Rande-vous s Egonem Bondym

Dozvěděl jsem se od přátel o Egonu Bondym, nevím už ani přesně kdy, a nějak přes ně jsem si s ním domluvil schůzku, ani jsem se nenadál a už byl čtvrtek a já jsem seděl v autobuse a mířil jsem do Prahy a bál jsem se a přemýšlel jsem, jaké to asi bude, co všechno mě čeká. Egon Bondy chodil na pravidelné procházky a já jsem se zkrátka měl připojit k jeho doprovodu, ne snad že by mě čekala audience v jeho bytě, tam zval jen své přátele nebo důležitější lidi, na to já jsem nemohl vůbec pomýšlet, měl jsem z toho setkání velký strach, věděl jsem jen, že Egon Bondy je velice významný, kamarádi se o něm velmi často zmiňovali a i ze způsobu, jakým o něm mluvili, se dalo lehce vyčíst, nakolik si ho váží. Nevím, jak mě k té schůzce přiměli, snad jsem já sám toužil se s ním setkat, ale vím, že kdyby mě v tom oni nepodpořili, nikdy bych se k tomu neodvážil. Čekal jsem u Lennonovy zdi na Malé straně, byl jsem tam s až příliš velkým předstihem, takže jsem se i procházel kolem, pak jsem zdálky spatřil skupinu lidí, rozeznal jsem, že je to nejspíš Egon Bondy se svou svitou, již tvořili dva muži, jeden z nich byl malíř Vladimír Boudník, druhý byl mladší a myslím, že se jmenoval Jáchym Topol, dalo se ale poznat, že Egon Bondy má raději malíře Boudníka. Pozdravil mě jen tak velmi mimochodem, zeptal se, zda jsem onen mladý muž, se kterým se má Bondy setkat (ano, mluvil o sobě v třetí osobě) a řekl "Tak pojďte s námi, půjdeme asi někam na pivo, co říkáte?" Pak už se bavil pouze s Vladimírem a občas s Topolem, já jsem prvních deset minut - kdy jsme přešli Karlův most - pouze mlčel, až pak mě oslovil Jáchym Topol, což jsem uvítal, neboť bych se sám začít mluvit neodvážil, ptal se mě, odkud jsem, co dělám a tak podobně, ukázalo se, že naše zájmy jsou velmi blízké, bavili jsme se o Rimbaudovi, o Joycovi atd., mluvili jsme o našem vlastním psaní poezie. Egon Bondy s Boudníkem šli před námi a mně unikal obsah jejich rozhovoru, neboť jsem byl zaměstnán svým vlastním rozhovorem s Topolem, ačkoliv veškerou kapacitu svého soustředění jsem mu nevěnoval, neboť jsem si prohlížel ulice a ranní pražský ruch. Pak se Egon Bondy usmál, podíval se na mě (položil mi ruku na rameno) a řekl: "Příteli, Egon Bondy soudí, že byste neměl být takto zahleděný do sebe - že jsou i jiné možnosti rozvoje osobnosti. Přijeďte někdy, až budou mít koncert ti naši Plastici - a jistě si najdete nové přátele!" Pak se odvrátil, chytil Boudníka za rukáv a vešel do sklepní hospody. Já jsem se ještě chvíli bavil s Topolem, který řekl, že musí jít zase někam jinam a snažil se mě přesvědčit, abych za Bondym ještě zašel a dal mu k přečtení ty básně, které jsem si vzal s sebou, které jsem v té chvíli držel v ruce a o kterých jsem říkal, že Egonovi Bondymu za čtení rozhodně nestojí, abych ve chvíli, kdy se Topol už loučil, se ho zeptal: "A nepřečetl by sis je ty?" a vnutil mu je. On se pochopitelně usmál a vzal si je - a já jsem ještě dvě hodiny chodil po Praze a pak jsem se vrátil domů.