Basketbalistka

Sedím. Hledím tupě před sebe na tabuli, kde je napsána věta, kterou máme rozebrat. No super a já jsem myšlenkami na jiný planetě. Doufám, že bude mít učitelka slitování.
Jsme vysvobozeni, zvoní. S těžkých svědomím podávám učitelce mojí práci. Naši mě zabijí.
„Heej, Kejty, celou dobu na tebe mluvím,“ třeští na mě oči Kamil, „ ale ty jsi duchem mimo sluneční soustavu. Tak jak jsi to napsala?“ „Jo, noo já vlastně ani nevím,“ řeknu a vypluju ze třídy.
Škola mi uteče docela rychle. A domů se dostanu překvapivě rychle na to, že je špička. Jakmile přijdu domů ani se tam zbytečně nezdržuju, naházím věci na trénink do batohu a valím na basket.
Před halou už čeká kouč a tlupa holek. „Kejty! Kde jsi? Čekáme jen na tebe,“ zuří kápo téhle akce, což je turnaj s ústeckýma holkama, který nás minulé léto naprosto rozdrtily.
Kecnu si na sedačku v autobuse a vytahuji mp4. „Máš to tu volný, Kejto?“ zazubí se na mě Kamil. Aniž by čekal na odpověď sedne si ke mně a vyptává se mě opět na češtinu. „Nevím, jak jsem jí napsala. Na hovno, bude asi nedostačující. Stačí?“ vypěním. „No sorry,“ řekne mi Kamil s úžasem nad mou výbušností. „Ne promiň, to já se to omlouvám, ale je toho na mě už moc,“ vybafnu na něj omluvně. Celou cestu do Ústí zarytě mlčíme.
„Tak pohněte basketbalistky,“ křikne na nás kouč, když vcházíme do šaten. „Hele Kačeno, co tě žere?“ když zjistím, že na mě mluví Alena, kterou k smrti nenávidím, kouká na mě celý tým a čeká na odpověď. „Co se staráš?“ ledabyle odseknu. I když vím, že Lucka, která je moje sestřenice a vše na mě pozná, čeká na pravdivou odpověď, kterou ovšem nedostane. Víc už se v šatnách nezdružuji a pádím přímo na plac, kde už je ústecké ženstvo, které po mě hodí nepříliš milý pohled. Párkrát se zaházím na koš, při čemž zjistím, že hala je docela prázdná. Při dalším pokusu z trojky, kterou dám, slyším ovace. Otočím se, abych zjistila, že na mě pokřikuje banda holek. „Cože? Holky?“ „Co si tu špitáš pod vousy?“ osloví mě Kamil. „No nebudeš tomu věřit, ale přijeli jsme do,“ přeruší mě jeho tázavý pohled, kterému se musím zasmát, „teplého města,“ po dokončení věty se smějeme oba. Když ale zjistím, že ty ovace nepatřili mě, ale jednomu frajírkovi, kterej se tu producíruje s míčem v ruce a různě se u toho nakrucuje, dostanu záchvat smíchu.
Zápas skončí velmi dobře. Postupujeme. Vyhráli jsme nad Ústečkami, které jsou neobyčejně dobré, což vede k oslavě, která se odehrává též v Ústí. V místním podniku.
„Děvčata, kdo si žádá první tanec?“ „Úú vidíte toho libovýho frajírka, támhle,“ natáhne ruku Alice, „ ženy, ten je můj.“ A rázným krokem si to štráduje k … „No moment,“ zařvu na mojí trhlou společnici, „ to je ten z haly.“ „Kdože? Coo?“ Alice si to cupitá za oním basketbalistou a my s holkama jsme mrtvé smíchy. „Ty vole, vona ho táhne sem!“ všimne si Kamil, kterej se snaží nasadit vážnou tvář. Ano, nejde mu to.
„Tak tohleto,“ ukáže prstem na basketbalistu, „je Boris,“ řekne s pýchou v hlase. Vyprsknu smíchy. „Promiň, jsem Kejta, teda Katka“ opáčím mu úsměv. „Alena, Lucka… představí se každá z nás a nakonec i Kamil, který ho propaluje pohledem.
Alice si Borise odvede na parket. A ostatní holky jí následují. Zůstanu sama sedět u stolku. Bože, jak já nemám ráda společnost. Usrkávám piva, které mi přinesla číšnice a hledím na parket, odkud se střetávám s Borisovým pohledem. Na co sakra čumí? Má tam Alici! Dál nad tím nedumám a prohlížím si nápojový lístek, ovšem toho si všimne číšnice a přispěchá ke mně. „Dáš si ještě něco?“ zeptá se. „Ježiš sorry, já se jen nudím tak si tu listuji lístkem,“ omluvně se usměji, což mi opětuje a pozve mě na bar. Samozřejmě, že jdu. Kamil se někam vytratil s rudovláskou.
„Víno, pivo, vodku, rum, houbu, drink,“ mává mi před nosem různými lahvemi, na což já odpovím plácnutím do čela. „Chci … mmm, driink,“ vykřiknu vítězně. Zpod stolu vyloví několik lahví, ze kterých srší jisté tekutiny, které vlévá do sklenice, kterou ozdobí pomerančem a ozdobným brčkem. „Díky.“ „Co ty tady vlastně tak sama?“ zeptá se mě holka v mém věku. „Všichni si užívají společnosti, kterou ze srdce nenávidím. Tančí na disko rytmické pazvuky.“ „Takže pátý kolo u vozu?“ rejpe si. „No jo. Co ty? Čekala bych, že holky v tvých letech budou vymetat večírky a ne makat.“ „Jelikož jsem společensky nepoužitelná tak jsem aspoň na brigádě, kde si to trénuji na ožralých.“ „Ach, táák“ šibalsky na ní mrknu. Sedím s ní na baru sama ještě asi hodinu, až pak si ke mně přisedne Kamil.
„Čauté děvčátka,“ sípe udýchaný a opilý, „ kde máte kluky?“ „Kluky? A proč ne holky?“ zeptá se Bára, která mě tím vyvede z míry.
Cože? Blbost. Z mého myšlení mě vytrhne právě Bára. „Nad čím dumáš?“ „No..“ „Vyvedla tě z míry moje otázka, co?“ „No, asi jo. Ale mě je jedno jestli jsi nebo nejsi….“ „Není ti to jedno?“ „Je mi to jedno!“ hádám se s ní, přestože má pravdu. „Dokaž to.“ „A jak asi?“ „Polib mě“ řekne a nahne se přes prázdný bar. Ucuknu. „Tak vidíš, není ti to jedno.“ Aniž bych něco řekla, nahnu se přes bar a políbím jí na krk. Usměje se.
„Halóó, barmanko dones mi sem jedno pivo,“zahuláká na ní nějaký chlapík. Bára jeho přání vyslyší a nese mu pivo.