Naslouchej Dešti

Otevřel jsem dveře do jeho pokoje a potichoučku, jako myš, jsem vklouzl dovnitř tak, aby mne nezpozoroval. Seděl na své posteli s temnými nebesy. V rukou držel elektrickou kytaru na kterou vybrnkával mně prozatím neznámou melodii; před sebou měl notně poškrtaný notový zápis. Pousmál jsem se a odkašlal si. Jeho prsty okamžitě umlčely rozechvělé struny a jeho modrý, tvrdý pohled se setkal s mým. Chvíli jsem se topil v těch hloubkách. V modrých očích bylo něco zvláštního, smutného… dobře jsem si toho všimnul, přesto, že se snažil své pocity zamaskovat. Přes jeho tenkou, bledou pokožku tváře jsem jasně rozeznával i v šeru, které kolem panovalo, neobvykle vystouplé lícní kosti, každou vystouplou, nebo popraskanou žilku od každodenního zvracení. Ale přes to vše byla jeho tvář svým způsobem krásná, řekl bych že i půvabná, kdyby náležela dívce. S hlubokým povzdechem jsem si uvědomoval, jak by byl nádherný, kdyby se neustále neničil.

Neusmál se a ani žádným jiným způsobem nedal najevo, jestli je rád, že mne vidí, či nikoliv. Přišel jsem k němu blíž a snažil jsem si nevšímat jeho stále narůstající, varovné ignorace okolního světa. V soukromí mluvil málo a vypáčit z něj jedno slůvko byl obvykle nadlidský úkol. Nezřídka se stávalo, že když jsme neměli natáčení ani zkoušku, nepromluvil celý den, týden - jednou i celý měsíc. Nemusel nic říkat. Rozuměli jsme si obyčejně i beze slov. Tak to bývá, když se znáte od útlého věku a nakonec spolu i bydlíte, aby jste utáhli nájem.

Rozhlédl jsem se po pokoji. Žaluzie byli typicky zatažené a přes závěsy sem tak pronikalo minimum světla, které však nahrazovali svíce, rozestavěné po pokoji, vymalovaném ve fialových odstínech. Po stěnách měl vylepené skici, které občas kreslil a které z mého pohledu nebyli až tak špatné. Vlastně byli velice dobré.

Zachycoval na nich krajinu, zvířata, ale i lidi. Členy své skupiny, se kterými pracoval, náhodné postavy, které kreslil v kavárně, když koukal nepřítomně z okna. Na jednom byl muž dávající své dceři zmrzlinu. V rohu měl několik plakátů. Obrázky Versailles, X Japan a Miyaviho byly mezi nimi.

"Masato?" oslovil jsem ho potichu, snad jsem se bál, že bych mohl narušit atmosféru pokoje. Kytara byla téměř ihned odložena na postel. Jediné volné místo, kde se neválelo oblečení. Chlapec vstal a pozdravil Krátkou úklonou hlavy. Pomalým, znuděným krokem přešel k zastřenému oknu a doširoka ho rozvalil. Do očí mně ihned udeřil jas pouličního osvětlení, které se v porovnání s pokojem zdálo příliš jasné. Příliš kouzelné, stejně jako hvězdy, schované kdesi za mraky.

Nečekal jsem odpověď na tento pozdrav. Popravdě nečekal jsem, že promluví vůbec. Díval jsem se na obrys jeho siluety v okně se stejnou fascinací jako kdybych ho spatřil poprvé. Svého smutného anděla s neobyčejným úsměvem.

Svou dlaní jsem se váhavě dotknul jeho zad; on se do toho doteku nečekaně opřel. V napnutí svalů jeho zad byly patrné veškeré jeho pocity. Smutek, snad i žal. Odvrácenost ke světlé straně světa, ve kterém žil zbytek naší skupiny.

Byl tak jiný a přesto stejný. Byl temným andělem.. ale to už jsem říkal, že? Otázka.. nečekám na ni odpověď. Poslední dobou mi v jeho přítomnosti odpovídá pouze ticho stěn. Jejich burácející ozvěna.

Nenutil jsem ho aby se poddal linii mého těla. Opřel se a odevzdal se mi. Na všechno byl čas. Jediný rychlejší pohyb, jediné nepatřičné slovíčko a veškeré snažení by propadlo zmaru. Byl tak plachý… možná právě pro tu plachost - jeho krásnou, roztomilou vlastnost - jsem ho miloval.

Prstíky druhé dlaně jsem mu zlehka položil na bok. Jen jako závan motýlích křídel musel být jemný můj dotyk. Jemnější než cokoliv jiného, jen aby nepotřísnil jeho nevinnost, jen aby mu neublížil. Způsobil jemné mravenčení.

Přisunul jsem si ho blíž k sobě. Nebo jsem se snad já podřídil jemu? Netuším. Naše těla se o sebe otírala. Opatrně, jen se oťukávala, nepřipravená na něco víc. Stejně jako dech. Neuvěřitelně klidný, když jsem si dovolil tvář mu zabořit do hedvábných pramínků zlatavých vlasů. Vdechoval jsem jejich vůni, která ovšem medu podobná nebyla. Snad… exotická květina? Netušil jsem. Jen se mi z ní podlamovali kolena

A já se bál. Bál jsem se pevněji se přidržet toho hebkého těla před sebou. Rozmačkal bych ho svou touhou, ta mne tolik ničila.

Můj horký dech pravidelně s mými výdechy vždy ovanul jeho krk, ale on jako by si toho nevšímal. Snad nevnímal, jen zaujatě pozoroval Tokio. Co na něm bylo tolik krásné a zvláštní že ho tak uchvátilo, jsem nevěděl.

V jeho.. našem životě bylo tolik věcí, které jsem nevěděl, nebo kterým jsem nerozuměl. Které jsem si ani nepřál pochopit.

Bylo o tolik jednoduší je nechat kolem plynout, než se jim stavět do cesty. A proč vlastně? Pro další prolité slzy našich hádek? Pro další pracná usmiřování? Ne…

Opřel jsem si čelo o temeno jeho hlavy. Většinou se musel zohnout, abych tam pro svou výšku dosáhl, ale on mněl tu nevýhodu bosých nohou a já byl obut do vysokých platforem. Přes jeho rameno jsem nyní viděl Tokio. Ale to mne tolik nezajímalo. Veškeré mé smysli ovládla osoba přede mnou.

Vtiskl jsem mu lehký polibek do vlasů. Byl jemný ale o to víc nesmlouvavý. Svou vášní v něm jsem tak pomalu tříštil pevné hradby jeho sebeovládání. Skutečně se v mé náruči trochu zatřásl. Jeho křehkost mi tekla po dlaních a já se ji nepokoušel zadržet. Musela odtéci, abych si ho mohl přivlastnit. Byť jen na okamžik. Avšak i pro ten bych obětoval celý svůj život. Ano.. vím dobře jak otřepaně tato prostá fráze zní, ale z mích úst byla vždy pravdivá. Stejně jako slovo miluji.

O tenké tabulky skla se začaly tříštit malé kapičky vody. Pozdního deště. Průhledné kulisy rámující jeho tvář, jejíž dokonalý odraz ve skle tak byl poničen. Toho, jak si občas odporuji si nevšímejte. Můj mozek má tendence v jeho přítomnosti vypnout.

Mé dlaně do dotkly pevné, chladné prsty. Propletly se s mými a jejich pevný stisk mi dával jasně najevo kdo jsem a ke komu patřím. Svírali mne nekompromisně, ale se zvláštní něžností, která k nim neodmyslitelně patřila.

Pousmál jsem se. netuším, zda-li si toho přes tenkou látku své košile všimnul, zda postřehnul, jak se mi při jeho doteku rozbušilo srdce. Snad pochopil mou touhu být jen jeho. Dát mu celou svou duši i své tělo. Mé srdce již mněl dávno.

Sklonil hlavu a zadíval se na naše propletené prsty. Nemohl jsem jeho pohled vidět pro deštěm pošpiněný odraz nezachytitelné krásy v tabulce okna, ale mohl jsem ho cítit. Provrtával mne jím a já na tu chvilku uvěřil, že dokáže mé tělo prohlédnout až na kost.

Přivřel oči. Něco v tom gestu bylo zranitelného a zároveň tolik odzbrojujícího… jeho tělo se ještě víc přitisklo na mé, jako by v jeho zdánlivé stabilitě hledalo oporu. Objal jsem ho dlaní, která doteď hladila Masatovy ztuhlé svaly zad a zabloudil palcem pod okraj jeho košile. Ruka se tak zachytila o okraj riflí.

Cukl sebou. Snad mu toto gesto bylo nepříjemné, ale já od něj odmítal upustit. Bylo natolik důvěrné, že jsem si nedokázal představit, že ten dotek ztratím. Byl záchytným bodem v osamělosti mého života. Této chvíle, která byla již od prvního okamžiku odsouzena k jasnému konci a na nás jen záleželo, jak moc se toto završení bude protahovat. Možná do nekonečna a možná…

Otevřel ústa, jako by se chystal promluvit, ale ihned je zavřel. V pokřiveném odraze skla působil jako panenka. Velice půvabná a svůdná panenka, ale zároveň křehká, čekající na to, že ji někdo zahrne něhou a láskou. Polibky jsem začal pokrývat odhalenou kůži jeho krku a zad.

Pozvedl obličej a pootočil ho mým směrem. Téměř jsem se mohl setkat s jeho pohledem, z části plným bolesti, z části plným touhy a lásky. Povzdechl si. V tichu, které tu panovalo jsem to dobře postřehl. Měl jsem to považovat za projev odevzdání?

Podivně se uvolnil v mé náruči a otočil se ke mně čelem, přičemž nedovolil rukám aby uvolnili svůj pevný stisk, který se ale ihned mohl roztříštit na kousky, pokud by si to přál. Stačilo jediné slovíčko a on to moc dobře věděl. Zřídkakdy ovšem této možnosti využíval. Byl jsem přeci jeho hračkou. Hračkou, která ho nyní dosti nevybíravě sváděla - nebo se o to pokoušela.

Vytáhl ruce z kapes. Byli rozehřáté, když se dotkly mích nahých ramen. Bylo to neuvěřitelně příjemné. Naše čela se o sebe opírala a nosy se občas dotkly. Nevím jak dlouho jsme tam jen tak stály dotýkajíce se jeden druhého a naše výdechy se mísily. Venku začala opravdová bouře.

Nedokázal jsem se odtrhnout od jeho těla jen jsem si užíval jeho pomíjivou přítomnost. Nyní patřil jen a pouze mně. Kolem nebyl zbytek naší skupiny. Nebyli jsme na zkoušce, kdy jsme musely naše pocity ukrývat za hranou maskou pouhého přátelství. Nebyl to ani koncert. Byl to život. A ten patřil nám.

Ani jsem nezaregistroval, kdy mně začal tlačit k posteli. Byl jsem natolik okouzlen jím a jeho tělem, že jsem si toho ani nevšiml a začal jsem couvat. Otevřel jsem oči až když jsem narazil na postel. Ohnul se a odložil svůj nástroj pryč z dosahu, aby se mu snad něco nestalo. Přiznávám.. trošku jsem na ten kus dřeva či z čeho byla jeho kytara vyrobena, žárlil.

Když se naše oči znovu střetly, již nebyli tolik prázdné. Nebylo v nich vyloženě štěstí a ani touha. Byli.. jiné… ale to vy nepochopíte. Vy ho takového neznáte. Právě v tuto chvíli bych pro něj zabíjel.

Ucítil jsem jak mne pokládá na postel, ale sám si na ni nelehá. Měkkost a poddajnost jeho postele mne vždy donutila spokojeně zasténat. Teplé povlečení mne obemknulo a hladilo po pokožce.

Sklonil se k mým nohám a začal mi svlékat boty. Pomalu až jsem z toho šílel. Jeho doteky na mé kůži byli dlouhé a majetnické. Snad proto, aby mi připomněli komu patřím, čí jsem hračka.

Jedna moje bota dopadla s tlumeným zaduněním o koberec na zem a byla odkopnuta někam do rohu, aby nezavazela. Jeho prsty se začali zajímat o druhou botu. Nadzvedl jsem se na loktech, které se bořili hluboko do pokrývek a pozoroval jsem každý jeho pohyb, výraz v jeho obličeji, když mi pomalu svlékal botu a druhou rukou studoval ladné prohnutí v kotníku.

Jeho dlaně zabrousili pod konec mé vrstvené černé sukně, zdobené jasně růžovými výšivkami a stříbřitými řetízky a našli okraj jedné z mých černo-růžově pruhovaných nadkolenek, bránících mu přístup k mé kůži. Začal je stahovat, přičemž každý odhalený kousek kůže pokrýval polibky. Zrychleně jsem dýchal, když se svými horkými ústy dotýkal mé pokožky. Zaklonil jsem hlavu a jen si užíval jeho doteků.

Nevšimnul jsem si, kdy jedna z mích podkolenek dopadla na podlahu, věděl jsem jen, že to byla až neuvěřitelně dlouhá doba. Mučil mně. Přesto se se stejnou pomalostí a pečlivostí vrhl i na mou druhou nožku. Z mého hrdla vyšel zvuk nepodobný slastnému zasténání. Má kůže v jeho dlaních tála, hřála se o teplost jeho pokožky.

"Masato…" zašeptal jsem jeho jméno. K tomu jménu v mé mysli patřil obličej, patřila k němu vůně. Přesně ta vůně, která nyní omamovala moje smysli.

Zvedl ke mně tvář. Snad zaregistroval své vlastní jméno. Zlatavé prameny vlasů mu rámovaly tvář. Byl nádherný, kouzelný. Byl jediný, komu jsem mohl dát své srdce. Tak křehký a zároveň tolik pevný a nezdolný.

A můj.

Znovu se sklonil k mým nožkám a znesvěcoval je svými polibky a doteky, které se zdály být až hříšné pro můj vlastní, toužebný pocit. druhá nadkolenka spadla na zem za svou sestřičkou a Masatovi rty se přisály k nártu mé nohy. Jeho dlaně prohnuli můj kotník do elegantního obloučku a mazlili se s ním.

Pokud jsem to již dříve neudělal, pak se omlouvám. Zaryl jsem své prsty do pokrývek a pevně jsem je stiskl. Již tento dotek ve mně vyvolával šílenou touhu…

Poklekl a uchopil mne za pas aby mne položil výš na postel. Posadil se mezi má stehna, která jsem od sebe odtáhnul abych mu umožnil lepší přístup k mému nažhavenému tělu, toužícímu po jeho dotecích.

Toužil jsem mu patřit. Být jeho chvějící se vílou, tím jediným, kterého miluje. Omamoval jsem jeho smysli sám sebou. Svým tělem a svou duší, kterou jsem mu věnoval. Vybízel jsem se jeho tělu s veškerou vulgárností pro jediný jeho dotek, polibek, věnovaný mému plochému bříšku.

Zalapal jsem po dechu a prohnul se. Na kůži jsem cítil jeho úsměv.

Dlaněmi zajel pod okraj mé sukýnky, kterou na mě měl rád. Věděl jsem to a snad proto si ji oblékl. Hladil mne po hýždích a nevypracovaných svalech mích stehen, býlích jako plátky lilie. Byl jsem pro něj vždy nevinnou panenkou, když tuhle hru začínal a jeho touha byla mne té nevinnosti zbavit. Zničit veškeré mé sebeovládání, abych se pod ním svíjel, sténal. Hlasitě vykřikoval jeho jméno. A já to vždy udělal.

Nemohl jsem si pomoci. Jeho doteky na mém těle… byli něco úžasného.

Jeho ruce opustili kůži mích nohou a jeho horké rty se vpili do prohlubně mého pupíku, který zkoumaly jazykem. Obkružoval ho, než zajel dovnitř a kapku bolestivě mě tak škádlil. Prohnul jsem záda, vstříc jeho polibkům. Připadal jsem si jako laciná prostitutka pod bohem, andělem a nádhernou tváří. Křehkým a zároveň tak silným, že si dokázal podmanit oheň ve mně, který spaloval mé hubené tělo. Prstíky jsem stále, netrpělivě zarýval do pokrývek a on, právě proto jak věděl, že jsem nažhavený, všechno prodlužoval. Každý jeho dotek byl nekonečně dlouhý… a možná se mi to jen zdálo.

Masatovi prsty vyhledaly zip sukně a zkušeně ho rozepnuly, stejně jako černý knoflíček. Pásek odletěl na podlahu. Oddálil se ode mne, ignorujíc mé nespokojené zasténání a začal mi stahovat sukni. Pomaličku. Užíval si pohled na mou čerstvě odhalenou kůži. Zrychleně jsem dýchal. Znovu měl v očích zbožňující výraz, plný chtíče a touhy.

Netrpělivě jsem zavrčel.. vždy to tak protahoval, abych co nejvíce trpěl.

A pak najednou přestal..! Odtáhl se a přešel k oknu. V jeho ruce se objevila cigareta, kterou vložil do úst a smyslně přivřel oči, když potáhl, aby ji mohl zapálit. Byl to okouzlující pohled… Nevinnost skrytá ve vykřičenosti postoje jeho těla. Místnost naplnil zápach nikotinu - dýmu, který nestihl utéct oknem ven. Zatím jsem nekašlal, i-když tato chvíle měla přijít. Nesnášel jsem cigarety a stejně tak nesnášeli mě ti, kdo kouřili.

Posadil jsem se doprostřed postele. Polonahý a roztoužený, přesto jsem to nedával znát. Objal jsem si kolena a položil na ně bradu. Mohl jsem ho tak pozorovat - každý záhyb jeho dokonalého těla. Nechápal jsem onu změnu, ale byl jsem s ní smířený. snad se nechtěl dál znesvěcovat mým tělem, snad po mě netoužil tak, jako já po něm.

Přes rty mi neslyšně proklouzlo jeho jméno. Vím, že i-kdyby ho slyšel, neotočil by se a tak jsem jen sklopil pohled, studujíc pokrývky.

Nezpozoroval jsem tak, že se opřel dlaněmi o parapet a jeho tělo se prohnulo do oblouku. Koukal dolů na ulici a já znovu nemohl slyšet jeho myšlenky, ač bych si to býval přál.

Miloval jsem ho přeci…. Byl pro mě dokonalým, nezapomenutelným. Něčím nenahraditelným a nepostradatelným. Zbláznil bych se bez něj, potřeboval jsem ho cítit.

On byl chlebem, který nakrmil umírajícího.

Nedopalek cigarety spadl na chodník.

"Masato?" zašeptal jsem do ticha, do toho ticha, které mě ubíjelo. Potřeboval jsem se smát…. To byl základ mé existence. Nenáviděl jsem tuto jeho depresivní podstatu stejně tak, jako jsem ho miloval.

Zakroutil hlavou, jako vždy, když nechtěl být rušen. Nyní jsem to ale odmítal akceptovat. Odmítal se smířit s tím, že si vedle mě nelehne a nepolíbí mě do vlasů… nebude mi šeptat tichá slůvka, až budu usínat.

Vstal jsem a odcupital, možná trochu váhavě, k němu. Nedotýkal jsem se ho, jen jsem si stoupl vedle něj a zády se opřel o stěnu. Podíval se na mě smutným, modrým pohledem a já zatoužil obejmout ho.

Přimhouřil oči, jako by věděl, co se děje v mé hlavě - na co myslím, a nečekaně si mě přitáhl k sobě. Pevně si mě přitiskl k boku a zabořil svou tvář do mých vlasů. Obtočil jsem kolem jeho bříška své paže a stulil se do jeho náruče. připadal jsem si v ní bezpečně.

Netuším, jak dlouho jsme tam jen tak stáli a objímali se. Veškeré myšlenky na cokoliv se vytratili a nahradil je pocit tepla a štěstí.

A nikdy nevyslovené lásky.