Tichý příchod smrti

Ležela ve vlhké trávě, padal na ní soumrak a holé prsty měla zapletené ve vlasech svého chlapce.
Před očima neměla nic než nebe a pár posledních slov, která slyšela: "Utekla bys, kdybych ti řekl, že tě nemiluju?" Po tvářích se jí rozlilo horko slaných slz… Už opět, už zase.
"Ne." Pomyslela si. "Neutekla bych. Nic by se na mém rozhodnutí nezměnilo. To že by mě on nemiloval, by bylo jedno. Já jsem ho milovala a jedině na tom záleželo… Nepřežila bych bez něj, tak či tak bych zemřela. Bylo by jedno, jestli jen teoreticky, nebo i prakticky. Zemřela bych." Z údolí uslyšela hluk a řinčení zbraní. "Je to tady." Zašeptala a stulila se k boku padlého chlapce.
Srdce jí krvácelo, ale nesplasklo, jak by se při velké ztrátě krve mohlo stát. Naplňovalo se zahořklou pachutí čehosi, co drásalo její nervy a naplňovalo mysl prázdnotou.
Odsouvala myšlenky do pozadí, aby se mohla nastolit rovnováha mezi životem a smrtí… Aby došlo k plynulému přechodu. "A utekl bys ty, kdybych ti řekla, že tě miluju?" Zašeptala a pomyslela si: "Semnou?" A hřbet jí probodlo kopí.