Poslední člověk na Zemi

Zdi ve čtvercové místnosti byly vymalovány na bílo. Pravdou bylo, že je někdo nabílil už před hodně hodně dlouhou dobou. Teď měly barvu spíše několikrát vylouhovaného čaje. Místnost byla vybavena stroze a stejně ušmudlaně jako vypadaly stěny. V jednom rohu stála stará postel, která při sebemenším dotyku hrozila, že se změní v hromadu třísek. Hned vedle postele opřeli jakousi provizorní kuchyňskou linku s plynovým vařičem. Uprostřed místnosti byl pracovní stůl s židlí. Na židli seděl muž, asi padesátiletý. Vypadal zamyšleně a unaveně. V ruce držel zbyteček tužky a vytrvale ťukal hrotem do dřevěné desky. Už tři roky byl sám. Neviděl jinou lidskou bytost. A všechno to byla jenom jeho chyba. Taky to byla pěkná pitomost povolit léčbu, která nebyla vyzkoušená. Ale tehdy mu to bylo jedno. Koneckonců, šlo mu o to, aby se proslavil. Už minimálně po miliónté se pokáral. Ano, byl lékař, ale nešlo mu o pacienty. Šlo mu o slávu a palcové titulky. A porušil to nejzákladnější pravidlo Hippokratovy přísahy – hlavně neublížit. Ublížil. Nejdřív to vypadalo báječně a úspěšně. Zrádné tělesné buňky to rozpustilo jako křídu při dešti. Vypadalo to skvěle až do chvíle, kdy vakcína začala napadat i zdravé buňky a stala se ještě mnohem nebezpečnější, než původní nemoc. Lék se zbláznil, a tak ho okamžitě vysadili u všech pacientů. Nečekali, že vakcína spojí svou strukturu s tou virovou až do té míry, že začne virus používat k vlastnímu šíření. Vlastně to byl geniální lék. Jen kdyby fungoval. Vždycky se říkalo, že svět se stále zmenšuje. A teď to byla ještě větší pravda, než kdy předtím. Než se vlády vzpamatovaly a nařídily karanténu, vakcína se rozutekla po celém světě. Přestalo to vypadat jako konec světa. Byl to konec světa. Z živých, obyčejných lidských bytostí se přes noc stávaly zhroucené části kostí a orgánových tkání. Svět zachvátila panika. Ještě zdraví lidé páchali sebevraždy, protože se už dál nemohli dívat na to, co se děje s jejich milovanými a co pravděpodobně brzy postihne i je. Lidstvo, které obývalo planetu tisíce let a za slabý tisíc let ji dokázalo téměř zničit, samo sebe vyhladilo během necelých dvaceti let. Teprve pár týdnů po smrti poslední ženy se konečně přišlo na to, proč virus nenapadá staré lidi.
Muž u stolu stál u zrodu viru. A byl taky prvním, kdo si přímo do srdce vbodl protilátku. Počítal s tím, že ho to během několika hodin zabije. Protilátka ale fungovala báječně. Zůstal na planetě sám s desítkami starých lidí. Během pár let zmizeli i oni. Byli příliš slabí, než aby se o sebe dokázali postarat, ale už nezbyl nikdo, kdo by to udělal za ně. Pokud někde byli lidí, muž o nich nevěděl. Už minimálně tisíckrát přemýšlel, že by svůj život ukončil sám. Těžko říct, jestli to byla zbabělost nebo odvaha, co ho vždycky zastavilo. Možná výčitky. Nebo naděje, že přece jen jednou někdo přijde. A krom toho…považoval za svou povinnost sepsat všechno, co vymyslel, udělal a co se stalo od doby, kdy jeho lék vstoupil do fáze, kdy byl veřejně přístupný. Všude po zemi se povalovaly částečně i úplně popsané stránky. Další, téměř dvaceticentimetrový sloupec spisu mu stál na stole. Lékařské a biologické zprávy a studie, memoáry a drobné myšlenky. Každá stránka ho víc a víc vyčerpávala, s každou vypsanou tužkou ztrácel naději. Konečně došel ve svém doznání až do chvíle, kdy neměl jak pokračovat. Jeho psané já sedělo u stolu a klepalo do něj hrotem tužky. Jeho život ztratil i poslední smysl. Zvolna odložil tužku do zásuvky. Pak jen seděl a beze slova hleděl před sebe. Ozvalo se zaklepání na dveře. Nereagoval. Zaklepání se ozvalo znovu. Zvedl hlavu. Trvalo další zaklepání, než mu došlo, že opravdu slyší to, co slyší. Vmžiku byl na nohou a řítil se přes celou místnost. Pod nohy se mu pletly odpadky, které nahromadil za posledních pár let, která strávil sám. Byly tu balíčky od brambůrek, kelímky od instantních polévek i prázdné láhve od vody i alkoholu. Proklopýtal se až ke dveřím a prudce trhl za kliku. Venku vládlo jaro. Stromy byly obsypané květy, vzduch voněl čerstvě a vítr příjemně chladil jeho obličej politý potem. Ale nic z toho ho nezajímalo. Důležité bylo, že někdo klepal. A ten někdo te%d stál venku na rohožce a tvářil se netrpělivě.
„C…c…c…co tu děláte?“ vykoktal muž. Slova se mu jen těžko drala přes hrdlo odvyklé na mluvení.
„Nesu vám psaní,“ odvětil druhý člověk tak klidně, jakoby potkával jiné lidské bytosti každý den. Muž na něj okouzleně zíral. Před ním opravdu byl opravdový člověk. Živý, dýchající, báječný a skutečný člověk. Muž z posledních sil odolal pokušení vrhnout se druhému kolem krku.
„Je vás víc?“ vyrazil ze sebe naléhavě. Vypadal a choval se jako feťák, který si smí k droze jen přičichnout.
„Koho?“ zeptal se pošťák zmateně.
„Přece lidi! Víte, kde jsou další?“
„No…jenom na Zemi je jich kolem šesti miliard,“ odpověděl člověk znepokojeně. Muže roztřásla zimnice. Všude. Téměř omdlel štěstím. Co se stalo za dveřmi, které poslední roky před světem zavíral? Listonoše málem srazil na zem, jak se řítil ven. Člověk měl pravdu. Všude kolem bujel život. Muži, ženy, děti, všechno. Ze všech stran se ozývaly lidské hlasy, navzájem se překřikovaly a hučely jako rojící se včely. Muž se rozplakal. Sklouzl po stěně domu do sedu a zamženým pohledem zíral na ten mumraj kolem. Něco se muselo stát. Lidstvo nezmizelo. Bylo všude kolem.

Muž se s trhnutím probudil. Seděl ve svém domě na své židli u svého stolu. Na zemi všude kolem se povalovaly odpadky. Celou jeho mysl i tělo zaplavilo zoufalství a bezmoc. Svět zaplněný lidmi byl jen sen jeho osamělého mozku. Vůbec se to nestalo. V hlavě mu svitl poslední plamínek naděje. Rozběhl se ke dveřím a vzal za kliku. Nic se nestalo. Bylo zamčeno. Vyděsilo ho to. Nikdy nezamykal. Proč taky? Znovu zacloumal klikou. Dveře nepovolily. Cítil, jak ho ovládá panika. Kopl do dřeva a rozkřičel se. Nepomáhalo to. Dveře neustoupily před hrubou silou, bylo krajně nepravděpodobné, že ustoupí jeho křiku. Vydržel v záchvatu křičet a bouchat do nich téměř půl hodiny. Potom se svezl k zemi a složil hlavu do dlaní.

Dva muži procházeli dlouhou chodbou ve třetím patře už poosmé za poslední dvě hodiny. Všude panovalo ticho a klid.
„ZP3 se konečně uklidnil a přestal bouchat do těch dveří,“ pravil první.
„Nemůžete se tomu ubožákovi divit, kolego. Koneckonců, pacient s takhle pokročilým stádiem schizofrenie už není vůbec schopen rozlišit, co je skutečnost a co se děje jen v jeho hlavě. On neví, kde je. Může klidně prchat z brlohu nějakého únosce, okopávat záhon nebo dobývat hrad. Realita pro něj znamená něco úplně jiného, než pro nás,“ vysvětloval starší z mužů. Mladík po jeho boku se zarazil. Mladý obličej se stáhl obavami a nejistotou.
„A jak tedy,“ otočil se s důvěrou ke svému mentorovi, „jak tedy my sami poznáme, co je skutečné a co ne?“