádných myšlenek a emocí, kromě bažení po fetu. Potom jej zpravidla opustili a šli o dům dál.
Ovšem v Tethys nežili jen Spektři, kteří parazitovali všemožně na lidech, ale i různé jiné druhy tvorů, jako třeba všemi opovrhovaní Forgové, kteří se jen prostě potulovali kolem a živili se zapomenutými myšlenkami, které už nikdo nechtěl. Dále tu byli nebezpeční a agresivní Mortenové, kteří čas od času pořádali divoké nájezdy na sídla ostatních obyvatel Země zapomenutí. Dále tu byla vládnoucí rasa Patronů, sídlících vysoko na hoře Nihilis. Za zmínku stojí ještě tajemní Dizormisté, o kterých se kromě pár bizarních pohádek a legend nevědělo nic určitého. Rozhodně to tedy nevěděl Medvídek Piko.
Jeho příběh a putování však do jisté míry změnil povahu celé Tethys. Začalo to jednoho dne ( vlastně noci ), kdy Medvídek objevil mladíka, jménem Johny Andersen. Byl to řidič kamionů, odněkud z Texasu, s takovým tím srandovně protáhlým hlasem a ksichtem, co maj všichni texasani, jezdil kamionem po celých Státech jenom se svým kovbojským kloboukem, rád se napil, zahulil si, sem tam si i šňupl, aby se vydržel celou noc řídit jako démon příšernou rychlostí po znavené a vrásčité pokožce staré dobré matičky dálnice. Pro Medvídka Pika byl tenhle kovboj lákavým terčem. Chvíli si ho obhlížel a pak jej vhodným manévrem seznámil s heroinem. Johnymu se háčko zalíbilo a brzy se na něm stal závislým. Medvídek si mnul ruce a čekal.

V podstatě existují pouze dva druhy drog, zapomeňte ovšem na nějaké dělení na měkké a tvrdé, to je zcela zcestné. Jsou tu látky, které lidské ego rozpouští a jiné, které jej naopak povzbuzují a živí. Navíc je jasné, že pro každou dobu a každou společnost jsou vhodné odlišné druhy drog. Například pro naši uspěchanou, přemodernizovanou západní civilizaci je typická podpora a adorace přebujelé iluze individuálního ega, tudíž je logické, že lidé tu do sebe houfně cpou perník, koks, extázi, nalévají se alkoholem a snaží se být většími, rychlejšími a agresivnějšími, než ve skutečnosti mohou být. Pravda, mnoho jich do sebe souká i LSD, nebo trávu, ovšem bez znalosti správných postupů a průvodců jim pak z toho akorát hrabe. Neznají totiž sami sebe, jsou příliš mimo přirozenou rovnováhu přírody a všech věcí a nezvládají pak ani obyčejný náhled na věci, jaké opravdu jsou. Naši předci kdysi znali tajemství hub, kaktusů a dalších magických rostlin, tato tajemství dodnes v omezené míře znají národy, které nazýváme primitivními, ale od kterých bychom se paradoxně mohli naučit spoustu věcí o lidské duši. A také o tom, jak se bránit před bytosmi ze Země vlastního zapomnění.

Jednoho nedělního odpoledne hrál Medvídek Piko šachy s Malým Bílým Králíčkem. Celá hra se však velmi vyhrotila ve chvíli, kdy Králíček prohlásil, že král má schopnost teleportace a odmítal se svého tvrzení vzdát, načež demonstrativně schroustal Medvídkovu dámu. Medvídek se nasral a zvedl se, aby Králíčkovi srovnal ciferník, když tu si oba čehosi všimli. Na obzoru se zvedal jakýsi oblak prachu a neustále se přibližoval. Medvídek nejdřív vůbec nevěděl, co se to děje, načež Králíček- který měl od mrkviček dobrý zrak- vykřikl: „To jsou Mortenové! Chtějí srovnat náš kus Prázdnoty se zemí!“, na nic nečekal a zdrhal. Medvídek také neotálel, následoval Králíčkova příkladu a vzal nohy na ramena. Nájezdy Mortenů byly celkem časté a nepříjemné, ačkoliv člověk by si pomyslel, že v Tethys vlastně ani není důvod k nějakým krádežím, nebo zabíjení. Ale spíš to dělali proto, že je to bavilo. Byli už prostě takoví.
Medvídka napadlo, že možná udeřila jeho poslední hodinka. Stádo mnohonohých, mnohoočných a mnohochapadlovitých nestvůr se k němu rychle přibližovalo a Medvídek dělal, co mohl, aby se dostal do lesa, kde se hodlal skrýt. Nakonec se mu to s vypětím všech sil podařilo, hustý les obřích lysohlávek spolehlivě uchránil jeho sněhobílý kožíšek před zraky pronásledovatelů. Medvídek si to tedy směřoval stále více do hloubi hvozdu, aby měl jistotu, že je v bezpečí. Všude bylo ticho, ale les šuměl temným znepokojením. Pach smrti byl nablízku, Medvídek mohl doslova cítit přítomnost stovek tvorů, kteří stejně jako on hledali úkryt ve stínu hub. Náhle se za ním ozvalo přidušené zavrčení. Medvídek se polekaně otočil a spatřil odporné, krvavě rudé, šlachovité stvoření, které se po něm sápalo. Jeho krátké baculaté nožky samy vyletěly do vzduchu a závod pokračoval. Medvídek kličkoval mezi kmeny co mu síly stačily, ale co naplat, pronásledovatel byl stále těsně za ním. Když už byl se silami téměř u konce, tu mu hlavou bleskl nápad: schová se někam do říše lidí. A pak jej napadla ještě lepší skrýš. Johnyho hlava. Bleskově mrknul na oblohu, právě se blížil soumrak. Nastala vhodná chvíle...




Johny tvrdě spal ve svém pokojíčku v léčebně. Totiž abychom to uvedli na pravou míru- Johny byl právě na léčení na protidrogovým a momentálně se neklidně převaloval na své posteli, soužen abstinenčními sny. Jeden z nich byl obzvláště děsivý. V tom snu viděl podivnou modrou krajinu s červeným nebem a zelenými mraky. Chvíli se nic nedělo, když tu náhle krajinou proběhl sněhově bílý medvěd a za něm v závěru jakési děsivé stvoření, které celou dobu řvalo: „Myslel sis, že sem se za tebou nedostanu, co?“. Johnymu připadalo, jako kdyby mu tento sen nějakým obzvlášť hrubým způsobem vpadl mezi ostatní sny a vypudil mu z hlavy všechno ostatní. Malý medvídek ještě chvíli zmateně pobíhal mezi modrými kopci a pak začal křičet na všechny strany: „Požírači! Hej Požírači snů, pomooc!“. Chvíli se nedělo nic, jen rudý démon se stále k medvídkovi blížil. Pak se náhle z nebe spustily dvě ohromné čelisti a ozvalo se jedno velké, vlhké polknutí. Johny se probudil.
„Co to zase sakra bylo za sen?“, pomyslel si Johny nahlas. Posadil se na posteli a několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Pak se natáhl pro sklenici vody, když tu si všiml předmětu, ležícího na zemi a zděšeně vykřikl. Byl to malý bílý medvídek s obvázaným levým zápěstím. Několikrát rychle zamrkal a protřel si oči. Ležel tam pořád a co víc, pomalu se začal hýbat. A je to tady, zase ty haldy, pomyslel si Johny. Medvídek se posadil, zamrkal a protřel si oči stejným způsobem, jako on před chvílí a překvapeně se na něj zahleděl. „To ne…To nemůže být pravda. Já toho kreténa zabiju. Neříkej mi, že se stalo to, co si myslím, že se stalo“.
„Ehmr…“, odpověděl Johny.
„Já to věděl, vole. Teď už se nedostanu zpátky, kurva“.
„Ty? Ty seš jenom v mojí hlavě! Nejseš skutečnej! Říkal jsem to samý tomu růžovýmu slonovi, co tu jezdil na betonový motorce a řeknu to i tobě. Táhni pryč odkud jsi přišel!“, rozohnil se Johny.
„Můžu tě ujistit o tom, že po ničem jiném z duše netoužím. Jenže nevím, jak. Pokud si pamatuju, tak se tohle ještě nikomu nestalo. Mimochodem, co je to vlastně skutečnost?“.
„Ne, ne. Lehnu si do postele a budu hezky spát. Ráno už tě tu neuvidím“, rozhodl se Johny a s tím se skácel na postel.
„Může bejt vole. Ale co se asi stane, až se ráno vzbudíš a já tu pořád budu? A co teprve až mě uvidí ostatní?“, zkoušel to Medvídek.
„Neslyším“, huhlal Johny zpod polštáře.
„Můžu tě odsud dostat“.
„Spím“.
„Můžu ti sehnat heráku kolik budeš chtít“.
„Cože?“, vymrštil se Johny konečně z postele.
„Je to tak, pane Andersene“, odpověděl Medvídek spokojeně. „Vím totiž o všem, na co už lidé zapomněli. A taky vím o slušné zásobičce heráku nedaleko odsud, kterou si tu zapomněl vyzvednout jeden člověk. No a jelikož už je tuhej a nebude ji potřebovat, tak si pro ni můžem skočit, což? To je férová nabídka za tvůj doprovod ne? Jenom potřebuju přemýšlet a trochu tvojí pomoci. Nějak se musí jít odsud dostat“.
„No. Možná, že jsem pako nebo je to pořád sen, ale za pokus to stojí“, přiznal Andersen.
„Fajn. Tak pojď za mnou“.
Medvídek vedl Johnyho po chodbě, pak po schodech až do druhého patra, kde služba zapomněla zavřít okno. To Medvídek samozřejmě věděl a tak dostal oba dva v pořádku ven z budovy. Naštěstí je nikdo neviděl. Byla temná a sychravá noc, mraky úplně zakrývaly měsíc, což bylo pro naši dvojici velké štěstí. Kdyby totiž někdo spatřil člověka v pyžamu, jak pobíhá po New York City za malým bílým medvědem, zřejmě by to vše dopadlo úplně jinak. Medvídek dovedl Johnyho k opuštěnému domu, vylomil zapečetěnou mříž a ukázal mu malý plátěný balíček, který ležel v zásuvce starého psacího stolu. Johny byl v sedmém nebi, v balíčku totiž bylo dobře půl kila čistého heroinu.
„Ty jsi moje nejbáječnější halucinace! Nebo noční můra nebo co to vlastně seš!“, hulákal nadšeně Medvídkovi do ucha. A protože ve stole bylo i příslušné nádobíčko, hned si uvařil a nastřelil se. Medvídek trpělivě čekal a když zas byl po pár hodinách Johny schopen vnímat s čistou hlavou, tak mu řekl: „Fajn, já jsem pomohl tobě, tak teď bych zas pro změnu potřeboval něco já od tebe. Takže předpokládejme, že já jsem bytost jiného světa, kam odcházejí všechny věci, na které lidé zapomenou…Chápeš mě zatím?“
„Err…předpokládám že jo“.
„Tak popojedem dál…A teď předpokládejme, že se nějakým způsobem dostanu ze svého světa do vašeho světa. Ale jinak, než se sem dostávám normálně. Stala se totiž divná věc, nějakým způsobem jsem se totiž protlačil skrz tvůj mozkovej jakobyfiltr, prostřednictvím tvýho snu a stal se pozemskou bytostí. Nevím, jak je to možné, ale je to tak. No to je jedno. A jak by ses na mém místě dostal zpátky? Do Země Zapomnění?“
Johny přemýšlel, lámal si své zfetované mozkové závity, ale nic kloudného ho nenapadalo. Pak nakonec plácl: „No to je nějaká hovadina ne? Ledaže bys zapomněl sám na sebe? Sory, nevim“.
„Ty vole ty jsi génius!“, vykřikl Medvídek. „Vždyť kromě tebe nikdo neví, že jsem tady. Teda stačí, když zapomeneš ty na mě a je to“, rozesmál se od ucha k uchu.
„No to je fakt. Ale je tu jeden nepodstatný detail. Jak to chceš udělat?“, zeptal se Johny.
„No víš, na to jsem ani nepomyslil“, nakrčil Medvídek čelo. „Nejlíp něco, po čem bys zapomněl. Nejjednodušší by bylo zabít tě, ale to by bylo nehumánní, hehe. No nic, jediný co mě teď napadá, je hulení. Budeš si muset tak prohulit mozek, až na mě zapomeneš“.
„Kurva to nezní špatně, mén“, zazubil se Johny. „A ty víš kde vzít tolik trávy?“
„Neboj se nic, vím o jednom zapomenutým poli v zapomenutým údolí kousek za zapomenutýma troskama jakýhosi zapomenutýho města“, mrkl na něj Medvídek. „Díky Bohu za doby, kdy ještě nebyly diáře. Tak jdem“.

Samozřejmě, že vám neprozradím, kde se to pole nalézá. Ještě byste mi na něj chodili, vy chytráci.

Jediné, co vám mohu říct, je, že políčko bylo uprostřed lánů kukuřice, tudíž nebylo vidět z žádné strany, dokud člověk nepřišel až těsně k němu. Těžko pochopit, jak někdo mohl zapomenout na tolik trávy pohromadě, ale našim dvěma „přátelům“ se každopádně hodila. Postup byl jednoduchý. Pobrali tolik trávy, kolik jenom unesli a v opuštěném údolíčku v lese ji usušili. Potom ji začal Johny hulit a Medvídek se šel schovat, aby se Johnymu lépe zapomínalo. A pak už jen čekal a pozoroval, jak obláčky marihuanového kouře vyplňují údolí až po okraj.
Uplynulo pár hodin a v údolí byla už taková mlha, že by se Rákosníček i se svým rybníkem styděl. THC ve vzduchu by se dalo krájet a všechna lesní zvěř komplet už byla zhulená, až běda. Medvídek doufal, že jeho plán vyjde, zatím se totiž nic nedělo a on už byl silně netrpělivý. Ale najednou pocítil takový neurčitý pocit. Začalo to v drápech u nohou a pomalu to sílilo až do žaludku. Ano, byl to skutečně pocit, jako kdyby mizel z tohoto světa. Jako kdyby pomalu řídl a vytrácel se, pocit absolutního a dokonalého zapomnění. Pomalu, kousek po kousku, se jeho vědomí vracelo zpět do jeho domova, následováno fyzickým tělem. Poslední věc, kterou uslyšel, bylo zvolání: „Chuligáni! Takový oheň po celým revíru! Zavolám policii a uvidíte, patříte na šibenici holoto jedna!“ A pak se cosi zvrtlo. Mizícího Medvídka v posledním zlomku vteřiny spatřil hajný Bill Beer. Tedy už vlastně jenom jeho hlavu.

(Jméno Bill Beer je pochopitelně jen vymyšlený pseudonym, pan Konečný pochopitelně nechtěl, abychom jeho identitu veřejně obnažovali v tomto obskurním příběhu. )

Bílé plochy důvěrně známé Nekonečné planiny v Mezielnu se zavlnily. A doprostřed spadl Medvídek Piko. Bez hlavy. Hlava zůstala ležet kdesi v lese, což možná někdy dosti zamotá hlavu případnému náhodnému houbaři., takže tam pak budou ležet hlavy dvě. Torzo Medvídka se zvedlo a ohmatalo si krk. Pak zlostně koplo do země a zachrčelo pár nesrozumitelných hrdelních nadávek. Sice přežilo nehodu, ale nebylo mu to nic platné, jelikož nyní bylo jen bezhlavým medvídkem. Pomalu si však začalo uvědomovat, že může vidět jakýmsi vnitřním zrakem, což bylo jediné štěstí, protože alespoň mohlo zjistit, kde se nachází. Ukázalo se, že hlava není pro Medvídka až tak důležitá, protože většinu důležitých funkcí může obstarat mimosmyslově. Zjistil, že se může telepaticky domlouvat s kolemjdoucími a dokonce jim může i částečně číst myšlenky. Když se konečně ujistil o správném směru, vydal se zbytek Medvídka Pika na cestu domů.



Nemám hlavu lásko
Jsem jak moucha kroužící
Po stropu márnice
Slepec tápající ve tmách
Ztracený Bůh.
Kterého nikdo nehledá.

Kapka naděje v moři zoufalství
Vracím se domů
A postupně pověsím
Celou svou rodinu
Nad jejich těly
Si vyhoním čuráka
A potom snad naleznu
Správný směr

Zapal mou hranici
Už je čas
Ať shoří celý svět
Dnes se budeme milovat
Bez těla a bez duše
Jenom dvě prázdná torza
Nahá ve tmě.
Dnes se navždy zbavíme strachu
A vstoupíme do Ráje.


Tak se náš medvídek konečně vrátil domů. Bez hlavy se mu zdál svět jiný. Možná, že dokonce i lepší. Ale chtěl ji zpátky, to ano. Ale nevěděl, jak na to. Když je někdo bez hlavy, jedná většinou dosti bezhlavě. A tak se šel Piko nejdřív poradit s Malým Bílým Králíčkem. Ten ovšem – jako vždy – nevěděl vůbec nic.
„Hmm…člověče ty máš problém“, pokoušel se Králíček přemýšlet nahlas. „Ale vím, kdo by ti mohl pomoct. Nicméně nebude se ti to líbit“.
„Mluv. Zdá se ti, že jsem v situaci, kdy si můžu vybírat?“
„Můžeš zajít za Nesmrtelným Marabuem. Ta…Věc procestovala kdejaký kout Tethys. Mohl by vědět, kdo ti může pomoct. Alespoň mě nic lepšího nenapadá, sory“.
To se ovšem Medvídkovi ani trochu nezamlouvalo. Nicméně, co mohl dělat? Nakonec si řekl, že za zeptání nic nedá a vyrazil k Marabuově boudě. To hovado si ji postavilo ze zapomenutých obětí znásilnění. Medvídka vždy překvapilo, jak rychle jeho dům rostl. Dům, složený z mrtvých žen. Vypadal už skoro jako palác. Nesmrtelný jako vždy seděl na zápraží a pozoroval okolí. Když jej spatřil, roztáhl své ústa v úlisném šklebu a zašeptal: „Medvídku, medvídku…“
¨“Nech si toho, nebo udělám to, co vždycky. Začíná to být trochu stereotypní, nezdá se ti?“, odsekl Piko. Pak se trochu zarazil a zkusil být slušný. „Víš…upřímně řečeno, něco bych po tobě potřeboval?“
„Pro tebe všechno, lásko. A copak to bude?“
„Víš, možná sis už všiml, že nemám hlavu“, začal Medvídek trpělivě.
„Samozřejmě. Ale na tom, co k tobě cítím to nic nemění, neboj se“.
„No a já jsem došel k názoru, že bys mi mohl pomoci získat ji zpět. Prý znáš Zemi Zapomnění líp, než většina ostatních. Alespoň co se našich sousedů týče“, mávl odevzdaně rukou směrem k Bělokrálíkovi a ospalému senilnímu Požírači.
„Tak takhle tedy. Pověz mi všechno“.
A medvídek řekl Marabuovi celý svůj příběh. O Johnym, o pokusu navrátit se zpět a o své ztrátě. Když konečně skončil, Nesmrtelný jenom pokýval svou nestvůrně velikou hlavou a pak řekl: „Na něco se tě zeptám. Bojíš se smrti?“
„Teda…Já nevím. Mám rád svůj život docela rád a ještě nějakou dobu bych si ho rád užíval. Nechci zemřít“.
„Ale smrt je jen zdání. Ve své podstatě neexistuje, vše je totiž živé, vše je v pohybu, mění se, vzniká a zaniká. Jenom to ne vždy dokážeme vnímat. Smrt je potom jen změna stavu, myslíme si, že někdo je mrtvý, jen proto, že máme obraz jeho smrti ve své mysli. Ale nedokážeme si připustit, že ve skutečnosti ani nikdy neexistoval. Víš, říká se mi Nesmrtelný, ale to není tak docela pravda. Víš, proč nemohu zemřít?“
„Ne. Proč?“
„Protože už jsem mrtvý, přirozeně“, zasmál se Marabu chraplavým smíchem.
„Cože? Jak je to možné?“, podivil se Medvídek.
„Přesně nevím. Tuším jenom to, že já sám zapomněl, nebo možná nechtěl odejít na ten druhý břeh, změnit se v něco jiného. Ale můžeš se na to zeptat Kenčorgy, až ji najdeš. Ta ví všechno“.
„Kdo to je? Nikdy jsem o ní neslyšel“.
„Tvůrkyně anomálií v tomhle světě. Královna Chaosu. Ona je zodpovědná za všechny takové, jak jsem já, nebo ty“.
„Ale…proč to dělá?“
„I ona je jen služebnicí Entropie. Je jejím poslem, vykonavačem rozsudku i hlásnou troubou. Ale navíc se mě neptej, všechny tvé otázky ti zodpoví Kenčorga osobně. Možná“.
„Dobrá…A ty znáš cestu k ní?“. Medvídek začínal tušit, že teď se něco pokazí.
„No ano, znám cestu, ale předtím, než já pomůžu tobě, tak musíš udělat něco ty pro mne. To je základ obchodu, chlapče. Pojď dál“.
Medvídek se později snažil zapomenout na všechny ty věci, co s ním Marabu dělal u sebe v ložnici. Ale nikdy se mu to příliš nepodařilo, zůstalo mu to jako doživotní trauma. Nicméně, mrtvý Nesmrtelný přeci jen splnil svůj slib a vysvětlil Medvídkovi cestu. Cestu k hoře Nihilis.



Putoval deset dní ( Hrubým odhadem deste. Těžko měřit čas někde, kde není slunce. Na to totiž těžko někdy někdo zapomene ) pustinou Zapomnění, holými pláněmi, které obývaly bizarní a šílené bytosti, jaké si jen dovedete představit. Možná i takové, které si představit nedokážete. Nebo dokážete, ale já bych vám to neradil. No prostě, když už se mu zdálo, že jej nic nemůže překvapit, došel k večeru desátého dne k branám města Patria. Město se rozkládalo kolem hory Nihilis, jejíž vrcholek mizel nahoře v mracích, v několika soustředných kruzích. Kdokoli se chtěl dostat k hoře, musel tedy nejdřív přejít přes město. Medvídek tedy pomalu sestupoval k městské bráně a přemýšlel, co jej ještě čeká v tom podivném městě. Samotná brána vypadala trochu jinak, než jak jsme většinou zvyklí z našeho světa. Byla totiž živá. Lépe řečeno, jednalo se o Dveřního démona, který během let zarostl do hradební zdi a sloužil teď tedy jako vchod. Jakmile spatřil Medvídka, otevřel své jediné obrovské zlaté oko bez bělma a promluvil. Znělo to jako vrzání starých dveří: „Jmééno?? Drrruh? Důůůvod nááávštěvyy?“
„Medvídek Piko. Požírač emocí druhé kategorie, momentálně dočasně bezhlavý. Turistika“, odpověděl náš hrdina. Nepovažoval za zrovna vhodné hned při vstupu do města na sebe prásknout, koho hledá.
„Souhlasííí. Můůůžešš vstoooupiit, aaalee needěleej proooblémyyy sssic přiiijdeš iii ooo zbyyyteekk těěla“. Potom se rozestoupil na obě strany, což vypadalo velmi zvláštně. Uprostřed jeho těla vznikl dostatečně velký otvor, kterým Medvídek prošel do Patrie.
¨“Přííííjemnýý pooobyt“, zavrzal za ním démon a opět se uzavřel. Zezadu vypadal docela jako obyčejná vrata.
Co se týče architektury Patrie, je to skutečně koncert podivností, nesmyslných konstrukcí a hlavně zapomenutých a nefunkčních slohů a konstrukčních postupů. Za zmínku stojí už městské hradby, které jsou růžové se zelenými a červenými puntíky. Přesto jsou vysoké téměř sto metrů a vnější okruh má obvod okolo třiceti kilometrů. Navrhl je kdysi dávno architekt Zylius z Alzheimburgu. Shodou okolností to byl vzdálený příbuzný Malého Bílého Králíčka, který o tom pravděpodobně neměl ani potuchy. Patřil také ke stejnému druhu bytostí, lépe řečeno k bytostem, o kterých nikdo nevěděl, k jakému druhu vlastně patří, čím se živí, k čemu jsou užitečné a nevěděly to ani ony samy. Zylius se tedy rozhodl stát se architektem, což se mu nakonec podařilo. Postavil ty nejpodivnější stavby na Tethys, které byly bizarní i na zdejší prostředí. Jeho oblíbeným jídlem byl meloun s hořčicí a byl vášnivým sběratelem vadných holících strojků. Nakonec byl popraven pro znevažování autority, čehož se měl dopustit tím, že postavil císaři Skleroziusovi IV. palác, který nebyl vidět. Ovšem nebyla to tak docela jeho vina, protože císař doslova řekl že chce takový palác, jaký „ještě nikdo na Tethys jakživ nespatřil“. Zylius to tedy vyřešil tím, že postavil palác neviditelný. Tehdejší císař neměl příliš smyslu pro humor.
Ale vraťme se k bezhlavému Medvídkovi. Dostal se sice bez problémů do města, nicméně absolutně netušil, jak se dostat až k Hoře. Nikdy dřív ve městě nebyl. Kolem vládl nepopsatelný zmatek a chaos. Po podivně stavěných ulicích pobíhala celá změť těch nejroztodivnějších tvorů, zapomenutých bytostí a stvoření, navzájem si překážejících, hlučících a spěchajících za svými každodenními starostmi. Společně vytvářeli poněkud křečovitou, avšak velmi charakteristickou atmosféru města. Medvídek bloumal po ulicích, které byly někdy zbytečně široké, jindy zas až neuvěřitelně úzké, padaly do hlubin města, aby se vzápětí opět vynořili vysoko nad domy v bizarních mostech, vinuly se ve spirálách, zamotávaly se v nejroztodivnějších křižovatkách, větvily se na všechny strany. Některé byly označeny různými nápisy, cedulemi a šipkami, až by z toho Medvídkovi šla hlava kolem. Samozřejmě kdyby nějakou měl. Po nějaké době se dostal na náměstí, které bylo uprostřed mnohem vyšší, než na krajích a proto působilo poněkud pyramidovitým dojmem. Bylo vytvořeno z černých dlaždic, lemovaných žlutými pruhy a kolem dokola jezdila podivná vozítka všech možných barev, připomínající zrezivělé zahradní traktory na krabích nožkách. Vozítka byla obsazena Obsadenty, údajně nejlínějšími stvořeními na světě ( Alespoň to se tvrdí v příloze knihy Šanorumcon, jejíž autor měl zřejmě nějakou potřebu zmapovat všechny světy, nesvěty, jinosvěty a antisvěty, co jich jenom je. Autor, jenž zůstal v anonymitě, nám tady tvrdí, že Obsadenti jsou skutečně nejlínějšími stvořeními, ovšem jen o vlásek vyfoukli toto prvenství dobře najedenému Španělovi v neděli odpoledne ). Většinu jejich těla tvoří jejich žaludek, který se nalézá zcela venku z těla. K němu poté přiléhá malá hlava, tenké nožičky a takřka nepostřehnutelné ruce. Obsadenti samozřejmě nemohli chodit, takže si nechali postavit stroje, které je nosili, takzvané Nosiče. Celý život se potom zabývali tím, že se potulovali po světě a hledali, co by si nacpali do svého obrovského žaludku. Jedli opravdu téměř vše, ale naštěstí pro ostatní tvory nebyli příliš rychlí. Měli velmi neobvyklou metodu rozmnožování. Jelikož byli tak líní, že žádný pohlavní akt nepřicházel v úvahu, rozmnožovali se vlastním žaludkem. V praxi to vypadalo tak, že když se jejich žaludek naplnil do určité míry, vyvrhl dalšího malého Obsadentíka. Ten potom vyfasoval vlastního Nosiče a začal shromažďovat potravu. A tak dále pořád dokola. Rozhodně nepatřili k nejoblíbenějším druhům života na Tethys.
Nicméně našemu hrdinovi posloužili jako orientační pomůcka. Uvědomil si totiž, že na onom náměstíčku už jednou byl. Velmi nevybíravě ( telepaticky ) zaklel a rozhlížel se kolem, nevědouc už, co dál. A právě tehdy mu padl do pomyslných očí spásný nápis, na jedné z budov okolo náměstí. Byla to tři magická písmena, vábící poutníky i místní do útrob dveří pod sebou. Výzkumy prokázaly, že tento nápis je srozumitelný všem existenčním formám, jejichž životní profil je rychlejší, než růst javoru a to ve všech světech. Vypadala takhle:




BAR

Medvídek se nerozmýšlel ani chvíli a vkročil dovnitř. Ukázalo se, že místnost vevnitř je patrně mnohem větší, než budova, ve které se nachází. Co se týče interiéru, vypadala hospoda téměř jako každý pozemský bar, ovšem s různými speciálními úpravami s ohledem na osazenstvo. To bylo opravdu velmi různorodé. Medvídek byl zvědav, co takový podnik nabízí tvoru, jako je on a proto se posadil na jednu z barových židlí a čekal, až si ho někdo všimne. Netrvalo to dlouho a jeden z číšníků, vytáhlé čtyřruké stvoření azurové barvy se na něj povzbudivě usmálo a otázalo se: „Co to bude, mladý pane?“, přičemž jedním párem rukou stále míchalo nějaký drink. Medvídek znejistěl a pak řekl: „A co máte dobrého? Tedy…abych byl upřímný, ještě nikdy jsem v takovémhle zařízení nebyl“.
„Á, tedy pán je pravděpodobně z venkova, že?“, zazubil se modrák. „Spektr, nemýlím-li se? Máme tady širokou nabídku zakonzervovaných emocí a nálad, velmi koncentrovaných a pečlivě vybraných. Jen si račte říct, co byste rád“. Posunul před něj jakýsi podivný lístek. Místo jídel a nápojů na něm však byly položky jako: Sebevražedné myšlenky“, „Frenetické štěstí“, „Melancholické rozpoložení schizofrenika“ apod. Medvídek si jej celý prolistoval, náhle ho však něco napadlo a tak se zeptal: „A jak je to tady s placením? Máte tady nějaké peníze, nebo tak něco?“ Barman opět odhalil své fialové dásně a odvětil: „S placením, mladý pane, nebudou žádné problémy. Dovolíte?“, otázal se a špičkou dlouhého nehtu přejel lehce Medvídkovi po jeho bílém kožíšku. Poté se na prst podíval. Pod nehtem mu zůstal ten nejčistší heroin, jaký kdy v životě viděl. „Jak jsem říkal,“ usmál se spokojeně. „S placením z vaší strany nebudou žádné problémy. Jen si račte vybrat. Budete u nás váženým hostem“.
Medvídek si nakonec vybral jeden z míchaných konzervantů, specialitu podniku „Smíšené pocity Deluxe“. Emoce obsažené v malé bílé nádobě byly opravdu velmi luxusní. Mnohem lepší, než ty surové od lidí, pomyslel si Medvídek a pohodlně se uvelebil v kožené pohovce v rohu baru a užíval si rauš. Po nějaké době si uvědomil, proč vlastně do Patrie vůbec přišel a rozhlížel se po návštěvnících v místnosti. Hledal někoho, kdo by vypadal jako zcestovalý a natolik ochotný, aby mu mohl pomoci. Nakonec mu zrak spočinul na někom, kdo seděl hned na vedlejší pohovce, vychutnával zcela obyčejné Martini a spokojeně pozoroval mumraj v místnosti. Byl to člověk, což bylo v Tethys velmi zvláštní, působil však dojmem, jako kdyby zde byl doma již od narození, jako kdyby v tomto baru přímo bydlel. Medvídek si dodal odvahy a opatrně se k němu přišoural.
„Promiňte pane“, začal opatrně a zdvořile. „Ale je trochu zvláštní vidět zde člověka. Pokud se neurazíte, rád bych se zeptal, jak jste se sem dostal“.
Muž byl vyšší postavy, bělovlasý a s dlouhým vousem, působil celkově asi jako něco mezi pohádkovým čarodějem a prodavačem vstupenek v muzeu. Povzbudivě se na Medvídka usmál a pokynul mu, aby si přisednul. Pak řekl: „No vida, bezhlavý medvěd, který přesto mluví. A jak zdvořile. Tato země mě asi nikdy nepřestane překvapovat. A to jsem zde již velmi, velmi dlouho“. Odmlčel se, upil trochu nápoje ze sklenice a zapálil si dlouhý doutník. Chvíli se zdálo, jako by na Medvídka zapomněl, potom však pokračoval dále. „Tak ty se divíš, co tu dělá někdo, jako já. Je to velmi prosté. Byl jsem spisovatel, slavný a proslulý, avšak lidé na mne zapomněli. Zpočátku jsem si cítil trochu divně, neboť jsem se několik desítek let po mé smrti objevil tady. Ale už jsem si zvykl, tady jsem opět slavný a leckdo mne zná. Mám všechno, co chci, tak proč litovat zapomnění?“
„Mohu se zeptat, co jste například napsal? Znám něco od vás?“
„Ale jistěže. Určitě něco budeš znát…Tak co třeba Hamlet? Nebo Romeo a Julie? Sen noci svatojánské? Říká ti to něco?“
„Ale jistě! To jsou přece známá díla“, vykřikl Medvídek. „Vy tedy budete pan…“.
„John Maxmillian Walter. Potěšení na mé straně“, dokončil stařík.
„Ale…to jsou přece Shakespearova díla…tedy lidé si to aspoň myslí“, podivil se Medvídek.
„Cože?“, zařval strašlivým hlasem Walter. „Ten zasraný diletant a nedouk William? Vždyť ten nebyl schopen napsat ani souvislou větu, natož román či hru. To on mi ukradl mé celoživotní dílo? Jak tomu může někdo uvěřit?“
„Za to můžou pravděpodobně historici. Ti dokáží vymazat a přepsat celou paměť lidstva jako nikdo jiný“.
Walter velmi nekulturně zaklel, objednal si dvojitou whisky a vrátil se zpět. Konečně se trochu uklidnil, podíval se na Medvídka a řekl: „To jsi mi radši neměl říkat. Teď jsi mi zkazil dojem z celého mého života zde. Ale co, na druhou stranu to leccos vysvětluje“.
„Můžu se vás na něco zeptat?“, přešel Medvídek do čelního útoku. „Znáte cestu k hoře Nihilis?“
Stařec se na něj zachmuřeně podíval z pod hustého obočí, kopl do sebe další whisky a poté pomalu promluvil: „Chlapče, chlapče…Ty jsi samé tajemství a komplikace. Proč to chceš vědět? Ale nakonec ano, znám tu cestu. Byl jsem tam jednou a zapřísáhl jsem se, že nikdy znovu už tam nepůjdu. Co tě donutilo ptát se po cestě na Horu Prozření?“
„To je dlouhý příběh“.
„Máme času dost. I když jen proto,že tu žádný čas není“.
„Tak dobrá“.
Po tom, co si Walter vyslechl celý příběh, pokýval hlavou a smutně řekl: „Zopakujme tedy staré chyby. Pomohu ti najít cestu k Hoře, avšak až k ní s tebou nepůjdu. Ovšem, kdybys skutečně potkal Kenčorgu, zeptej se jí na mě. A na toho kokota Shakespeara“.
„Dobrá. Nezapomenu“.
„Nuže, dopijme a vzhůru ke Třem soudcům. To oni musí rozhodnout, zda jsi hodem stanout před Patrony“, řekl Walter. Pak se provinile rozhlédl kolem a dodal: „Moment. Musím se na cestu ještě trošku posilnit. Počkej tady“. Vypil sklenku a zamířil k baru pro další, jako kdyby tušil, že se teď dlouho, velmi dlouho nenapije.
Tři soudci patří k rase Dizormistů. To aspoň Walter medvídkovi tvrdil. Podle toho, co zapomenutý spisovatel tvrdil, vykonávala zřejmě tato rasa roli jakýchsi správců Tethys, kteří měli za úkol udržovat ten nepochopitelně složitý zmatek ve vytyčených kolejích. Podléhali prý přímo Patronům, mezi které pochopitelně patřila také Kenčorga. Jejich sídlo leželo přímo na úpatí Hory, mělo smolně černou barvu s bílými pruhy a tvarově se podobalo přesýpacím hodinám. Medvídek očekával dlouhou řadu žadatelů, kteří čekají na to, až budou vpuštěni na Nihilis, ale před ohromnou zlatou bránou kupodivu nikdo nestál. Brána byla sama o sobě mimochodem velice zajímavá, neboť měla tvar obličeje, který se neustále hýbal, mrkal na kolemjdoucí, mračil se či roztahoval ohromná ústa v dementním úsměvu. Podivné na ní bylo také to, že měla tři oči. Nebyl to však další Dveřní démon, jak Medvídek původně předpokládal, ale dveře, které na sebe braly podobu myšlenek a pocitů všech kolemjdoucích. Jakmile se před ně oba naši hrdinové postavili, dostaly do tváře mírně rozpačitý výraz, jako by nevěděly, co si mají myslet.
Walter si však dveře dlouho neprohlížel, přešel přímo k nim a zabušil na ně klepadlem, které viselo tváři z nosu jako ohromný piercing. Brána se pomalu otevřela a ven se vysoukal drobný mužík skřetovitého vzezření s titěrným cylindrem na hlavě, oděný v přiléhavé černé sako. Z pod saka mu vzadu čouhal dlouhý, jakoby krysí ocas, který zřejmě žil svým vlastním životem a neustále se mu pletl pod nohy. Spatřiv spisovatele a Pika, zašklebil se v pokusu o úsměv a spustil: „Ddobrrý den vážení pánovéé. Já jsem Scrrath, ponížený sluha a služebník tří...“
„Já vím, kdo jsi“, přerušil jej Walter hrubě. „Zaveď nás ke Třem Soudcům“.
„Jak ssi vaše veličensstvo přřeje“, zazubil se skřet a pozval je dál.
Dům se zdál zevnitř mnohem větší, než zvenku. Byl plný dlouhých chodeb, prostorných pokojů, ale nezdálo se, že by zde kdokoliv přebýval. Veškeré místnosti byly prázdné, až na měkké koberce, které tlumily kroky všech tří bytostí, které po nich kráčely. V domě panovalo divné ticho, které znají pouze hluší lidé, ticho, které pomalu vyplňuje obě uši, až se usídlí v hlavě natrvalo a člověk zapomene, jak vlastně znějí zvuky. Když už to Medvídek nemohl vydržet a chtěl se zeptat, jak dlouho ještě půjdou, otevřel Scrrath jedny dveře, otočil se na naše přátele a zašeptal: „Tak jssme tady. Počkejte, prosím, v přředssíni, já vás ohlássím Třřem“. S tím otevřel další, mnohem větší dveře a zmizel za nimi. Medvídek a Walter se usadili na pohodlných židlích v předsíni a čekali. Po chvíli se Medvídek otázal: „Co jsou vlastně zač? Co po mě budou chtít, aby mne pustili na Nihilis?“
„To nikdo dopředu neví. Jediné, co ti mohu říct, je, že oni jsou hlavními důvody, proč se někdo nebo něco objeví na Tethys“.
„Jak to myslíš?“, podivil se Piko.
„Tak jak jsem to řekl“, odtušil John. „Jsou to tři hlavní služebníci a poslové Zapomnění. Stres, Zmatek a Stáří. Aha, už jde zpět. Dneska je nějak podezřele rychlej“.
Medvídek se chtěl ještě na něco zeptat, ale všiml si, že skřetí slouha se opravdu vrací zpátky a mlčky na ně kyne, aby šli dál. Vstal tedy a poněkud nejistě se vydal ke dveřím. Spisovatel šel ještě kousek cesty s ním, ale Medvídek věděl, že na Nihilis chce jít jen on a jeho také budou soudit. S nelehkým srdcem tak prošel dveřmi vysokými ocelovými vraty a stanul v dlouhé místnosti, na jejímž konci stála široká lavice se třemi koženými křesly. A na těch křeslech seděly ty nejpodivnější bytosti, které kdy v životě viděl.
Nejde dost dobře popsat slovy, jak vypadá Zmatek, Stres a Stáří, protože člověk jejich podobu spíše cítil, než viděl, pokud se na ně podíval. Tak například kdybyste pohlédli na stáří, zřetelně byste pocítili, jak vás opouští síly, tělo vám napadají různé choroby, pomalu se scvrkáváte a v neposlední řadě vás opouští staré vzpomínky, jedna po druhé. Pak si dokážete představit, že fyzická podoba stáří není až tak důležitá. Medvídek se díval na všechny tři soudce naráz a jediné na co se zmohl, bylo tiché: „A do hajzlu“.
Mrtvolné ticho prořízl jako první Zmatek: „Kdo jsi a proč k nám přicházíš?“, otázal se. „Ne, že by na tom zvlášť záleželo, ale člověk dneska nikdy neví, koho si pustí do domu, že, páni kolegové. Onehdá se nám tu vecpal jeden blázen a prej že hledá svatý grál nebo co to mlel a tak podobně. Poslal jsem ho někam i s tím jeho červeným křížem a velbloudím hradem nebo odkud že to byl. Camel Lot, říkal ne? No a bylo to tuším tři sta nebo čtyři sta let zpátky co tu další magor v klobouku hledal nějakou archu nebo snad arch no nějakej papír…“ V podobném duchu pokračoval Zmatek dobrých deset minut, až Medvídek málem zapomněl, na co se ho prve ptal. Když se však Zmatek na chvíli zarazil, aby se nadechl, spustil Piko jako rychlopalný kanón:“ MedvídekPikopožíračemocídruhé kategoriemomentálnědočasněbezhlavý“. Tím vzal Zmatku vítr z plachet, hlavu však zvedl Stres, který si až do té doby okusoval nehty. Prohlédl si Medvídka zpod svých brýlí s kostěnou obroučkou, ukázal na něj plnicím perem a otázal se: „Skutečně? Ale to tvrdíš ty, jak máme vědět, že mluvíš pravdu? Co když jsi špión? Nebo nájemný vrah? Co když ve skutečnosti nejsi bez hlavy, ale máš na sobě jen převlek? Co mi na to odpovíš, he? Chceš na Nihilis, co? Viděl jsi ji někdy? Za kým chceš jít? Myslíš si, že je na tebe zvědavý? Co kdybys radši odtáhl, odkud jsi přišel, co!?“ Postupně se zvedal z křesla a poslední slova na Medvídka křičel z plných plic. Vyrostl do výšky, zdálo se, že vyplňoval celou místnost a Medvídek se neměl k tomu, aby ječícímu monstru odpověděl. Nakonec potichu zašeptal: „Chtěl bych navštívit Kenčorgu“.
„Cože??“, zaječel Stres. „Můžeš to zopakovat, skrčku? „
„Jdu za Kenčorgou, protože se jí chci na něco zeptat“, odsekl už sebejistěji Piko.
„Ahá“, zamnul si pan Nervózní ruce, ale dosud mlčící stáří jej rázným pohybem svého pařátu umlčelo.
„Za Kenčorgou nemůže žádný živý“, zasténalo a jeho hlas zněl jako zavírající se víko rakve. „Nejprve se musíš podrobit mojí moci a potom se znovu narodit. Nesmíš být obtížen žádnými vzpomínkami, neboť bys mohl narušit křehkou rovnováhu, které kolem ní panuje. A já se tě tedy ptám: chceš to podstoupit? Nebo se radši vrátíš domů tak, jak jsi, bez hlavy, ale se vzpomínkami? To rozhodnutí je na tobě, nikdo ti v něm nemůže zabránit, ani živý, ani mrtvý. Věz ovšem, že Kečnorga vládne děsivou a nevyzpytatelnou mocí. Je dcerou Entropie, žije v jejich vírech, stále se měnící, věčně zanikající a a znovu sebevytvářející. Nikdo netuší, co ti setkání s ní přinese. Ani já.“
Medvídek Piko chvíli tiše uvažoval. Nejdřív měl chuť vrátit se domů a na všechno zapomenout. Připadal si zmatený, podvedený a naštvaný. Nakonec se však přece jen rozhodl rozhodl jinak: „Když už jsem došel až sem, tak nemá cenu se vracet. Celá má cesta by byla vykonána zbytečně. Jen do toho, přines mi mou smrt a zabij mé vzpomínky“.
„Tak dobrá“, odvětilo Stáří. „Pojď blíž ke mně“.
Stáří natáhlo kostnatou ruku a Medvídek cítil, jak ho ovanul chlad. Všechny barvy mu zčervenaly před očima a stále tmavly, až nakonec celá místnost kolem něj upadla do tmy. Pak vše odplulo někam do dálky a on ztratil i poslední zbytky vědomí.
Bez vědomí není vesmír, hmota, ani antihmota. Vez vědomí není života ani smrti. Ani Bůh, ani Satan, ba ani sama existence neexistence. Ani slova, ani podstata jejich syntaxe. Vše i nic jsou utopeny jak čajové lístky v temném pu – erhu nevědomí. Není tu čas, ani prostor, aby rozvířil jemné vlnky myšlenek na hladině a dal vzniknout čemukoli. Příčina a následek spočívají klidně v sobě v dokonalém satori bez jakékoliv duality. Ale jelikož Chaos má smysl pro humor, i na této tabula rasa se nakonec objevilo pár ošklivých cákanců. A vesmír znovu vznikl, popadajíc se při tom kameňáku za břicho v miliardách slunečních erupcí.
Přímo tady se právě oddělil subjekt od objektu a pojal o sobě iluzorní zdání, že je malým bílým bezhlavým medvídkem. Přestože neměl hlavu, vířil v něm celý proud zmatených myšlenek, které se zkrz zástupné symboly pokoušely marně uchopit hologram reality slovy. Tedy, na počátku byla věta. Věta zněla: „Kurva, kde to jsem?“
Kolem něj byly mraky a mlžné cáry, které se líně pohybovaly ze strany na stranu. Přímo nad ním zářilo černé slunce. Ležel totiž na vrcholku hory tak vysoké, že její špička sahala až do nebes. Prohlédl si vlastní tělo a uvědomil si celou svoji bělost, medvědovitost i bezhlavost. A pak si všimnul, že proti němu sedí Bytost. Nepřipadala mu nijak zvláštní, protože byla první bytostí, kterou v tomto životě viděl. Její tělo vypadalo, jako by bylo složeno ze samých chapadel měděné barvy a páru černých netopýřích křídel. Bytost se však stále trochu měnila, někdy se mu zdála, že vlastně ani nemá žádnou barvu, že její pokožka naopak jakoukoliv barvu a světlo pohlcuje. Tak nějak mu přišla stvořena z něčeno jiného, než on. Měla však obličej s temně černýma očima, které jej z nějakého důvodu uklidňovaly a jako jediné se neměnily. Byly to dva temné, pevné body, které viděli až na dno duše vesmíru.
Bytost na něj pohlédla a sametovým hlasem pronesla: „Tak jsi se vzbudil. Tvá cesta je tedy u konce, našel jsi mne. Máš radost?“
„Ale…Kdo jsi…A kdo jsem vůbec já?“, vyděsil se Medvídek. „A jak jsem se sem dostal? A hlavně...kde to vůbec jsme?“
„Otázky nesouvisejí s odpověďmi“, odtušila Bytost. „Právě teď jsme na Počátku, i když vesmír žádný počátek ani konec nemá. Ale přesto je plný Paradoxů. Abychom se přes ně dokázali přenést, potřebujeme Chaos a Entropii. Tak, jak jedna událost ovlivňuje druhou, tak i jeden okamžik pohybuje mnoha jinými skrz pavučinu času. A ty jsi bezhlavý medvídek Piko, který ve světě lidí ztratil hlavu. A aby se dozvěděl proč, tak přišel i o paměť a znovu se narodil na Počátku Věčnosti. Teď ti budu vypravovat celý tvůj minulý život, který ještě nenastal, od začátku, abys jej lépe pochopil. Ale věz, že už nenastane. Tvé otázky i tvá cesta tím tedy postrádají smysl. Svým rozhodnutím jsi smazal tu část existence, ve které jsi rozhodnutí udělal a tím také veškerou kauzalitu, která z něj vyplývá. Je to trochu složitější, ale teď vidíš, že díky tobě přestal svět, jak jsi jej znal, existovat. Vznikla zcela nová Jsoucnost“. Pak se dala do vyprávění o Medvíku Pikovi a o činech, které vykonal ve světě, jehož existence nejen že skončila, ale už také nikdy nenastane.
A Medvídek Piko Znovuzrozený to nechápal, nemohl to pochopit, to co se stalo a zároveň vlastně nestalo, nemohl pochopit, že došlo k jakési sebevraždě reality, která se znovu zrodila spolu s ním. Nemohl to pochopit, protože jeho vnímání bylo příliš podobné lidem, byl pevně přilepen ke svému vláknu pavučiny Času, odsouzen k pohybu pouze po směru větru Okamžiků a čekajíc na pavouka Smrti. Ale už brzy se to mělo změnit.
„Víš, jakékoliv pochopení čehokoliv je k ničemu, když to neprožiješ na vlastní kůži a nedokážeš se z toho poučit“, řekla mu jednoho dne Kenčorga. „Ve svém předchozím životě jsi sice vysával z lidí jejich emoce a city, ale stejně ses nedokázal cítit jako oni, protože tvé tělo je vnímalo jinak, jako potravu a ne jako vnitřní zdroj. Teď se situace obrátí, staneš se vnitřním zdrojem lidstva, jejich novou drogou, díky které prozřou a osvobodí se od lepkavých pavučin času. Budeš proudit jejich těly, jejich krví, staneš se novou duší lidstva. Tvé kořeny prorostou skrz kosti Země, tvé podhoubí se usadí pod litosférickými deskami, tvé spóry se dostanou všude, nikdo se před tebou neschová. Víš, v tom světě, který už neexistuje, byly drogy příliš nedokonalé, buď byly jen pro malou skupinku zasvěcených, anebo pouze neužitečně nafukovaly už tak příliš přebujelé ego mas. Ovšem ty se staneš pravou sómou, božskou manou, skrz tebe lidé osvobodí své vědomí od omezující individuální mysli a opět nastane Zlatý věk“.
„Nezeptáte se mne, zda do toho chci jít, nebo ne?“
„Ne. Na tvém rozhodnutí totiž už teď vůbec nezáleží“.
Medvídek Piko náhle pochopil...


-----------------------------------------------

A na čem tedy záleží? Nuže, jak už jsme si řekli, vše je vědomí. Takže pokud jste dočetli až sem, tak si teď hezky v klidu sedněte, pusťte veškeré své myšlenky z hlavy a medituje o rozhodnotí, které budete muset udělat. Jenom na vás totiž záleží, jestli se jednoho dne objeví na světě nová, prý tedy už dokonalá droga, která bude obsahovat esenci Medvídka Pika a která nás osvobodí z vězení Času, nebo jestli vše zůstane tak, jak je to právě TEĎ. Ale nemusíte spěchat. Dejte si klidně na čas. Hlavně na to nezapomeňte...



Bezhlaví medvědi


futuristické obří houby


sluhové Entropie


Požírači snů


a Cech Časoplavců


Vám děkují za váš Čas.