Xichty

Jedu domů. Přemýšlím o krvelačných bestiích, které by mi skočily na auto a tím mu dali nálepku: DEMOLICE. Náramně by se sem hodily…jedu lesem tak čtyřicet. A opravdu. Koutkem oka vidím krvavý pahýl jež neslyšně projel střechou auta. Snažím se zůstat v klidu i když dvouzubý ocas v zorném poli je těžké ignorovat. Ta bestie mi udělala z auta kabriolet a teď se mi tlemí do xichtu s vůní hnijícího masa.
V tu chvíli jsem usoudila, že tři dny na papírech spějí ke konci.

Jsem doma. Vařím si pekelný kafe a kouřím jemný cigáro. Lžu…

Jsem v non stopu, piju jemný kafe a kouřím pekelný cigáro. Nemůžu pochopit obličej servírky. Její ústa jsou samostatná jednotka bojující s Tichem v nerozhodné bitvě. Nemůžu myslet. Jen sedím piju a kouřím až mi z toho jde hlava kolem. Fízly na Vás…chce se mi řvát do xichtů dětem vedle u stolu. Nalitý a dementní…těžká kombinace pro přísedící. Nepřestávají mě srát tak si nechávám účet přepsat na jejich lístek s falešným úsměvem po nich mrknu oni to zopakují a to tý velký puse stačí. Odcházím s přáním: „Víc inteligence do okolí prosím.“

Kdo ví…třeba jen blouzním ale na to se znám moc dobře.