O TOULÁNÍ

Myšlenky něco hledají,a tichý vítr jen vzpomíná,jen se touláš oblohou a hledáš anděla,když se objeví tak pochopíš,že se něco změní.
Co přijde to sám netušíš,krasu hledáš v každém dotyku,ve slovíčku co zahřeje,a povzbudí na té cestě,tvého života,světlo co svítí přirozenou krásou,a hledá polibek a oběti,rozdává radost,a závidí,krásně závidí,když se usmívá.
když čeká co možná přijde,objeví se ve správnou chvíli,ze svou všední nadějí,co snílkům tiše závidí a vidí něco co není.
Pro okamžik co hledá,a počítá kroky času,ukrývá je za sny,za andělem co se na nás dívá a hledá ten tajuplný ostrov a svou třináctou komnatu .Ukrytou ve vlastním nitru.
Toulal se krajinou,vítr mu písně hrál,a slunci tiše záviděl,lovil paprsky na modré stráni a nebo po paměti.
Znal tu každý strom a kamen,vše jako by bylo jeho,vše tu znal a všemu stejně záviděl,opájel se ,přitahovala ho modrá blankytná voda z divoce tekoucího potoka,byla tak studená ale chladila,stoupl do vln,jen tak se cachtal netrvalo to dlouho,a jeho tělem proběhl mrazivý dotyk, jako znamení,podíval se na oblohu,a dlouze se na ní zadíval,proč to vlastně nechápal,jen se zamyslel,ale ani nevěděl proč,měl takové pochybnosti,nevěděl proč jako by se mu to všechno zdálo. jak z toho ven,když slova vlastně nevnímá,a vnímat vlastně nechtěl.Myšlenky se ztrácely,a na potoce se ježila propastně temná voda.
Krajina se zrcadlila v poledním slunci,a slova náhle neměla svůj řád,okamžik jen zmateně mizel v tom světle.
Těch neskutečných okamžiků.V krajině plné zázraků a takové krásy.
Věděl že myšlenky jsou jako vítr,a čas tak hrozně studí. Studí jak utajená studánka,ze svou živou vodou,lásky i naděje.
Svět se zdál jako pohádka,a on v té chvíli už vůbec nezáviděl,a jen si lehl na stráň,a poslouchal ticho.
Ticho si ho našlo.Naposled se mu zdál ten sen,ale v té chvíli už mu nepatřil.
Šel už jinam a přenechá ho jiným a ty mu budou jistě závidět,až se jim budou zdát také tak krásné sny.
Sny o Hledaní,sny o Toulání....
O světě co se tak rychle mění,a zapomíná.