První sníh

Vůně citrusů. Lehká, příjemná zavála k mému nosu. Hebká dlaň, větší než ta má, mě jemně uchopila a dávala pokyn k tomu, abych jí následovala. Musela jsem se sama pro sebe usmát.
„Co se směješ?" ozval se příjemný hlas.
„Jako kdybych netušila, že víš, co mám ráda… Citrusové plody…“
„To je to tolik poznat?“ zazněl zklamaně.
„Ta vůně je nezaměnitelná, ale nevím, co jsi mi připravil.“ snažila jsem ho potěšit.
„Tak alespoň malý kousíček překvapení.“
Věděla jsem, že se usmál, nemusela jsem se ani dívat.
Když jsme došli za roh, na stole byl barevný dort, trošku neuměle udělán, ale chtěla bych po něm příliš, vím, že už i tak se snažil.
„Děkuji.“ otočila jsem se k němu čelem a pořádně ho k sobě přitiskla.
„Není zač.“ dělal ramena, ale věděla jsem, že ho to těší.

***

Podzimní mlhavé počasí mé náladě nijak moc nepřidává na veselosti… Květin je stále čím dál tím méně a umělé kupovat nechci. Všichni se diví, že nemám ani korunu. Moc dobře vědí, že květiny a svíčky zadarmo nejsou…
Je už dost pozdě, odcházím z setmělého hřbitova. Bránu zavírají s mým odchodem, zvykli si tu na mne… Nade mnou pobíhají šedivé mraky, kupí se, rozdělují. Brzo bude pršet cítím to… Přidávám do kroku, ale neuteču mu, vím to…

***

„Pojedeme na výlet.“ rozzářil se nad svým nápadem.
„Kam by to mělo být?“ vyplázla jsem na něj jazyk.
„Co na naše oblíbený místo?“
„My nějaké máme?“ podivila jsem se.
„Když ti řeknu to, kde jsme se poprvé potkali, vzpomeneš si?“
„Myslela jsem, že to tam nemáš moc rád.“
„Názory se mění.“ pokrčil rameny a usmíval se.
„Super, moc ráda.“
„Udělala jsi mi velkou radost!“
„Já tobě? Blbost, ty mě! Dostal si mě!“ oponovala jsem.
Další poznámky jsem nestačila říci. Vrhnul se na mě a lochtal.

***

Všichni si myslí, že zapomenout na lidi je lehké… Tolik času uběhlo a já nezapomínám. Všechno vidím před očima jako dnes, Jakoukoli vzpomínku na jeho hlas, dotek, pohled… Dnes je větrno, modrá obloha, ale zima… Poprvé tenhle rok padal sníh. Mohli jsme ho trávit spolu, těšili jsme se na něj. Ale není dobré asi nic plánovat dopředu. Ostatní si troufají mi říci, že zahazuji mládí. Jaké mládí? To už jsem dávno ztratila. Mám strach, tenhle svět je tak velký, příliš složitý,na to abych mohla uvažovat jinak, bez tebe…

***

„Promiň.“ omlouval se mi v potemnělé čajovně.
Před chvílí mu volal jeho rodinný kamarád, že jeho mamince není dobře.
„V pořádku, jen jeď. Já si to všechno zvládnu zařídit bez tebe.“ mrkla jsem na něj.
„Opravdu promiň, myslel jsem si, že to bude odpoledne jen nás dvou,“ tvářil se kajícně.
„Za tohle se neomlouvej, udělala bych to samé a teď upaluj a hlavně jeď opatrně!“ apelovala jsem na něj.
„Rozkaz, pane!“ zasalutoval mi a dal mi nádhernou pusu.
Z čajovny vystřelil jako šíp.
„Doufám, že jeho mamince bude lépe.“ Pomyslela jsem si.
Chvíli jsem si ještě seděla a poté se vydala na cestu. Zařizování šlo krásně do té doby než mi cestou na vlak domů zazvonil telefon…
„Jseš v pořádku???“ ozvalo se ve sluchátku.
„Počkej, jak v pořádku. Teď jsem si jen zařídila věci a jdu na vlak domů.“
„Počkej, tys nejela?…“
„Co se stalo?“
„Nevím, jak ti to říct…“
„Co se mu stalo? Je v pořádku?“
„Upřímnou soustrast…“
Čas se zastavil, točení světa neustávalo, jen se zrychlovalo. Klečím na bobku ani nevím, jak jsem se dostala do téhle pozice. Brečím. Přes závoj slz nic nevidím.

***

Rok uběhl. Vcelku jsem se smířila, že ten pohled nádherných modrých očí už nikdy nepocítím. Každý den nosím čerstvé květiny, vyměňuji svíčky. Starám se o ten hrob nádherně. On si na to už zvyknul. Pohled do oříškových očí není stejný jako do modrých, ale je v nich naděje, láska. Podporuje mě. Občas na hřbitov nejdu. Bude to lepší, ale nikdy nezapomenu…