Tana

Schylovalo se k bouřce. Mraky už byly nad celým krajem temné, až černé, všichni lidé zalézali do svých domovů, aby se skryli před nepřízní přírody.
Až na mladičkou dívku, jež stála uprostřed louky a ruce vztahovala k nebi. Tmavě rudé vlasy se jí vlnily až po pas, křehký obličejík porcelánové panenky se v té záplavě skoro ztrácel.
Ale ty oči, kterými pozorovala temnou oblohu... Měly barvu jantaru. Žádná lidská bytost takové oči nemůže mít. Ale ona je měla. Ona nebyla obyčejným člověkem.

„Tano! Okamžitě pojď domů, tímhle k nám strháváš hroznou pozornost...“
Vyběhla na louku půvabná žena. Eirin, vůbec se nezměnila. Čarodějky nestárnou. Její vzhled je pořád stejný, jako když jí bylo šestnáct let a taky vždy stejný bude...
„No jo, mami... Proč se pořád tak bojíš? Vždyť víš, že příroda mi neublíží, já jsem přece jako sama Příroda...“
Eirin si povzdechla.
„To jsi, holčičko... Ale teď se prosím vrať domů ano?“
Poslechla. Eire se dívala za svou vzdalující se dcerkou s tíhou na srdci. Bylo to už deset let od chvíle, kdy se Tana narodila. Bylo to neobyčejné děvčátko už od malička. Dovedla ovládat přírodní síly, rozmlouvat s věcmi okolo sebe, když chtěla... Ale vůči lidem byla tak zranitelná.
Eirin si to nechtěla přiznat. Ale věděla, že jednou ten den přijde. Nechtěla už nikdy bojovat. Ale teď bude muset. Svojí dceři o tom neřekla nic. Ale jako se stahovala mračna nad krajinou, stejně tak se stahovala i nad nimi. Tana se zrodila z velmi čisté krve. Příliš čisté, znamenala ohrožení pro dynastii, která vládla světu magie.

Král Wog, princ Way, princezna Wicca...
Kdybychom ji my, Sabat a já, nedostaly z jejich paláce kdysi pryč, teď by nežila ani ona, ani její dítě. Eire se tehdy vrátila s miminkem do Čech, domů. Bylo naivní doufat, že té čarodějné aristokracii nebude vadit dítě s jejich krví. Deset let žila Eirin se skrytou obavou. Kdy přijdou, aby se jich obou zbavili? A deset let se nic nedělo. Nyní přišel dopis.
Psán rukou krále Woga v magickém městě Wiction. Píše v něm Eirin, že v zájmu jejich světa musejí její dceru zničit. A že pokud jim ji vydá, tak jí se nic nemusí stát.
Nabídli jí to proto, aby později mohli lidem říct, že dostala na výběr a zemřela dobrovolně. Samozřejmě věděli, že svou dceru nikdy sama nevydá.

„Eirin, pojď dovnitř!“ Otočila se a vrátila se do domu.
„Violett, asi jí to budeme muset říct...“
Obrátila se na čarodějku, která ji předtím volala. Byla to její kamarádka, se kterou se seznámila dva roky po narození Tany. Violett, jako spousta dalších lidí, nenáviděla vládu Wogova rodu.
Věděla, o ženách, které ve městě Wiction potkala smrt a snažila se dopátrat některé, které se podařilo utéct. Nikdy se to ale žádné nepodařilo. Až na Eirin.
Když ji vypátrala, i její a Wayovu dceru, slíbila, že jim pomůže, až dojde na nejhorší. Proto bydlela v jejich domě a časem přirostla Eire i Taně k srdci natolik, že místo ochránkyně se stala téměř sestrou.

 „To nemusíme. Tana ten dopis už četla. Našla ho na tvé posteli...“
Eirin strnula.
„Cože? Kdy..? Proč jsi mi to neřekla?“
„Prý ti to řekne... Našla to předtím, než si šla hrát ven s blesky.“
Odvětila Violett klidně. Byla vždycky klidná. Eirin vyběhla schody a vešla do pokoje své dcery.
Ta v úsměvu odhalila dokonale bílé zuby.
„Mluvila jsi s Violett že jo?“ Zamrkala na mámu.
„Tano... Ty nemáš strach??“ Vydechla ta. Byla i nebyla překvapená. Cítila se tak slabá...
„Nemám strach, mám tebe mami...“
Řekla, nyní s vážnou tváří, Tana a sehnula se pod postel, aby vytáhla pilníček na nehty. Když se narovnala, Eir tam už nestála.

Opírala se na chodbě o chladnou zeď a zhluboka dýchala. Ještě před pěti minutama si myslela, že kdyby teď přišli, vyšla by jim vstříc a sama se nabodla na jejich dýky. Ale teď cítila, že bude bojovat, do posledního dechu, že svýma rukama zabije tolik mocných kouzelníků, kolik jich bude chtít vzít jí to, pro co na tomhle světě žila. Její krásnou a jedinou dceru. Jemnou rukou přejela po přívěsku na svém krku. Já jsem se v podsvětí zachvěla. Tolik bych s ní chtěla být. Ale nemohu. A po tom, co jsme ji už jednou zachránily před jistou smrtí, nemůžeme už pro ni se Sab dělat vůbec nic.

Eirin přemýšlela. Dívala se na přívěsek, na dveře k Taně, na svoje ruce... Kdysi, když jsem jí řekla, že zemřu a ona bude muset žít, nechápala to. Ani nemohla. Nechápala, jak to, že chci kvůli ní zemřít, že jdu dobrovolně na bolestivou smrt, když bych se třeba mohla nějak zachránit... Teď už to chápala víc než dobře.
„Lovie... Nezapomněla jsem na tebe... Jsi se mnou každý den. Dnes jsem pochopila tvou oběť. Už brzy se sejdeme. Budu tak statečná, jako jsi byla ty a před tebou Sabat. Slibuju ti to, jestli mě teď pozoruješ, snad to víš...“
Bodlo mě u srdce. Jestli ji pozoruju?
Pozoruju ji od chvíle, co jsem zemřela a přišla do podsvětí. Víc než deset let to už je... A já ji mám ráda stejně tak, jako v den, kdy jsem ji od sebe odstrkovala ve snaze chránit ji před dvěma čaroději, z jejichž rukou přišla posléze má smrt... Tady, v podvětí ,už není čas, ale moje srdce ho vnímá stále tak, jako by ještě žilo. Ono ještě žije, žije v ní, v přívěsku, který má na krku...

Od toho dne Eirin denně trénovala svoje bojové umění, aby byla připravena. Stejně tak činila i Violett. Nemusela by, ji by nezabili... Ale ona chtěla stát po boku svých přítelkyň v boji stejně, jako v běžném životě. Malá Tana se bojovat neučila. Stejně, jako schopnost kouzlit, jako čarodějnou podstatu bez přeměny, jako dva pentagramy na zápěstích, tak i schopnost boje měla vrozenou. Její krev ji předurčovala k tomu, být jednou z nejmocnějších čarodějek své doby...

V podsvětí spolu se mnou a mou přítelkyní Sabat, někdy sledovala Eirin a její dceru ještě jedna osoba. Bytost, jejíž krev kolovala i v jejich žilách. Její jméno v našem světě znělo Eteira, to oficiální Erszébet Bathory. Jednou jsem se jí ptala, na Wogovu dynastii. Vyprávěla mi pozoruhodný příběh...

Kdysi dávno první čarodějka a první čaroděj na světě založili spolu čarodějnou říši. Ten muž se jmenoval Wiction, žena Ersité. Byli jako bratr a sestra, žili ve spojenectví. Ale to se časem mělo změnit. Každý si našel svůj protějšek a začali vést říši.
Z Wictionova rodu vzešlo mnoho slavných čarodějů, z rodu Ersité ale také. Čarodějný lid žil spokojeně, v míru a lásce až do doby, kdy tito téměř sourozenci pochopili, že pro dva na vůdčí pozici není místo. Začali uvažovat o tom, jak toho druhého odstranit. Tehdy v našem světě začalo to, co přetrvává do dnešních dní. Ne přímo Wiction, ale jeden z jeho synů, neměl zábrany sáhnout k vraždě. Skryl se v městě Eymien, sídlu Ersité, a zavraždil ji. Tak zbyl jen jeden vládce a tím byl Wiction.
Jeho dynastie se usídlila ve stejnojmenném městě a započala svou krutovládu, při níž odstranila každého, kdo stál v cestě. Byl to zvláštní příběh.

Eteira poté sáhla za výstřih a vytáhla řetízek s klíčkem.
„Tenhle klíč se v našem rodu dědí snad od dob Ersité. Po její smrti se totiž město Eymien ztratilo. Jediná živá bytost s tímto klíčem jej může zase nalézt a osvobodit rovnováhu, která zmizela spolu s ním...“ Řekla.
Problém byl v tom, že si klíč odnesla s sebou do podsvětí, nepředala jej a ten byl teď pro pozemský život ztracen... Neměla komu jej předat, když umírala. Byla úplně sama.
Její dcery Anna i Katarina ji nechtěly znát a dokonce i její syn Pál ji opustil. Od své smrti si vyčítala to, že nechala klíč, aby zemřel s ní. Kdyby ne, teď by ho měla u sebe Eirin... Eire, moje malá sestra...
Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že v jejích žilách koluje krev Eteiry a skrz ni také krev samotné Ersité. Eteiře jsem se s tím svěřila. Na jejích rtech se plaše mihl drobný úsměv, což se nestávalo často, a zeptala se mě.
„Nikdy ti nepřipadala příliš zvláštní, jiná a krásná na to, aby byla jen člověk...? To její krev... Byla předurčena pro to, stát se čarodějkou...“

Ano, byla vždycky jiná. Ale vzhledem ke svému původu byla příliš křehká a slabá. Ale i pro to měla Eteira vysvětlení. I sama Ersité byla přeci taková. Proto bylo tak lehké ji zabít... 
Věděla jsem, že Eire zabijí, ale přesto jsem doufala, že se to třeba nestane. I ona doufala, protože měla strach z toho, co bude. Bála se smrti. Ale byla odhodlána bojovat za každou cenu.
Cítila, že den za dnem se blíží chvíle, kdy se postaví Wogovi a jeho rodině tváří v tvář. A ta chvíle opravdu brzy přišla.

Violettina kamarádka přiběhla se zprávou, že Wogovo vojsko se právě dostalo na pomezí vesnice a dělí je již jen les a louka od Eirinina obydlí. Když Eirin vykoukla z okna, uviděla spoustu lidí namačkaných kolem jejího domu.
„Kdo jsou ti lidé?“ Zeptala se vyděšeně.
„Ti všichni nám přišli proti Wogovi pomoci...“ Byla překvapená.
Ale teď musela udělat jen jednu věc. Šla za Tanou.

„Tano, jsou tady. Dnes, v boji, pravděpodobně zemřu. Vždy jsem tě milovala a vždy milovat budu, bez ohledu na to, kde skončím a odkud tě budu pozorovat. Prosím, buď opatrná. Ty musíš žít. Tohle si vezmi.“ Sundala si z krku přívěsek, který měla od mé smrti. Za ty léta ho nikdy nesundala, ani nemohla, teď to ale šlo a zapnula jej na krku Taně. Ta mlčela.
„Mami... Mám tě ráda.“
Řekla nakonec a následována svou mámou vyšla před dům, nasedla na jediného koně, kterého měli, a promluvila k lidu.
Řekla jim, že vláda Wogova rodu už trvá příliš dlouho a že oni jsou ti, kdo ho může zastavit. Eirin a Violett stály vedle ní.
„Vio... Postarej se o Tanu, když zemřu, prosím...“ Pověřila Eirin kamarádku.
Ta pouze na chvíli zavřela oči a potom vzala Eire za ruku.
„Neumřeš...“ Řekla.
Ale ona, stejně jako já v podsvětí, dobře věděla, že smrti neunikne. Vojsko protivníka už stálo na druhé straně louky.

Zlověstná záplava černých plášťů, stovky rukou svírající athame s jediným znakem – znakem rodu, který vládl už tolik staletí. Šli proti sobě, dobro a zlo, vrazi a mstitelé oběti...
Ve chvíli, kdy se střetli zavládla vřava. Vzduch protínaly výkřiky umírajících a zlostné zvuky zápasů. Eirin bojovala jako kočka, mrštná a zuřivá, zasadila několik smrtících ran a probojovala se tak do středu nepřátel, až stála proti Wayiovi, otci Tany a jedinému synovi krále... Jeho schopnost získávat si city jako by přestala působit. Kdysi s ním počala dítě, dnes se ho snažila zabít, aby mu zabránila život tomu dítěti vzít... Udělala jednu chybu. Nenáviděla ho tolik, že se dívala pouze před sebe. Osudová chyba pro čarodějku, které za zády stojí tolik nepřátel...

Neproklála ji ničí dýka. Dva statní čarodějové ji znehybnili a přemístili se s ní i princem na samý kraj bitevního pole. Snažila se dostat z jejich sevření. Marně.
„Tak se zase vidíme, má drahá... Myslela sis, že mě dokážeš zabít? To ti nedovolím... Měla jsi zemřít už před lety.“ Syčel ji do ucha.
Stál tak blízko...
Eirin sebou škubla ze všech sil, několika chvaty se zbavila svých věznitelů. Měla půl vteřiny. Víc ne. „Nenávidím tě. Jdi do pekla kam patříš!“ A bodla.
Wayův výraz překvapení se změnil v bolestnou křeč, ale pak v úsměv. Eirin cítila, jak ji někdo chytá, hlavu jí zvrátil dozadu a něco lije do úst. Musela to spolknout.
„Tentokrát jsem rychlejší, než ty...“
Zašeptal jí do ucha jemný hlásek. Wicca přišla pomstít bratra. Vrazila Eir do rukou lahvičku od lektvaru, který ji přinutila vypít a odešla i s princovou stráží. Mohli ji zabít, měli příležitost. Ale neudělali to...? Eirin utekla od mrtvého těla Waye. Cítila v břiše prudkou bolest. Už tušila, o jaký lektvar jde...

 
Tanu na koni obklíčili nepřátelé. Vzdorovala, ale bylo jich mnoho, opravdu mnoho... A v tu chvíli... Záblesk z podsvětí... Se na scéně objevila Eteira.
„Dej mi ruku Tano!“ Křikla ze vzduchu, kde se mohla vznášet, díky své lehkosti a moci...
Dítě poslechlo. Ze vzduchu metala kouzla na lidi pod sebou. Její kůň utekl do bezpečí a tam Eteira vrátila Tanu na jeho hřbet.
„Drž se. Tenhle boj vyhraješ, holčičko...“ Pošeptala jí ještě Eteira.
Tana nevěděla, o koho jde, ale svou krev v ní zřejmě cítila velmi jasně. Potom Eteira našla Eirin, která stranou boje prožívala své osobní peklo.
„Eire!“ Vrhla se k ní. Ta zvedla hlavu. „Erszébet... Zabij mě prosím... Tady máš dýku... Prosím tě o to... Ten lektvar... Požírá mě zevnitř...“
Sípala, ale oči měla jasné, plné slz a prosící.
„To... To nemůžu... Já...“
Eteira byla vyděšená. Zabít ji? Zabít svou krev? Dívku, která si tak zaslouží žít??
„Ty víš, co ten lektvar dělá... Prosím ušetři mě toho... Budu ti vděčná navěky...“

Vzala si třesoucí rukou Eirininu dýku. Viděla Violett, která se blížila, ale ještě je nemohla vidět. Vytáhla ze záňadří klíček od ztraceného města.
„Eirin... Odpusť mi, že jsem ti nedokázala pomoct v žití... Teď ti tedy musím pomoct do podsvětí... Prosím Bohy o to, aby tě to nebolelo...“ Vzlykala.

Viděla jsem ji poprvé plakat. I mrtví mají city... Odpočítala Eirinina žebra, aby rána byla přesná a ona netrpěla. Eirin umírala, nebylo pro ni cesty zpět.
„Co to děláš?!“ Přiběhla Violett, s dýkou napřaženou.
„Vio, já umírám... Poprosila jsem ji, aby zkrátila mé trápení. Postarej se o Tanu, prosím. Pro mě již není cesty zpět...“ S námahou řekla Eirin.
Z koutku úst ji začal téct pramínek jasné krve. Eteira vložila do její dlaně klíč.
„Vezmi si jej v okamžiku, kdy bude na odchodu.“ Řekla Violettě. A bodla. Eirin zemřela s úsměvem na rtech. Via vytrhla klíč z její dlaně včas.
„Dej to Taně...“ Slyšela ještě, a přízrak Eteiry zmizel. Tana byla u nich za pár minut.
„Tvoje matka zemřela.“ Musela jí říci Violett.
Tana pohlédla na mrtvé tělo. Namířila na ni svou bílou dlaň.
„Ležet ve špíně nezůstaneš... Sbohem, mami...“
A tělo Eirin se změnilo ve zlatý prach. A ten potom vítr rozfoukal po celém bitevním poli.
Vojsko proti Wogovi, v čele s rusovlasou holčičkou, se vrhlo v boj v plné síle. Jakmile slunce zazářilo nadmíru, věděli, že je vyhráno. Král, princ i princezna byli mrtvi. Tana pohlédla na klíč, který jí byl svěřen a ucítila, co má dělat dál...