Lovie

Stála jsem doma před zrcadlem a přemýšlela, co si vezmu na sebe. A najednou tam byla ona.
„Sabat... Sab... Co tady děláš... Ty jsi... Jsi mrtvá... On tě zabil, zabil tě...“
Mumlala jsem a oči jsem měla přikované k zrcadlu, v němž byla tak jasně zřetelná.
Sabat, holka, která mě milovala, čarodějka, která učinila ze mě svou sestru...
„Lovie!“ Řekla naprosto jasným hlasem.

Nikdo mi tak ode dne její smrti neřekl. A teď tu byla. Vystoupila ze zrcadla a stála proti mně. Dlouhé, hladké, černé vlasy a oči jako safíry. Sabat Preysterová...
„Lovie poslouchej mě...“
„Sab, ty žiješ?“ Sabat se smutně usmála.
„Nejsem živá, moje sestřičko... Jsem jen přízrak, přišla jsem za tebou z podsvětí, protože tě chci a musím varovat. Lovie, dobře mě poslouchej. Carob nebyl jedinej. Měl oddané přátele, dva. Jmenují se Tarok a Belzod. Nemají žádné zvláštní dary, ale jsou neobyčejně mocní. Oni se chtějí mstít. Chtějí ji zabít. Musíš ji zachránit Lovie. Jsi do mého bytu a řekni si tetě, ať tě pustí do mého pokoje. Vezmi tam všechno. Najdeš tam i kufr, do kterého se to vejde všechno. A potom z ní udělej taky čarodějku, protože takhle je strašně zranitelná a nemůže se bránit. Oni zaútočí Lovie. A nikdo neví kdy...“

Byla jsem naprosto v šoku. Dva mocní kouzelníci? A jdou po nás? Chtějí zabít Elishu, moji milovanou kamarádku…? Už jednou jí šíleně ublížili, nesmím dovolit, aby se to stalo znovu!
Moje noční můra se vrátila.

„Sabat...“
„Já už se nevrátím Lovie. Musíš si pomoct sama. Promiň mi to, hrozně bych tě chtěla chránit...“ Zmizela.
Zase mi zmizela ze života, aniž jsem se s ní stačila rozloučit. A věděla jsem, že se už doopravdy nikdy, nikdy nevrátí. Oblékla jsem se do toho, co jsem nosila s ní. Moje čarodějnické oblečení...
A pádila jsem cestou dobře známou přímo k bytu Sabatiny tety. Pustila mě do jejího pokoje, jak ostatně Sab říkala. Nebyla jsem tady už déle než rok. Její věci byly tak, jak je opustila.
A jediný kufr byl pod postelí. Zřejmě ho kouzlem zvětšila, protože se do něj vešlo všechno. Všechno oblečení, knihy, bylinky, lektvary, všechny obřadní nože, cédéčka s čarodějnou hudbou...

„Vzala sis vše? Vím, že po tom toužila ,Lenko.“
Řekla mi její teta, když mě viděla s kufrem. Jen Sabatina kocoura jsem nenašla. Ten prý zmizel, když zemřela. Ty věci jsem si přinesla domů a dala si je do pokoje. Pak jsem šla vyhledat Elishu.
„El... Jdou po nás... Po tobě... Chtějí tě zabít.“ Zasípala jsem.
Vytřeštila vyděšeně oči. Vzpomínky na poslední setkání s tím, že se někdo chtěl pomstít nám skrze ni, byly dosud příliš živé. Dost živé na to, aby pochopila vážnost toho, co jí říkám. Roztřásla se a já ji chytila za ruce.
„Co budeme proboha dělat Lenko? Pane Bože... Ach Bože... Oni mě zabijou viď?“
Byla velmi vyděšená. V tu chvíli se zatáhlo a začal foukat šílený vítr. Dotkla jsem se přívěsku na krku, který mi dala Sabat, když umřela. Tedy, vzala jsem si ho. Ona to chtěla.
Ucítila jsem jemné zahřátí. Rychle zchlazené deštěm. Byla tma.

„Jsou tady!“ Zakřičela. Utíkaly jsme. Zavřela jsem oči a něco řekla, ani nevím co. 
Otevřela jsem oči a ležely jsme na zemi u mě v pokoji. Pustila jsem její ruku. Věděla jsem, že to musíme udělat teď hned. Jako čarodějka bude mít o něco větší šanci na přežití.
Věděla jsem, že kouzelníci a čarodějky mohou vidět obyčejnou lidskou bytost v mojí blízkosti lépe, než jinou čarodějku a kouzelníka.
Carobovi taky trvalo, než vystopoval v Sabatiné blízkosti mě, když jsem už byla čarodějka. Zato El, naprosto bezbrannou holku, viděl okamžitě. A to měl dar vševědění, takže kouzelníkům bez darů by to mohlo trvat dýl, objevit, kde teď  je, až jim zmizí z očí její lidská aura zranitelnosti.
Dívala jsem se na ni.
Celé moje srdce toužilo po jediném – chránit ji a nedovolit, aby jí zase někdo ublížil. Když otevřela oči, cítila jsem, že je klidnější. Avšak chápala, že to nebyl pouhý sen.
„Co budeme dělat?“ Zeptala se mě, o něco klidněji, než předtím venku.
„Musím z tebe udělat čarodějku, milá moje.“ Řekla jsem jí.
Vysvětlila jsem jí, co to obnáší a v čem nám to pomůže. Nikdy jsem to ještě nedělala a pouze jednou viděla, jak se to dělá – když Sabat proměňovala mě. Vzala jsem si její knížky a začala je studovat. Trvalo mi to pár hodin, během kterých přestalo pršet. Zdálo se, že nás vyděsila obyčejná bouřka.
Ale musely jsme být neustále na pozoru.

Po přečtení všech těch knih jsem zhruba věděla, jak na to. Našla jsem v naší zásobě potřebné bylinky, v knize formule a taky athame, obřadní nůž. Jen jeden z celé sady by určen právě k tomuto účelu.
El celou dobu, co jsem studovala, seděla proti mně a dívala se.
Cítila jsem, jak mi bije srdce až v krku. A to její taky. Zapálila jsem bylinky a začala číst ony čarodějné formule, které ji uvedly do stavu transu. Věděla jsem, že ucítí bolest, ale nebyla přece žádná jiná možnost, jak ji ochránit. Vzala jsem její ruku a začala vyřezávat naše znamení. Držela, jako tehdy já, ani jedinkrát sebou necukla. Pak jsem obtáhla svůj pentagram. Až teď jsem poznala, že to stojí dost bolesti. Bylo to nevyhnutelné a já jsem to pro ni udělala ráda. Pak jsem svázala naše ruce k sobě a cítila, jak se nám chce spát. Oběma. Cítila jsem všechny její emoce a pocity.

A potom, co jsme se ráno probudily a ona byla novou čarodějkou, jsem vše cítila ještě zřetelněji, než předtím. Dala jsem jí jméno Eirin.
Věděla jsem, že mám zvláštní dar. I Sabat jej měla. Ten můj byl právě v tom, že jsem cítila cokoliv Eirin prožívala. Nevěděla jsem to, ale v budoucnosti nám tento dar měl pomoci. Teď jsme byly na samém počátku. Zrodila se nová čarodějka, zatím ještě slabá a netušící, co všechno ta proměna vlastně změnila. Dala jsem jí samozřejmě jiné oblečení.
V Sabatině šatníku byly dlouhé černé šaty s bohatou krajkou na sukni a rukávech. Na prsou se skvěl kovový pentagram. Boty jsem jí taky našla, kotníkové, černé steely. Mohlo by se zdát, že steely jsou oblíbenou obuví čarodějného světa. Ale není to tak. Byla to pouze oblíbená obuv Sabat a k věčnému připomenutí její památky jsem ji přijala já i moje sestra Eirin. Slovo „sestra“ se k nám moc hodilo.
Pro mě byla totiž vždycky mnohem víc, než obyčejná kamarádka.
Já byla ta silná, a ona moje malá sestřička, jejíž ochrana je úkolem, který mi byl svěřen.
„Ochráním tě Eirin. I kdyby mě to mělo stát život.“ Slíbila jsem jí.

V té chvíli bez vědomí, že se tak jednoho dne opravdu stane. Měly jsme velikou nevýhodu. Na rozdíl od Taroka a Belzoda, kteří byli velmi mocní kouzelníci, jsme my dvě byly ještě nezkušené čarodějky. Já jsem od doby, co Sabat zemřela v souboji s Carobem, svou čarodějnou podstatu potlačila.
A Eirin, ta neměla potuchy o kouzelnickém světě. A věděly jsme, že nemáme moc času. Díky tomu jsem musela ležet v knihách a studiu, učit se nazpaměť formule, míchat lektvary a hlavně – učit se bojovat s dýkou. Celé dny, od rána do rána jsem se učila.
Někdo z nás dvou musí být připraven, až přijdou. Bály jsme se, že to bude dřív, než budu připravená. Eirin si teprve zvykala, že je teď čarodějka. Neuměla vůbec nic. Přesto jsem jí jednu dýku dala a snažila jsem se jí vysvětlit jak s ní bojovat. Nakonec mi ale nezbývalo, než doufat, že v přímém ohrožení života se její kouzelnické schopnosti, které přeměnou získala, probudí k životu a ona bude schopna bojovat. Jednoho dne jsem v nejoblíbenější knížce Sab našla vzkaz.
Stálo na něm: „Pro svůj úkol zemřeš.“

Od toho dne jsem to věděla. Ten vzkaz byl pro mě. V souboji s nimi zemřu. Ale snažila jsem se být natolik dobrá, aby k tomu nemuselo dojít, snažila jsem se opravdu moc.
Kvůli Eirin, kvůli Sabat, kvůli sobě. Sešla jsem se s Carobovou sestrou Boo, která mi slíbila ochranu. Bůh ví, proč jsem to udělala. Snad z vděku, že nás tehdy osvobodila.
Nebýt Boo, Eirin by už byla mrtvá a kdo ví, co by se stalo se mnou a Sab.

Jednu změnu, kterou proměna způsobuje, jsem viděla jasně zatím na každé čarodějce či kouzelníkovi. Oči. Ty Sabatiny byly safírové... Moje jsou teď zelené, jako nefrit a Eirininy připomínají kámen Tygří oko... Nevím, proč získávají naše oči barvy kamenů. Ale možná to nějaký smysl má...
Co se týče Boo, tak její oči byly ametystově fialkové. Byla to půvabná čarodějka drobné postavy, s hřívou stříbřitě blonďatých vlasů.
Bylo to poprvé od toho dne, co jsem s ní mluvila. Netušila jsem, že je to i naposledy. Slíbila mi, že až zaútočí ti dva, přijde nám na pomoc...
Bylo nám s Eirin jasné, že nemůžeme zůstat v našem kraji, protože tady nás mohou vystopovat poměrně lehko. Oni to vědí, kde žijeme. Číhají, možná stojí přede dveřmi a čekají na svou příležitost. Zjistily jsme, že vlastně vůbec nevíme, koho máme čekat. Sab mi neřekla ani slovo o tom, jak Tarok a Belzod vypadají. A my teď musely podezřívat všechny.

Za okny se rozprostřela tma noci a já cítila, že nastal čas.
„Eirin... El... Musíme jít.“
Přikývla.
„Já jsem připravená. Kam půjdeme?“
To byla dobrá otázka. A věděla jsem, že návrh, který jí řeknu, se jí líbit nebude. Proto jsem místo odpovědi jenom skládala všechny věci do kouzly zprostorněného kufru. Ve chvíli, kdy jsem se sklonila, abych jej zavřela něco šílenou rychlostí nalétlo do okna a to se s třeskem rozletělo. Byly jsme zasypány sklem a před nohy mi padl mrtvý havran. Na krku měl ceduli.

„Víme o vás.“

Roztřásly jsme se. I když nám to bylo jasné, že o nás vědí, stejně v nás tohle vzbudilo strach.
To přesně ale chtějí, věděla jsem. Cítila jsem, jak moc se bojí Eirin. Koneckonců, měla na to právo. Zažila si už jednou pravá muka. Já to nepoznala, já všechnu tu bolest pouze cítila v jejím nitru.
Vzala jsem ji za ruku.
„Nikdo ti neublíží.“ Řekla jsem jí klidně.
Chtěla jsem ji utišit. Zavrtěla hlavou, oči rozšířené hrůzou a odešla. Pokračovala jsem v co nejrychlejším balení našich osobních věcí do kabely. Brala jsem zrovna do rukou athame, když jsem ucítila, že Eirin něco vyděsilo k šílenství a co hůř, že s ní rozhodně není všechno v pořádku.
Běžela jsem, dýku připravenou, do vedlejšího pokoje. Čekal mě hrůzný výjev.
Eirin stála v rohu a zakrývala si tvář. Stála v plameni. Upírala na mě vyděšené oči. Nemohla jsem si vzpomenout na formuli, kterou šlo takovéhle kouzlo zrušit a tak jsem udělala první, co mi velelo srdce – skočila doprostřed plamenů a vytáhla ji odtamtud ven. Zdálo se, že s něčím takovým zlé kouzlo nepočítá. A já pocítila vděk za svůj dar, který právě zachránil její život. Znala jsem to kouzlo z knih. Stačilo pár minut a přišla bych pozdě. Jak já je nenáviděla. Tady už pro nás nebylo bezpečno.

Bála jsem se, že nás budou pronásledovat. Přesto jsme s našimi věcmi vyběhly ven, do noci. Na nebi zlověstně zářila podivná rudá záře. Zaříkávala jsem nás jednou formulí ze Sabatiných knih, což nás zahalilo do mlhy, takže nás nikdo nemohl vidět. Ale náš strach to nezměnilo. Nepřátelé byli silní a my proti nim příliš slabé. Musela jsem se pojistit, kdybych náhodou cestou musela položit život. Kvůli tomu jsem musela odložit naší ochrannou mlhu.
„Eirin... Víš, je tu docela veliká možnost, že až s nima budeme bojovat, nepřežiju to.“
Mlčela. Myslím, že to sama dobře věděla. Po chvíli, ale roztřeseně promluvila.
„Lovie... Nemyslím, že tvým úkolem je mě chránit. Podívej, kdybys je nechala zabít mě, tak by tě pak možná nechali na pokoji. Nechci tě ztratit.“
Tak přece nic nevěděla o tom, čemu musíme čelit?
„Nenechali by mě žít, Eir. Chtějí naší smrt. A kdyby zabili tebe Eirin, tak já bych nemohla žít, rozumíš? Nikdy nedovolím, aby tě zabili. Já tě musím ochránit. Ale možná... Pravděpodobně to nepřežiju Eirin. Musím ti říct všechno, co bys měla vědět. Tak zaprvé, až mě zabijí, tak se nesnaž mě za každou cenu pomstít a radši uteč a zachraň se. Vezmi si můj přívěsek a všechny věci ano?“
„Love nemluv tak prosím, ty nesmíš umřít.“  

„Eirin, jsi čarodějka. A ať se stane cokoliv, musíš žít. Mám tě ráda. Budu s tebou navždy.“

Přikývla a dál jsme už mlčely. Znovu jsem nás zahalila mlhou. Netušila jsem ovšem, že o nás stejně vědí a že nás pronásledují už teď. Doufala jsem, že se jim ztratíme. Marně. Měly jsme namířeno do jedné jeskyně uprostřed lesa. Pomocí kouzel jsem nás tam přenesla. Cítila jsem, že Eirin měla strach už jenom z té jeskyně.
„Lovie, tam nás popraví...“ Rozbrečela se.
Její naděje a víra v záchranu byly pryč, cítila jsem pouze prázdnotu a strach.
„Neboj se. Nenajdou nás tu hned.“
Víc jsem jí slíbit bohužel nemohla.
„Nemohly bychom jít někam jinam? Lovie prosím tě o to, nenávidím tuhle jeskyni.“

Jenže... Nebylo kam jít. A pak se mi protočily oči a já jsem náhle uviděla... Hrad. Znala jsem ho. Tam se ale Eirin zblázní... A přesto všechno ve mně řvalo: Jděte tam!
Chytila jsem ji za ruce a moje vize nás obě přenesla přesně tam, kde jsme podle všeho měly být. „Lovie!“ Zakřičela rozrušeně „Bože můj... To ne...“
Hrad v Čachticích. Kdysi nedobytné a velkolepé sídlo, kde dožívala svůj život jedna z velkých žen středověku, Erszébet Báthory.
Dnes... Už jenom ruiny, mezi jejichž zdmi jsme měly nyní hledat ochranu. Byla jsem mladá čarodějka, hloupá. Hodně hloupá. Ta chyba byla osudná. Proč jenom jsem tu divnou vizi poslechla.

Byla tak... Tak podmanivá. Stáli tam. Poznala jsem je okamžitě. Oba měli oči černé jako obsidián a usmívali se na nás. Panebože... Přivedla jsem Eirin přímo tam, kde na nás čekali.
„Eire...“
„Není to tvoje vina Lovie. Není.“
Řekla mi a držela se mě za ruku.
„Vítejte na Čachtickém hradě, dámičky.“ Posměšným tónem promluvil jeden z nich. „Já jsem Belzed a tohle Tarok. Jsme bratři Caroba, kterého zabila ta mrňavá coura Sabat.“
Představili se nám. Já jsem neřekla ani jediné slovo.
„To je Erszébetin hrad, že ano?“ Zašeptala Eirin. Přikývla jsem.
Netuším, co ji to popadlo, ale vytáhla athame. Řízla se do prstu a sotva kapka její krve dopadla na zem, začaly se dít věci...

Najednou se zablesklo. Ti dva mizerové byli očividně vyvedeni z míry, netušili, co se děje. A něco začalo. Ozval se šepot ze všech stran. Šepot ženy, jejíž život jsem znala.
„Erszébet... Nepřišly jsme ti ublížit.“ Zašeptala jsem.
A ona najednou stála přímo přede mnou. Upřela na mě tmavé oči. Byla neuvěřitelně krásná. V tom legendy nelhaly. Vyhrnula rukáv přepychových šatů a ukázala mě a Eirin zápěstí. Pentagram, zdobící její kůži, byl dokonalý. I my obě jsme jí ukázaly ty naše, odznaky naší podstaty.
„Erszébet... Tys... Byla čarodějka?“ Její oči se zalily slzami. Nechápala jsem to.
„Oni mě zabili.“ Promluvila konečně. „Ti, kteří měli být na stejné lodi jako já.“
„Rozumím ti... Pověz, co ti udělali?“ Zavrtěla hlavou.
„Není třeba, abys to znala, Lovie. Ty jsi tu z jiného důvodu. A ona,“ Kývla hlavou k Eirin. „Mě dokázala přivolat z podsvětí. Je to moje krev.“

Zalapala jsem po dechu. Erszébet se postavila před nás, čelem k mužům, stále ještě paralyzovaným překvapením. Teď se probrali.
„Ty..“ Výhružně na ni ukázal Tarok „Co tu chceš, ty zatracená děvko?“
„Jak se opovažuješ...“
Sykla jsem, ale hraběnka mě umlčela mávnutím ruky a pokračovala směrem k mužům: „Ty víš, Taroku, že prohrajete, vy musíte prohrát. To kvůli vašemu rodu byla prolita krev!“
„A prolila jsi ji ty. Lid, který jsi měla chránit, jsi vraždila sama.“ Erszébet se zarazila.
„Ty lžeš! Nebýt Jeho, nikdy by se to nemuselo stát!“
„Víš dobře jak to je. Jsi vrah, tvoje ruce jsou pokryty krví.“
No, znělo to dobře od těch, co chtěli zavraždit mě a Eirin. A pochybuju, že my jsme byly první. „Neposlouchej je Erszébet...“ Pokusily jsme se ji povzbudit.
Ale ona už byla nejistá. Teď na ně koukala, jako by nevěděla, proč tady vlastně je. Věděla jsem, co to dělají. Předhodili jí její život, protože ten byl zbraní, které podlehla.
„Bylas špatná manželka. Nebylo tvým osudem být šťastná. A teď zmiz, vrať se do pekla!!!“

Pokoušela se ještě vzdorovat, ale oni ji doslova utloukli slovy. Byli to opravdu mocní kouzelníci. Snažila se nás sice ještě chránit, ale nedokázala to. Byla nevyrovnaná už za svého života a byla taková i teď, tolik staletí po své smrti. Musela mít hodně těžký život, když se s ním nevypořádala doteď. Erszébet byla pryč. Byla řada na nás. Tarok vytáhl velkou dýku. Blýskala se.
„Eirin schovej se.“ Nařídila jsem jí, aniž bych spustila oči z Taroka, blížícího se ke mně.
Neposlechla mě, samozřejmě. Musela jsem ji odstrčit od sebe. Vzpomínka na Erszébet, která se vrátila kvůli nám, na Sabat... A na Eirininy oči...

A pak jsem se vrhla k Tarokovi. Provokoval mě tím, že popisoval to, co udělá s Eirin. Tančili jsme kolem sebe s dýkami v rukou a zuřivostí v očích. Belzed se podél zdi nenápadně blížil k Eirin. Postřehla jsem to a zahradila mu cestu. Byla pořád ještě bezbranná.
Belzed se podíval na Taroka. Na půl vteřiny přestal dávat pozor. Moje dýka se stala vrahem, když hladce proklouzla mezi jeho žebry až do srdce. Bohužel jsem ji ale nestačila vytáhnout z jeho hrudi dost rychle, abych odrazila Taroka.
Eirin jsem nikde neviděla a hlavou mi blesklo: Kde je Boo? Slíbila nám přece pomoc!

Netušila jsem, že Boo je už dávno mrtvá. Jako sestra – zrádkyně, se dočkala pomsty z jejich strany dříve, než my. Nestačila nám ani dát vědět...
Dýka v Belzedově hrudi už zůstala. Tarok tu svou vrazil do mých zad... Ve chvíli, kdy jsem se hroutila na kolena jsem uviděla černou šmouhu. Eirin. S hrozným zařváním se vrhla na Taroka, který tím byl zřejmě mírně šokován. Slyšela jsem jeho řev, praskání kostí a pak už jen ticho.

Láska a přátelství. Už zase zvítězily. Oni to neznali. Sab měla pravdu...
Ona ke mně přiběhla. Se slzami v očích pohlédla na moje zranění.
„Umíráš mi? Ty mě tu necháš, viď Lovie...“
„A – ano, Eire... Dokázaly jsme to.“ Usmála jsem se. Byli mrtví. Bolest mi zatemnila mysl, ale tohle jsem ještě věděla. S posledním sil jsem si vyrvala ze zad dýku a složila se do lehu.
Držela mi hlavu a plakala.
„Lovie...“
„Eire... Bude to dobrý...“
A potom jsem umřela.