Sabat

Všechno to začalo prvního září.
Ta holka byla divná. Divná, a stála vedle dveří do naší třídy. Temný pohled safírově modrých očí zpod ofiny hustých černých vlasů. Měla je až po pas. Pas, sešněrovaný v černém korzetu. Černá sukně, rozšiřující se až k jejím kotníkům a okopané steely. Lidé chodili kolem ní, ale nikdo se jí nezeptal, ani jak se jmenuje, ani co tu dělá. Báli se jí, obcházeli ji obloukem. Včetně mě a Elishy.
Ne, že bych z ní měla strach. Nezajímala mě, měla jsem oči jen pro El, jako vždycky. Příliš jsem ji obdivovala, příliš jsem na ní lpěla. A pak zazvonilo a třídní tu holku přivedla do naší třídy.
„Jmenuje se Sabat Preyster.“ Řekla nám.
Sabat zvedla oči od podlahy a přejela pohledem naší třídu. Pak je bez zájmu zase sklopila a zamířila k první lavici, v níž viděla volné místo.
„Tady, ale, bude sedět moje kamarádka.“ Ozvalo se.
Sab se zamračila. Zavraždila Lily, která jí to řekla, pohledem a odešla jinam. Bylo mi trapně z toho, jak debilně se lidi ve třídě chovají. O přestávce jsem zaregistrovala, že moje kámoška Terka asi uvažovala podobně. Šla za Sabat, aby se jí omluvila.
Ale ta si ji jen změřila pohledem a pak chladně řekla, že o žádnej soucit nestojí. Terka z toho byla docela šokovaná. A od té doby si Sabat už nikdo ani nevšimnul. Kdykoliv někdo chyběl, seděla sama, protože s ní nikdo nechtěl sedět.
V tý době jsem měla s El problémy. Začalo to nenápadně. Byla jiná než dřív. Ještě tišší, ještě odtažitější... Už se se mnou nechtěla bavit a já to dobře věděla. A bylo to čím dál horší.
Zjistila jsem, že už píše do psychologických poraden, jak se mě zbavit.

Toho dne jsme seděly v jídelně. Mlčky, jako vždycky. Ona se mračila a já... Já toužila po tom, aby bylo všechno jinak.
„Smím si přisednout?“ Ozval se najednou hlas tak jasný, že zněl jako hudba.
Tušila jsem, komu patří dříve, než jsem se podívala. Sabat tam stála a její oči byly nezamračené. „Samozřejmě.“ Přitakala jsem.
Sedla si vedle mě. Voněla hrozně těžkou vůní.
Chvíli jen seděla a potom se ke mně otočila a řekla: „Ty ji máš ráda víc, než svůj život a ona tě nemůže vystát. Zrazuje tvoje city, zklamává tě, mám pravdu?“
Zůstala jsem s pusou otevřenou: „Jak jsi...?“
Elisha koukala podobně. Nejdřív na mě, pak na Sabat a pak zase na mě.
„Je pravda, co Sab řekla, že jo El?“ Zeptala jsem se jí. Sklopila oči.
„Lenko... Víš, já už jen... Já nemůžu...  Už...“
„Víš, že já tě mám radši, než svůj život. Ale jestli ty, už nechceš se mnou kamarádit... Tak... Tak se měj krásně.“
Stálo mě to všechny síly.
Koukala na mě: „Je mi to strašně, šíleně, hrozně moc líto Len – Leni... Ale už to dál prostě nejde...“
Zvedla jsem se a odešla pryč. Ani jsem se na ni nepodívala na rozloučenou.
Rozbrečela jsem se. Pak jsem ucítila na rameni něčí dlaň.
„Ona se vrátí, do roka bude zpátky.“
Byla to samozřejmě Sab.
„Jak si tím můžeš být tak jistá, Sabat?“
Ona mi neřekla nic.
Bylo po škole. Vzala mě kolem ramen a jako bych se z její omamné vůně probrala až, když jsme seděly v nějaké kavárně, kde jsem předtím v životě nebyla.
„Kde jsme to Sab?“
„Tohle je moje oblíbená kavárna. Teď ti o sobě můžu konečně všechno říct. Tam to nešlo. I stěny mají uši, však to znáš. Mimochodem, nejmenovala jsem se vždycky Sabat Preysterová, to až od tý doby, co jsem... No, jsem v čarodějnickém spolku, a protože mě naši vydědili, přijala jsem Sabat za své jméno. Dřív, ale moje původní jméno zapomeň ihned, jak ti ho řeknu, jsem se jmenovala Sheila. Debilní jméno. Nejsem z Ameriky, ale mý rodiče jo. No a já mám dar. Ale prosím tě, věř mi, věř mi všechno, co ti řeknu!“
Přikývla jsem. To s čarodějnickým spolkem mě nepřekvapilo. Ona byla něčím výjimečná, tak proč ne takhle.
„Mám dar vidět, co si lidé myslí a číst budoucnost, když chci. Většinou to tolik nepoužívám, umím to ovládat. Ale dva roky jsem byla zavřená v léčebně, protože jsem to ještě ovládat neuměla a strašně mě to děsilo. Na vaši školu jsem šla proto, že mě tam něco táhlo. Možná ty. Jsi jiná, než ti ostatní. To já cítím taky...“
Skončila a podívala se na mě.
„Ty jsi čarodějka Sab? Opravdová? To je úžasný...“
Usmála se. Poprvé jsem si všimla, jak má krásné rty a zuby.
„Většina lidí se mě spíš děsí, Len.“ To jsem věděla. Ale mě neděsila.
„Sab, kde bydlíš?“
„U tety. Ta o ničem neví. Jestli chceš, vezmu tě tam.“
Samozřejmě, že jsem chtěla.
Doma mi Sab ukázala všechno, co měla. Svoje čarodějný knížky, kocoura, oblečení, nějaký lektvary, co si sama namíchala, karty, panenky na woodo, ale to prý nedělá, bylinky a další zajímavý věci. Slíbila jsem jí, že ji taky vezmu k nám domů.
Druhý den jsme se sešly už ve skříňkách ve škole.
El byla posmutnělá, ale já ji na uvítanou objala a řekla jí, aby se usmála, že ji holky mezi sebe vezmou, a že kdyby něco, tak se může vrátit. A potom jsem si sedla se Sabat. Byla milá, vlídná, vnímavá.
Celou češtinu jsme si vykládaly karty. Teda, ona mě, a pak mi vysvětlovala, jak se to dělá.
„Co jsi vůbec za znamení, Sab?“ Odhalila svoje krásné zuby.
„Jsem Ryba, jako ty.“

Na matice mi vysvětlovala tajný runy a stihly jsme u toho i počítat. Na biologii a na chemii jsme dávaly pozor. Na angličtině byla Sabat v druhé skupině a já jsem seděla sama, aby El měla prostor... Byla smutná, ale snažila se bavit a docela jí to šlo.
Od toho dne jsme se Sabat byly nerozlučné.
Jednou, když jsem byla u ní spát, ležely jsme zrovna na plyšovém koberci, držely se za ruce a povídaly, najednou Sab trochu strnula a pak si povzdechla.

„To přátelství je v tobě a je silnější než kouzla, víš to?“
Věděla jsem to. Ale snažila jsem se na to zapomenout.

„Sabat... Nemohla bys udělat ze mě taky čarodějku?“
Přikývla.
„Čekala jsem, kdy se zeptáš. Můžu, samozřejmě. Máš k tomu předpoklady Len.“

A já chtěla. Lákal mě její svět. Sab vytáhla knihu s formulemi a obřadní nůž. Věděla jsem, že má na zápěstí pentagram.
„Ještě nikdy jsem to nedělala Len, ale dnešní nocí se staneš jednou z nás, a mou sestrou. Tak to chodí. Má to tak být.“ Začala číst.
Zapálila vlastnoručně vyrobené svíčky z bylinek. Bylo to omamné… Pak se nožem dotkla mého zápěstí. Bolest se brzo rozšířila po celém mém těle, ale já držela a ani jsem necekla. Ta bolest byla taková... Naplňující.
Sab znovu vyřezala i svůj pentagram a přitiskla můj pentagram ke svému zápěstí. Zavázala nám ruce k sobě a dala tam i byliny. A pořád u toho přeříkávala ty svoje formulky.
Ráno, když jsem se probudila, odvázala Sab naše ruce. Jizvy byly naprosto zacelené. Pak mi dala nějaké svoje šaty. Cítila jsem se sice, jako by mě přejel parní válec, ale věděla jsem, že je to správné.

„Jaký jméno teď mám, Sabat?“
„Mě pojmenovala sestra, co mě stvořila. Tebe teda mám pojmenovat já. Myslím, že jméno Lovie...“

Ano.
Lovie ke mně sedlo tak, jako k ní Sabat.
V pondělí jsem šla do školy ve svém novém oblečení. Měla jsem vysoké červené steely, krátkou černou minisukni a červeno – černý korzet. Vešly jsme do třídy a všichni vytřeštili oči. Nejvíc asi El.
O přestávce ke mně přišla.
„Lenko, můžu s tebou mluvit?“
„Jmenuje se Lovie.“
Jemně ji opravila Sabat. Zdálo se mi, že sebou pořádně trhla. Odešla jsem s ní ven.
„Leni mě to nejde. Všichni jsou tak... Odtažitý. Nechtějí mě.“
„Můžu ti pomoct získat jejich přízeň, jestli chceš.“
Zavrtěla hlavou a vrátila se do třídy. A já k Sab.
„Sabat přečti její mysl, prosím tě...“
Poprosila jsem svou sestru a ona to pro mě udělala.
„Touží po naší pomoci, ale nechce tě o to požádat Lovie. Je sice nešťastná, ale ještě se k tobě vrátit nemůže.“ Řekla stručně.
Pralo se to ve mně. Když jí nepomůžu, časem se ke mně má nejlepší kamarádka vrátí. Když jí pomůžu... Bude šťastná. Ale zpátky ji už třeba nikdy nezískám.
„Lovie... Udělej to, co cítíš, že je správný.“ Řekla mi Sab.
„Mám ji ráda ji Sabat... Víc, než cokoliv jinýho... Musíme jí pomoct.“

Rozhodla jsem se. Bylo mi z toho do pláče, ale jinak to nemohlo být. Sabat, u sebe doma, mi dala potřebný bylinky.
„Necháš ji usnout a potom jí tímhle pomažeš čelo. Pak ji budou mít všichni lidé rádi.“
Ujistila mě a pomohla mi, udělat z bylinek roztok. Příjemně to vonělo. Malou lahvičku s tím jsem si skryla do záňadří.
„Lovie... Ty ji budeš mít vždy v srdci. Ona se vrátí, věř mi prosím. Nepochybuj o tom.“

Ale mě to už bylo fuk. Uspat ji mi nedalo moc práce. Sab mě už naučila jak na to. Udělala jsem to na těláku. Byly jsme v posilovně, jen já, Sab a El. Ten den nám štěstí přálo.
Když spala, byla tak bezmocná. Pohladila jsem ji po rameni a rozbrečela jsem se. Opatrně jsem udělala s lektvarem to, co mi Sab řekla, že udělat mám.
A pak jsme ji nechaly se probudit. O ničem netušila...
Ale od té chvíle měla šanci být šťastná. Lidé ji začali milovat. Viděla jsem její oči, jak září radostí. Věděla jsem, že naše úsilí stálo za to. Všechno bylo tak, jak má být.

A pak... Jedné noci... Se vše mělo změnit. Byly jsme se Sab venku. Byl úplněk, magická noc... Bodlo mě najednou u srdce tak silně, že mě nohy neunesly a já spadla na zem. Sab nebyla vyděšená, jako by normální člověk byl.
„Ta svině...“ Sykla nenávistně. Popadla mě za ruku.
„El!“ Křičela jsem. Sab zbledla.
„On jí ubližuje. Ten hajzl, sketa hnusná!“ Vztekala se a já nechápala ani setinu z jejích slov.
„Lovie, sestra která mě stvořila, má bratra, který si na mě dělal práva. Jedné noci mě znásilnil. Nepoddala jsem se mu, nepodlehla... Naučila se bránit... Tehdy řekl, že dokud nezničí vše, co je mi drahé, nepřestane.“
„Tobě je drahá El?“
„Ne! Ona ne! Ale ty ano! A on má bohužel pro nás dar vševědění. Ublížit jí, zničí to tebe a já budu za to všechno zodpovědná. To chce. Musíme sebou hodit.“ 

Byly jsme ve městě tak rychle, jak to šlo. Musela jsem vést. Sabat nedokázala najít Caroba, jak se ten muž jmenoval, protože nenávist je špatným vodičem.
Láska a přátelství jsou však vodičem dobrým a proto já mohla najít Elishu. Dostaly jsme se až do nějaké prázdné továrny. Dovedla jsem nás před nějaké dveře.
„Za nimi, ona je za nimi.“ Šeptala jsem.
„A já jsem tady. Tak se zase setkáváme, Sabat. A těší mě, že mohu poznat i tvou roztomilou sestřičku Lovie. Ta její drahá kamarádka se bránila skoro tolik, jako ty, Sab. Ale je to jen slabá holka. Už nemůže. Můžu si s ní dělat cokoliv chci. A jak pěkně umí naříkat...“

Nemohla jsem to poslouchat. A mělo být hůř. Sabat tekly slzy.
„Ty zkurvená, hnusná svině.“ Nenávistně šeptala. Plivla mu do tváře.
V tu chvíli jsem poznala, jak mocný je Carob čaroděj. Lusknutím prstů nám svázal ruce za záda a nohy k sobě. A za okamžik jsme seděly na jakémsi balkóně.
„Lovie, za nic na světě se na to, co bude dělat, nedívej!“
Nařídila mi Sabat. A mě došlo, jaké děsivé představené pro nás asi Carob chystá.
„Panebože... To ne… Prosím Sabat, to přece nemůže udělat...“
„Kdybych mohla Lovie, zabránila bych mu v tom. Promiň mi to.“

Ujistila mě tak, že to bohužel pravda je.
„Bože...“ Vzlykla jsem.
Musím říct, že jsem netušila, kolik síly v sobě budu tu noc ještě muset najít.
Najednou nás oslnilo rudé světlo.
Carob se objevil uprostřed toho zrůdného jeviště. Ona mu ležela u nohou.
„Vstaň, děvko.“ Nařídil jí.
Co jí udělal, to, co jsme viděly, to se nesluší vyprávět. Z paměti nedostanu už nikdy jedinou vteřinu toho strašného, hrůzného představení.
Dokonce jsem omdlela. Když jsem přišla znovu k sobě, vykládal jí, ona byla už na konci sil, že jsme tam a díváme se. Neřekl jí, že nemůžeme nic dělat.

Sabat se soustředila na svou snahu o osvobození, ale když tohle uslyšela, ztuhla.
 Její oči byly neuvěřitelně plné vzteku a opovržení. Chtěla jsem křičet, ale Sab mě ujistila, že to nemá žádnou cenu, protože to přesně Carob čeká a ublíží jí pak ještě hůř.

Nedoufala jsem, že se odtud dostaneme, když tu najednou nám spadla pouta.
Čekala jsem Caroba. Nebyl to on, byla to jakási drobná, blonďatá dívka.
„Sestro...?“ Překvapeně zašeptala Sab.
„Pojďte.“ Pokynula nám. „Než si toho bratr všimne. Nestojím na jeho straně. Už jsem pochopila, co je zač.“
Vyjádřila se stručně.
„Zabiju toho zmetka...“ Mumlala Sab.

 
Carob měl na své straně ohromnou výhodu vševědění. Byl připraven, jakmile nám jeho sestra otevřela dveře do tovární haly, kde předtím ubližoval Elishe…
„Tak moje malá sestřička mě přece jenom zradila..“
Posměvačným tónem promluvil. Sabat se neovládla. Vrhla se proti němu se zdobenou obřadní dýkou. Ona byla rychlá. On krutý a nelítostný.

 Zatímco se Sab snažila ho zabít a on její útoky odrážel a provokoval ji, já po kolenou dolezla k El, která tam ležela na zemi a nejevila známky života.
„Elisho, to jsem já, prosím, vzbuď se...“
Bylo těžké dotknout se jí a nezpůsobit jí přitom bolest. Otevřela oči, rozplakala se. Celá se třásla, byla v šoku,  na pokraji šílenství...
Říkala jsem jí, že už je dobře, že jsem u ní…
Ze snahy utišit ji mě probral až nelidský výkřik. Oči mi vylétly k bojujícím postavám.

„Ach Bože, Sabat!!!“
Jejím břichem procházela rudá dýka Caroba.
„Tak jsem tě přece jenom dostal, má sladká, přesladká Sabat...“ Vysmíval se jí.
Sab zřejmě síly rychle opouštěly...
 
Hlas se jí chvěl, když odpovídala: „Ale prohráváš... Protože já... Já zabíjím tebe...“
A pak se rozesmála.
Poslední síly té nevšední bytosti vymrštily ruku s dýkou, která probodla hrdlo toho násilníka a vraha. Pak padla na zem, vedle muže, kterého tolik nenáviděla. A já byla u ní.
 
„Sabat...“
 Umírala.
„Něco nevěděl Lovie... Ani s vševěděním... Neznal sílu opravdového přátelství, nevěděl, co dokáže...“ Usmála se.
„Lovie... Jako ty Elishu, tak já měla ráda zase tebe... Stejně je to divný...“
Zavrtěla pomalu hlavou, zakašlala a...

Bylo ticho. Sabat byla mrtvá.
Ani jsem jí nestihla nic říct.
Ale ona to jistě věděla. S vědomím, že její tělo zůstane zde, jsem jí z krku sundala přívěsek. Ona by to chtěla, abych si ho vzala já.
Jednou mi o něm řekla, že jí pomáhá a že ho předá dál až se svou smrtí. Vzala jsem si ho kolem krku a tělem se mi rozlilo teplo. Poslední pozdrav od Sabat.

Popadla jsem El za ruku a donutila ji vstát. Musely jsme vypadnout.
„Počkejte!“ Ozvalo se za námi.
„Teď, když je bratr mrtvý... A také Sabat, čest její památce... Už tě k nám nic nepoutá Lovie.
 Jsem čarodějka jako ona. Kdykoliv budeš chtít, můžeš za mnou přijít. Najdeš mě, když si to budeš přát. Moje jméno je Boo.“ Ta blondýnka…

 
Přikývla jsem. Věděla jsem, že do Sabatina bytu se nevrátím a nic z jejích věcí nezískám. A ani jsem netoužila, se do světa kouzel někdy vracet. Ale kdo ví. Cenila jsem si nabídky Boo.
 
„A ještě něco. Sabat by chtěla, abys to věděla. Já jsem ji kdysi zradila. Nevěřila jsem jí. Neochránila jsem ji před bratrem. Byla jsem slepá. Teď jsem prohlédla. Smířily jsme se. Ošetřím tvé přítelkyni ty rány. To vám dlužím.“
Booiny jemné dlaně se přiblížily deset centimetrů k těm zraněním.
Ošetřila jí je tak, že už nebyly nebezpečné. Ujistila mě, že bolest taky poleví.
Pak jsem, díky síle, jež mi dával Sabatin přívěsek, zvedla Elishu ze země a co nejrychleji to šlo se s ní přemístila na jediné místo, kde jsme mohly mít klid, na mou chalupu.
Tam se z toho dostávala ještě několik dlouhých dní.

Když jsme se vrátily do školy, lidé ji pořád měli rádi. Mě ne a bylo mi to jedno. Pohřeb Sabat Preysterové se konal za dva týdny po tom všem. Byla jsem tam jen já, její teta, Boo a pár dalších čarodějek. Bylo to smutné loučení.

Pak plynul čas dál a mě se pomalu stýskalo míň a míň. Přesně rok po tom, co jsem se se Sab poprvé seznámila, se El dobrovolně rozhodla vzdát se lidí a být se mnou. Její psychika, narušená tím, co se stalo, potřebovala uzdravit a tak jsme spolu odjely na dovolenou do Norska.
Stále se bála mužů, v noci měla noční můry...
Ale jednoho dne, když se probudila a věděla, že tam jsem, mi řekla: „Je dobře, když jsi tu...“

Chytila jsem její ruku. A stiskla ji. Měla totiž pravdu.