Eirin

Šla jsem dlouhou chodbou, na jejímž konci bylo světlo. V tom světle stála Boo.
„Boo? Co tady...?“
„Oni mě zabili, Lovie. Promiň, že jsem vám nemohla pomoct.“
„Ach Boo...“ Objala jsem ji.
Za ní jsem uviděla Sabat.
„Sab!!!“ Vrhla jsem se k ní. A ona ke mně.
„Je tady taky Carob a ti dva?“ Zeptala jsem se.
„Ne. Ti, co jsou za života krutí pouze pro potěšení a nikdy nezalitovali, ti jsou zatraceni navěky a nikdy se sem nedostanou. Tady vládne věčný klid a pokoj. Jsi v podsvětí, Lovie. Ach jo, tak tě vážně dostali. Co Eirin?“
„Žije a je v pořádku. Sabat... Můžu odsud někde sledovat život tam nahoře?“
„Jo, samozřejmě, ale zasahovat do ničeho nemůžeme. Nejde to Love. A je tu osoba, která s tebou chce mluvit...“ Ukázala za sebe.

Stála tam Erszébet Báthory a upírala na mě oči.
„Chci se omluvit. Bylo mou povinností vám pomoci a nedokázala jsem to. Přemohli mě. Mohla jsi žít a být se svou přítelkyní. Je to moje vina, že jsi tady.“
Vzala jsem ji za ruce. Byly chladné.
„Ty nemůžeš za nic. Nikdy jsi za nic nemohla Erszébet. Tvůj manžel se k tobě choval hnusně. Měla jsi těžkej život.“ Sklopila oči.
„Děkuju.“
Později jsem se o ní dozvěděla víc. Ve světě kouzel se jmenovala Eteira.
A byla trochu lítostivá.
Ale mě zajímalo v podsvětí především to, kde se dá koukat nahoru. Musela jsem vidět Eirin. Sabat mě dovedla před obrovské zrcadlo.
„Čarodějka Eirin.“ Řekla jsem a v tom okamžiku se v zrcadle objevila.

Byla na Čachtickém hradě a držela v náručí moje mrtvé tělo. Proboha, jak se ta holka z toho hradu dostane bez mojí pomoci? Vždyť nezná formule! Zpanikařila jsem.
„Má s sebou věci, Lovie... Eirin se o sebe bude muset postarat.“ Ozvalo se za mnou.
Ten jemný, melodický hlas.
„Sabat, moc jsi mi chyběla.“ Řekla jsem jí konečně a objala ji.
„Já vím. Dívala jsem se na tebe od okamžiku, kdy jsem sem přišla.“
„Vidělas, co se stalo na hradě??“
„Ano. Jsi výborná čarodějka Lovie. Belzed čekal, že si nevšimneš ničeho, když jsi zaujatá soubojem. Byl by ji zabil, kdybys nezasáhla a nezabila ty jeho...“

Dívaly jsme se pak spolu. Viděla jsem, jak Eiren bere Sabatin přívěsek z mého krku. „Lovie, nikdy na tebe nezapomenu. Budeš navždy v mém srdci. Mám tě ráda...“ Ohromeně jsem pohlédla na Sab.
„Sabat, já pořád cítím, co ona cítí...“
Vykulila oči.
„Ale to není možný, vždyť vás teď dělí tvoje smrt... No... Ty jsi opravdu výjimečná, Lovie...“

Eirin na Čachtickém hradě seděla u mého těla a zírala do prázdna.
Bála jsem se, že se o sebe nepostará. Ale ona se najednou vzchopila. Cítila podivnou vnitřní vyrovnanost. Naposledy pohladila moje vlasy a pak se zvedla. Svlékla ze sebe šaty, které jsem jí vybrala. Nechtěla mít na sobě nic, co by jí tolik připomínalo tenhle den. Z kufru vytáhla černé kalhoty a korzetové tílko. A udělala ještě jednu podivnou věc. Vyndala nůžky a zrcadlo.
„Ježíši Kriste...“ Zaúpěla jsem a schovala si obličej do Sabatiné sukně. Moje milovaná Eirin nikdy nebyla příliš šikovná v tomto směru.
„Stříhá si vlasy...“ Informovala mě Sabat. Za několik minut vyprskla smíchy.
„Co je Sab? Nebo ne, neříkej mi to...“
„Má na hlavě vrabčí hnízdo.“ Řekla mi a to mě přimělo se opatrně podívat.
No, nebylo to tak strašné. Eirin si ošmikala dlouhé vlasy na asi na deset centimetrů nahoře, kde to teď odstávalo, ale docela mile, měla taky šikmou ofinu (nevím, zda úmyslně) a dva prameny vepředu měla asi dvacet centimetrů, ty jí splývaly přes uši ke konci krku. Vypadala úplně jinak.
Byla to jiná Eirin, co opustila hrad, než ta, která tam přišla. Jako by s jejím oblečením a vlasy zůstala v ruinách hradu ležet i její bývalá osobnost.
Vyšla před bránu a špičkou athame se dotkla svého pentagramu. Pak ucítila, kudy má jít a za chvíli stála u dveří starého domu. Zaklepala na dveře a ty jí otevřela opálená čarodějka.

„Ahoj, jsem Eirin a nahoře na hradě v souboji zemřela moje sestra. Potřebuju tu chvíli zůstat. Máte tu místo?“
Čarodějka se na ni usmála a vzala ji dál. Byl to jakýsi magický klášter pro čarodějky a kouzelníky v nouzi. Zavřela se tam a ven vylezla po týdnu, kdy už měla dokonale nastudované všechny knihy magie a čarodějného umění. Přemýšlela, kam půjde dál. „Počkej...“ Vyběhla za ní nějaká dívka. Měla zářivě rudé vlasy.
„Jsem Wicca.“ Představila se jí. „A myslím, že vím, kam bys měla jít. To městečko se jmenuje Wiction. Je to čarodějné město.“

Než se jí Eirin stačila zeptat, proč tam má jít a jak, dívka byla pryč. Pokrčila rameny. V knihách o magii se dočetla, že nejspolehlivější dopravní prostředek čarodějů není koště, nýbrž kůň. A tak se přemístila rovnou do Ameriky.
„Je dobrá. To není zrovna lehký kouzlo.“ Poznamenala Sab.
„Sab, já se chci vrátit. Chci být zase s ní.“ Řekla jsem.
„To nejde Lovie. Není nic trvalejšího, než smrt.“ Povzdechla si Sabat.

Cítila jsem, že Eirin je nějaká prázdná. V USA šla přímo na pláně, chytit si koně. Přišla k prvnímu koni, kterého uviděla. Bylo jí jedno, že je už osedlaný a očividně není zrovna volný k odchytu. Ona vůbec nemyslela. Byla jako něčím řízená, jako robot...
Kůň ji nakopnul a Eire spadla na zem. Praštila se pořádně do hlavy. A v tu chvíli nám došlo, co se stalo. Snažila se v sobě všechno potlačit, zapomenout na minulost a začít znova. Ale to nešlo a ona to odmítala přiznat. Nechtěla tu pravdu vidět. Teď tu tedy ležela na zemi. Veškerý majetek už neměla v kufru, ale v batůžku na zádech. Pomocí kouzel ho pořádně zprostornila.
„Proboha...“ Sklonil se nad ní majitel koně. Byl to mladý kluk, vylekaný, jestli snad není ta holka mrtvá. Eirin otevřela oči.
„Ahoj...“ Zamumlala. Myslela si, že se jí jenom něco zdá.
„Kde ses tu vzala?“ Zeptal se jí.
„Spadla jsem z nebe... Dobrou...“ Zívla.
„Já jsem Jerry.“ Zasmál se chlapec a zvedl ji do náruče.

Položila si mu hlavu na rameno a usnula. Odnesl ji k sobě domů a uložil do postele. Když se probudila, nevěděla, kde je. A pak si najednou vzpomněla... Hrad... Krev... Lovie mrtvá... Klášter v Čachticích... Cesta, kůň... Jerry... A rozbrečela se.
„Co se ti stalo, krásko? Nemohla jsi spadnout z nebe bez příčiny.“ Otázal se Jerry, sedící v nohách postele.
„Já jsem Eirin. Díky za záchranu, ale budu muset jít.“
Zvedla se z postele, ale protože se okamžitě poroučela k zemi, Jerry se shovívavě usmál a pravil: „Tak Eirin... Pěkný jméno. Obávám se, že ti můj kůň ublížil a měla bys tu nějakou dobu zůstat.“
Zavrtěla odhodlaně hlavou.
„Musím jít.“
„Eirin... Nikdo tě snad nepronásleduje, nebo ano? Ukradla jsi snad někde diamant a je ti teď komando v patách??“
Musela uznat, že ne. Ale v duchu si říkala, kdyby jen věděl...
„Co to máš na zápěstí?“ Ptal se Jerry zvědavě, když uviděl pentagram.
„Nic.“ Řekla tónem, který nedovolil smlouvání.
Pokrčil rameny a odešel jí udělat čaj.

„Až ti bude líp, naučím tě jezdit na koni. Líbíš se mi. Jsi něčím jiná, než ostatní holky tady.“ Eirin upíjela čaj a přemýšlela o tom, co řekl, když odešel pracovat.
Byl milý, přátelský a mohl jí zřejmě naučit jezdit na koni, což potřebovala. Dotkla se přívěsku na svém krku. Ucítila jemné zahřátí. Já jsem v podsvětí trpěla. Strašně jsem si přála být s ní. Trochu jsem se bála, že na mě časem zapomene.
Chvílema jsem toužila po tom, aby bylo zase všechno jako před tím, než přišla Sabat. Abych byla zase jen Lenka a ona zase jen El. Ale věděla jsem, že ji nesmím stahovat dolů podněty, které bych jí dokázala poslat.
To, aby Eirin přežila, byl přece cíl. Na ničem jiném nezáleží.
Eirin opravdu u Jerryho zůstala. Když se uzdravila, učil ji jezdit na koni, lépe poznávat bylinky... Ona mu na oplátku začala vařit.
Začala mít ráda koně a jeho ranč a hlavně, hlavně začala mít ráda Jerryho.
Zůstala u něj a měsíce plynuly. Z jejího uměleckého sestřihu vlasů nezbylo už nic, dorostly jí už zase po ramena. Bylo to tím, že není obyčejná dívka. Proto jí tak rychle narostly. Přála si je mít ještě delší. Stačilo to k tomu, pouhé její přání, aby jí za pár dalších týdnů narostly vlasy až pod lopatky. A tam se rozhodla jejich růst zastavit.

„Pověz mi od čeho máš na ruce to znamení...“ Požádal ji opět jednoho večera Jerry. Bylo to v době, kdy už dobře znala zdejší kraj a v sedle koně se cítila jako doma.
Věřila mu, a proto začala vyprávět. O Sab, o mně, o bojích a bolesti, smrti...
„Jsem čarodějka.“ Přiznala mu.
Za plotem stála stará sousedka. Slyšela ji. Jerryho rysy ztvrdly.
„Musíš odsud pryč. Zdejší lidi jsou pověrčivý a zabijou tě. A já sám nechci mít s ničím takovým nic do činění.“ Řekl jí.
Cítila, že nastal čas odejít. Poprosila o koně. Dostala mladého hřebce. Vzala si batůžek a opustila svůj současný domov. Jerry jí ani nezamával. Trochu ji to ranilo. Choval se, jako by čarodějnictví bylo totéž, co mor.
Eirininým osudem nebylo zůstat. Dobře to věděla celou tu dobu. Jak na koni opouštěla známý kraj, v hlavě ji vyvstala zmínka rudovlasé Wicci, o čarodějném městě Wiction.

 „Koníčku, trefíš do města Wiction?“ Zašeptala koni do ucha. Pak povolila otěže.
Nevěděla o nic líp, než ten kůň, kde to je. Ale hřebec se nezastavil, ani neotočil k domovu, nýbrž pokračoval v cestě, jako by přesně věděl kam. Po třech dnech cesty ji kůň dovezl před jakousi dýmající sopku. Zde ho tedy pustila a v městečku na úpatí hory začala vyzvídat, kde to vlastně je. Místní lidé byli prostí, nepříliš vzdělaní, ale v jádru dobří. Pověděli jí o jejich posvátné sopce, z jejíhož nitra vychází už kolik staletí nepřetržitě kouř. Rozhodla se, že nazítří vystoupí nahoru a podívá se. Něco ji tam táhlo. Jako by ji někdo vedl. Přespala u jedné hodné místní ženy, ale protože se měla radši už zase na pozoru, moc toho nenaspala.

Sabat mi prozradila, co se bude dál dít, protože to viděla v její budoucnosti. Ale já vám to povím tehdy, až na to přijde správný čas. Jisté je, že mě budoucnost naštvala a hledala jsem způsob, jak milovanou Eirin ochránit. S mou láskou k ní bych se určitě dokázala na chvíli zhmotnit a varovat ji. Ale věděla jsem, že by ji dostihla celá minulost a ona by se tentokrát už ze dna nezvedla. A proto jsem trpěla sama pro sebe a netroufala si, objevit se nahoře a zasáhnout jí do života.

Výstup na sopku byl pro Eirin těžký a namáhavý. Lezla po čtyřech porostem, dávala pozor na hady a jiná zvířata, která by jí mohla ublížit, ubývalo jí sil, ale protože předchozí život ji dostatečně zocelil, trvalo jí pouhý den, a stanula na vrcholu té podivné kouřové hory. A pak?
Nezaváhala ani minutu a začala sestupovat do kráteru, neboť právě tam leželo, a jako magnet ji přitahovalo, ono tajemné město Wiction.
Bylo to město, v němž žilo pouze asi padesát osob. Sídlo těch, kteří vládli světu kouzel a magie. Byl to prastarý rod, pamatující celou historii lidstva. Ale taky rod velmi krutý, protože bez krutosti se podle nich nedá vládnout.

A tam, do tohoto dobře střeženého srdce všeho čarodějného, Eirin sestupovala. Cesta byla příkrá, nebezpečná a střežená. Ale každá stráž, která dívku uviděla, se jen sladce usmála a nechala ji projít. U hlavní brány města ji dokonce čekal pár kouzelníků, kteří se jí představili, jako garda samotného vládce a jeho rodiny a nyní také její ochranitelé a doprovod, který ji dovede k zámku. Oni ji čekali...
Vedli ji spletitými uličkami, krásnými alejemi stromů a starodávnými chodbami pod zemí. Obdivovala nádhernou architekturu a dokonalost všeho, co se v tomto městě nacházelo.

„Vítejte, Eirin. Věděli jsme, že dorazíte.“ Uvítal ji v zámku sám vládce magie. Nechal ji odvést do nejluxusnější místnosti, jakou kdy Eire viděla. Cítila se překvapeně a trochu nejistě. Sem ji poslala jakási holka... Ale co tady má teď dělat? Jaký je úkol, který má splnit? Tápala v tom všem. Navečer jí vládce poslal skvostné šaty, jaké snad nosily kdysi dávno princezny. Překvapeně si je oblékla. Podívala se do zrcadla. Její jemné vlasy v tomto paláci zářily jako slunce. Šaty to byly temně rudé, šité snad z brokátu, těžké a velice zdobné. Vypadala nádherně.
„Sundejte si ten přívěsek, slečno.“ Požádala ji dívka, která právě vešla do její komnaty, aby ji uvedla do jídelny k večeři. Eirin se ho jemně dotkla a otočila se k příchozí.
„Nikdy ho nesundám. Za žádnou cenu.“ Přejela prsty po řetízku, aby zjistila, že na něm není žádné zavírání. Řetízek s přívěskem se stal její součástí. Dívka ve dveřích se trochu zamračila.
„Pak vás poprosím, abyste mě následovala. Pán na vás čeká v jídelně.“ Kývla hlavou a Eirin ji následovala. Necítila se příliš dobře, v těch honosných šatech.
„Eirin, jsem rád, že vás mohu uvítat ve svém zámku. Mé jméno je Wog. Toto je můj syn Way a dcera Wicca.“ Ukázal na osoby po své pravici.
„Vaši dceru už znám. A vás a vašeho syna poznávám ráda, pane.“ Uklonila se trochu, ale pohled z nich nespustila.
„Slečno Eirin, prosím, neříkejte mi pane, protože to já jsem vděčný vám, že jste zde. Máte velký úkol. Moje dcera měla za úkol projít svět a najít ženu natolik cennou, že je její krev tak vznešená, jako ta našeho rodu, jestli rozumíte.“
„Ano, a proč jste potřeboval ženu, jako jsem já?“ Otázala se obezřetně a očima přejížděla z krále na jeho syna a dceru a zas zpátky.
„Náš rod je staré, prastaré krve, slečno Eirin. Vládl světu kouzel odjakživa, vládne nyní a vládnout bude navěky. Potřebujeme, Eirin, ženu, která dá mému synu, princi Wayovi, dítě. Syna, slečno Eire. Pro nás je čest, mít vás tu. Vaším úkolem... Bude porodit ho. Samozřejmě, pokud budete souhlasit.“
Řekl, ale v jeho hlase nebyla prosba, pouze příkaz. Po celou večeři již nepromluvili. Potom odešla do své komnaty. Za chvíli zaklepal na její dveře princ.

„Líbíte se mi, Eirin. Jste překrásná žena. Jste princezna... Nechtěl jsem to udělat, co otec pořád navrhuje. Nechtěl jsem mít žádnou ženu, zatím. Ale teď jste přišla vy... A já najednou cítím, že vy jste ta pravá.“
Jeho oči byly světle modré, jako chalcedon. Jakmile se do nich Eirin podívala, zamilovala se. Pocítila touhu.

„Ach ne, Eire, měla bys dávat pozor... Ten kluk má dar získávat si city.“ Povzdechla si Sabat, před naším zrcadlem.

„Eirin... Já vás miluju. Stačila mi minuta...“ Jeho ruka pohladila její vlasy. Pohlédla na něj.
„Chci tě...“ Šeptla. Princ ji opatrně hladil.
„Ty šaty jsou příliš těžké, pro tvé křehké tělo...“ Opětoval on její šepot.

Líbal její jemnou pleť. Vysvlékl ji z šatů... Stalo se, co se mělo stát.
„Teď lež, Eirin...“ Hladil ji, když bylo po všem.

Ráno opustil její komnatu a ona teprve vstala z postele. A pak... Plynuly týdny... Věděla to. Byla těhotná. Way a jeho otec to věděli také, moc dobře. A pak jednoho dne zaslechla Eirin něco, co vůbec slyšet neměla.

„...porodí to dítě a zbavíme se jí. Žádnou ženskou tady nepotřebujeme.“
„Jak se jí zbavíme?“
„Stejně, jako těch předchozích. Zabijeme ji. A jestli porodí děvče, zabijeme je obě dvě. Potřebujeme kluka. Možná to s touhle vyjde, a jestli ne, pošlu někoho najít jinou.“

Stála a byla jako opařená. Já jsem zuřila. Jak ji jen mohl takhle podvést?
„Jde mu jenom o to, získat malýho chlapečka. Eirin je v nebezpečí, ale jsem si jistá, že to vyřeší.“ Poznamenala Sabat.
Eire v zámku přemýšlela, co udělá. Bylo jí jasné jedno. Tady nemůže zůstat ani ona, ani její dítě. Přenést se odsud nemohla. Začala plánovat útěk.
„Nepodaří se ti utéct, Eirin.“ Ozvalo se za jejími zády jednoho dne, kdy sedíce v zahradě vymýšlela kudy ven z města.
„Princezno?“ Byla to Wicca. Posadila se vedle Eirin na lavičku. „Netušila jsem, co ti otec s bratrem chtějí provést. Nikdy bych jinak žádnou ženu neposlala do takového pekla. A protože jsem tě sem dostala, pomohu ti ven. Dnes v noci je dobrá příležitost. Buď připravena.“ A odešla.

Eire nevěděla, jestli jí může věřit, nebo ne... Ale jinou možnost neměla. Sabat mě chytila za ruku.
„Všechnu lásku k ní prosím tě teď soustřeď a pošli do medailónu na jejím krku. Je to to jediné, co pro ni můžeme udělat.“
Snažila jsem se nejvíc, jak to šlo. Nechtěla jsem riskovat, že Wicca všechno poví otci. Eirin pocítila příliv energie.
„Pryč ze zámku, pryč ze zámku, z města...“ Zaříkávala jsem ji. Zamrkala...

A byla pryč ze zámku i z města Wiction. Její medailón ji od té doby chrání a chránit bude navždy. Za pár měsíců porodila dceru. Dala jí jméno Tana. Eirin už nikdy ve svém životě nebude chtít bojovat. Ale krutovláda Wogova rodu nebude trvat navždy. Naděje kouzelnického světa jsou nyní pouze v jedné osobě.

V té překrásné holčičce, která se zrodila z mé milované Eire. Malá princezna Tana. Jednou ji poznám. Jednoho dne se znovu sejdu s Eirin, tady na věčnosti.
Já ji budu mít ráds navždy. Byla jsem vděčná, za Sabatina slova. Nic není stálejší, než smrt...