hero in

Byly to věci, které mi změnily život.
Byli to lidi, bez nichž bych o ty věci nikdy nezavadila.
Byly to zážitky, které mě ovlivnily.
Bylo to vyznání, bez nějž bych nemohla zažít to všecko, co zažívám.

Nemyslet. Nezatěžovat mysl zbytečnýma záležitostma jako „co bude?“… Nechat se unášet každým novým dnem a necítit strach, jak dopadne, jen čirou zvědavost, co nového přinese… Přežívat dny a těšit se na další večery, kdy už vůbec nezáleží na tom kdo jste, co očekáváte, nebo v co věříte. Nezáleží na tom, protože v těch chvílích, kdy na město padá tma a rozsvěcují se první pouliční lampy a vy sedáte na poslední autobus z mrtvé zóny, cítíte to napětí, krev vám začne proudit do tváří a hlava třeštit vidinou dobrodružství…, nezáleží na ničem, protože tohle je to, co vás spojuje… Je to Život. A vy tušíte, že ten poloprázdný autobus je jakousi bránou, dveřmi do světa splynutí, svobody noci a opět toho prozřetelného očekávání. Sedíte si jentak na zadním sedadle a cítíte na rukou, jak se do vás pouští chlad a projíždí celým tělem. Na protějším sedadle zpozorujete do bundy zahaleného mladíka s pochybným nedůvěřivým pohledem, a když si z batohu vytáhne drobnou plechovou krabičku a začne si z jejího obsahu připravovat intravenózní večeři, ptáte se sami sebe či se držet dál, ve vlastním světě, anebo zkoušet zbořit stěny toho jeho. Všude je taková tma, že se okna autobusu zdají zcela zatemněná, aby své pasažéry udržel v izolaci od prostoty světů okolních, těch kterým nerozumíte, nebo nechcete pochopit. Sem tam se kolem mihne záře lamp z míjejících měst a probodnou tak vaše snění. Připadají vám jako hvězdy, svítící vám na cestu. Víte, že to je dobré. Neztrácíte čas otázkami, nalézáte rovnou odpovědi.

Pak konečně přijíždíte na očekávané místo v srdci velkoměsta. Vzrušení stoupá, už jste tak blízko. Nemůžete se dočkat až autobus konečně zastaví, vyhlížíte z oken a pozorujete rozjíždějící se noční život mezi všemi těmi světly a domy a máte pocit, že s každým z těch lidí tam venku dnes musíte prožít společnou noc, plnou zážitků a dobrodružství; a při spatření známé tváře, čekající na tu vaši, srdce se vám rozbuší ještě rychleji až se sami divíte, že vám nevyskočí z hrudi. Mírné trhnutí napovídá, že pohyb kol ustal a ozve se tlumené zasyčení – dveře (vnímání) se otvírají a pouští vás do mrazivé podzimní tmy, kde, jak doufáte se opět ponoříte do víru noci s partou volnomyšlenkářských přátel. Lidí, které nemusíte znát, nepotřebujete vědět ani jejich jména, protože jméno je jen slovo, které při vašem narození vaše matka ze sebe vyrazila jako první. Jméno neurčovalo osud a jméno neudávalo rytmus životu.

Není to tak dávno, kdy se ta tvář, kterou tady mám spatřit jako první, stala mým průvodcem tímto světem. Mnozí tvrdí, že v jejich světě žije jedno léto každý, kdo jen projde kolem. Jde si jentak po ulici, snad ani neví kam má přesně namířeno, a najednou spatří bandu halasících lidí, každý z nich s flaškou čehosi v ruce a s jiskrou života v oku, slyší jejich veselý smích a napadne ho jaký to musí být fajn být tam, na tom místě vzdáleném jen několik metrů… Ale jde dál. V mysli mu však utkví ten pohled a ten smích mu zní v uších a nutí ho přemýšlet. Přemýšlet nad ničím. Po nějaké době prochází opět stejným místem. Jde odzdola z konce ulice až nahoru, kde je poslední z barů, před nímž se ti lidi shromažďují večer co večer. Je mrazivá mlhavá noc, člověku je zima, choulí se do šátku kolem krku a dechem si zahřívá dlaně. Mráz ho štípe do tváří a vítr mu vhání slzy do očí. Pohybuje se rychlou chůzí a těší se na příjezd své tramvaje, aby mohl zmizet v teple jejích útrob. Promrzlý se postaví na zastávku a čeká… Čeká, když tu náhle se mu v uších rozezní onen veselý smích.

Dlouho to netrvá a i tenhle promrzlý, unavený člověk s unuděným a naštvaným výrazem ve tváři, se začíná před barem noc co noc objevovat po boku těchto nezávislých, svobodomyslných stvoření, kteří nežijou proto, aby řešili takový maličkosti jako jestli venku mrzne až praští, jestli mají hlad nebo jestli by neměli raději v teple domova popíjet horký čaj a léčit přechozenou horečku, ne to opravdu nejsou hodnoty jakými bysme měli marnit tu trošku času, která nám byla propůjčena. Ale proto aby se sešli s lidmi jako jsou oni a dali průchod opravdovým hodnotám, svému umění…

Myslím, že už se můžu nazvat součástí jádra. Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane, ale jsem jím. Čas plynul a věci se vyvíjeli. Čas plynul a život se vyvíjel. O všechno, v co jsem dřív věřila, že všechno je, jsem přišla. A když člověk ztratí vše, o čem si myslel, že je vše, nastane změna a vy si ji zpočátku ani neuvědomujete. Stalo se to, že jsem z toho našeho maloměsta začala čím dál častěji jezdit do Seattlu, a když už se nenabízelo nic jiného končili jsme zpravidla mezi lidma, který jsme poznali už někdy na jaře, ale nijak zvlášť se o ně nezajímali. Byly prázdniny, u nás už mě nic nedrželo a naskytla se možnost urvat se na týden z brigády a vyrazit s Eddie ke známému do města. A jo, měli jsme v úmyslu vyrážet po večerech do centra bavit se s co nejvíce lidma, se starýma známýma i s novýma, rozhazovat svoje sítě po možných objektech zájmu a ztrácet hlavy v alkoholovém oparu. Zkrátka jsme si vyrazili užívat. Plán byl jasný. Přes den jsme bloudili chodbami nákupních center a v kabinkách přepisovali ceny na štítcích nebo se slunili s pivem a s hudbou v uších na pláži. Takhle jsme vydrželi trávit celé hodiny než jsme dorazili na byt, někde na šedesátý pátý severní nedaleko Green Lake, a vyměnili hodiny nicnedělání za hodiny složitých procesů sebekultivace. Jak jinak byste si mohli představit typicky strávený den maloměšťaček na dovolený ve velkoměstě…

Teprve k večeru, když jsme se vydávali na nejbližší zastávku (protože přeci jen slunce ještě pořád pražilo a do centra to byla od jezera docela dálka, ačkoli ne zas až taková), začala být ve vzduchu cítit vůně rozptýlení. Někdy jsme se na tyhle hodiny uchylovali k Tracy, se kterou jsme se dobře znali už docela dost dlouhou dobu, asi tak sedm let, ze školy. Její rodiče se rozvedli a tak se s matkou přestěhovala někam do východního Seattlu. Tracy byla holka za všecky prachy. Kdykoliv kdokoliv z nás potřeboval poradit, ať už s osobním životem anebo jenom zvolit správnou barvu doplňků, byla tu od toho. Dávat rady bylo jejím koníčkem. Vždycky se vžila do dané situace a nasadila vážný výraz alá „další prosím“. Bavilo ji to a nebylo pravdou, že by neprávem. Byla v tom co dělala dobrá. Proti ní hrály její další vlastnosti, které tento fakt nezřídka kdy zastiňovaly. Tolik se zajímala o dění okolo až ji někteří nazývali vlezlou a drbnou. Ne vždycky to byla pravda, ale veřejné mínění se neohlíží po pravdivosti pojmenování obecných výrazů, říká se „být drbnou“ tak říkejme drbna. No proč ne. V podstatě nám bylo vždy jedno, co si o nás jiní myslí a co o nás říkají. Věděli jsme, že nás moc nechápou a tak, než aby se o to snažili, pomlouvali. Nevadilo nám to. Je to naprosto přirozené, tak proč tím ztrácet čas. Na to je čas moc cenná látka. Vlastně jsem jim to nikdy neměla za zlé. Sakra, dost o pomluvách. To není to, co utváří můj svět. Ten je tvořen uměním. Ano, zase to proklaté umění. Sama nevím, co tím myslím. Neznám význam toho slova a nevím, jak popsat ducha mého světa a lidí, jež do něj patří. Nazývejme je tedy umělci. Není v tom žádná myšlenka. Znaveni. Zrazeni. Zbaveni šance. Zproštěni rolí. Ztraceni. Jako stará vzpomínka.

Stereotypu je všude dost, i tyhle noci bývají stereotypní. Živí se jím. A oni jsou živeni nocí. Ale strava se stává drogou a droga se stává jedem. Pomník na Marion byl tou drogou, a občas je lepší odpočinout si. Posbírat tou každodenní dávkou zemdlelé trosky těl a společně vyrazit nabrat síly a inspiraci pro další díla. Nebo jinak, nabuzeni vypadnout z města a zažít víkend, kdy dny a noci splynou v jeden časový úsek. Kdy se sejde parta tří nebo čtyř rozjařených mladíků, řeknou si, že je to tu nudí a na druhý den se patnáct lidí s kocovinou sebere a nechá to všecko tam, kde minulou noc většinu svých financí a vzpomínek. Chlast. Hudba. Tráva. Spousta trávy. Nekonečný rozhovory. Chlast. Hudba. Tráva. Předčítání. A umění.

Tak tady to bylo (ani nevím, kde přesně). Všude jenom lesy, pole a zase lesy. Někdy ke konci léta, asi tak druhá polovina srpna. Dwaynovi rodiče měli někde tady docela slušnou chatu. Už dřív se tady pořádaly slušný destrukce, ani si nedovedete představit, my jsme byli jasní zelenáči. Nebýt naší drzosti vecpat se tam, nebyla bych teď tam kde jsem. Nebyla bych nikde. Byla bych pořád v hajzlu. Tenkrát jsme se k nim dostali já s Alice přes Tommyho, který se mi ten čas dost zamlouval a ne málo jsem tam vlastně byla kvůli němu s dost zkreslenými a naivními představami. Dorazili jsme na sraz, přispěli nějakýma drobnýma na chlast, pak se nějak porozdělovali do aut a byli jsme na cestě. Skončili jsme v autě s Jeremym, super. Jeremyho jsme fakt nikdy nemuseli. Jeden z těch typických libových frajírků co má vždycky plnou pusu keců a prázdný kapsy. S člověkem je kamarád, když má krabičku cíg a baterku v ruce – typický beatnický mok, ambrózii umělců. Jo, je jasným faktem, že král Jeremy Pyšný řídí svůj svět.

Zatracený město. Zatracený svět. Chystáte si do života jen to nejlepší. Chcete, aby vám bylo dobře. Když bude dobře vám, bude dobře i lidem ve vašem okolí. Přesně to chcete. Chcete, aby vše bylo dobré. Jenže s čím nepočítáte jsou překážky. Máte jasnou představu a ve vaší hlavě není nic, co by ji vylučovalo. Ve vaší mysli je všecko dobré. Neztěžujete ji otázkami, předcházíte katastrofám, nalézáte rovnou odpovědi. Takové, jaké chcete, aby byly. Chybí už jen poslední, úplně poslední krok a víte, že pak už bude vše jen dobré. Je to pravda. Ale nezapomněli jste na něco? Řekli jste mu to? Řekli jste mu, co chcete? Ovšemže ne. A katastrofa stejně přišla. Vyhýbali jste se úkolům, které vám dal a teď dobré není nic. Proč jen jste jeho žádosti ignorovali? Vždyť vše co kdy chtěl bylo jen, aby jste mu to řekli. Ale ne. Je to už v lidské povaze odkládat důležité na vedlejší kolej. Člověk už od pradávna pociťuje nevýslovné blaho z utrpení a snaží se jak jen může, aby vše bylo dobré. Utrpení je dobré. Tyranie, masochismus a nedůvěra jsou orgasmy dnešní doby. Svět se ukájí na našich ranách a bůh dává stále další úkoly. Chce, abychom trpěli. Chce, aby vše bylo dobré. I on je člověk a má svoje touhy, nechme mu je. Naučme se s nimi žít, když to nejde jinak. Má své ovečky rád. Vždyť jen díky nim se mu dostává uspokojení. A bůh je jako žena, je nenasytný a jeho vášeň je neukojitelná. Stále další a další úkoly. Víc trpení. Musíme se snažit, aby byl spokojený. Aby viděl, že co dělá je dobré. Jak praví bible. Ukojme jeho touhy a on nás nasytí. Trpme pro něj a on nám dá dostatek vína, abychom přežili.

Až později jsme přišli na to, že tyhle lidi nelze soudit takhle povrchně.

Jako když posloucháte hudbu. Nestačí ji slyšet, musíte ji cítit. Každý úder strun vámi projede jako blesk a rozechvěje každý nerv ve vašem těle. Je vám špatně. Tak strašně špatně, že chcete umřít. Naprat do sebe poslední dávku a jít. Klíží se vám víčka, hlavu už skoro neudržíte zdviženou a asi se vám začínají třást ruce a za chvíli i nohy. Vaše ústa vyluzují poslední zvuky před smrtí. V jeho hlase je cítit tak jasně, jako by jí byl sám. Jako by byl mrtvý. Žije vaši bolest, bolí ho váš život. Tak jako vás. Má všechno pro co by jiní zabíjeli. Má slávu, bohatství, je krásný… Ale je taky zrazený. Okradený a sám neví o co. Herec bez role. Jeho umění ho netěší. Stoupá stále výš, ale jeho mysl upadá stále hlouběji do heroinové opilosti. Cítíte jeho život? Nestačí ho slyšet. Snězte jeho rakovinu, když se vrátí. Znásilněte ho. Zničte. Přísahejte, že nemáte zbraň. Každá struna jako by byla jeden ze smyslů a on naráz zasáhl všecky najednou. Každá skladba jako by byla poznamenaná jedním z jeho úkolů. Nemusíte rozumět slovům, slova stejně nejde chápat. Řekne vám to hlas, tón od tónu zničenější. Čím dál tím blíž peklu. Nebe vedle sebe, peklo v sobě. Tohle všechno, cítíte to? Ne. Protože jen posloucháte. Když potkáte člověka, cítíte jeho život nebo ho jen vidíte?

…

Vlak už vjížděl do stanice, ztichla a s pohledem na nápis vedle trati se nepokojně ošila. Měla mastné vlasy, ale ne tak, aby nějak kazily pohled na ni. Byla namalovaná, přesto jí přes make-up prosvítaly přirozené vady, které se jako snad všechny holky snažila zakrýt. Mě se to ale líbilo. Byla drsně jemná. Na kolenou častým nošením rozedraný kalhoty. Nevadilo jí to. Kolem krku jí plandal ledabyle obtočený hnědý šátek a pod ním jsem zahlédl nějaké přívěsky. Šedé tílko jí odhalovalo běloskvoucí ramena, z nichž spadalo nejedno ramínko. Měla na sobě několik vrstev, které spolu ladily jen srovnatelnou ošuntělostí barev jaké zahalovaly celý Seattle a vlastně celou Ameriku. Byla drsně jemná a záhadná. Znala to tajemství. Věděl jsem to. Ani se mi nemusela dívat do očí. Za celou dobu to neudělala ani jednou. Byla mladá. Byla svobodná. Možná to milovala. Možná nenáviděla. Byla fascinována životem, tak jako já jí…
„Co se stalo s tou tváří?“ zastavil jsem ji ještě než jsme se vydali každý po svých.
„Zkus vydržet dívat se půl hodiny do zrcadla a zjistíš sám, že tvář se každým okamžikem mění a my umíráme mladí. Klekni na kolena, je čas se pomodlit. Ztrácej svou mysl, protože samota není fáze.“
…
Bydlím na okraji šedé, chladné jámy plné špinavých a protrhaných prostěradel naházených na jednu hromadu. Tady žiju a denně vídám její tajemnou tvář, když odcházím z domu, i když se zase vracím. Bylo něco ve vzduchu při těch okamžicích. Jako bych slyšel jejich hudbu, jako bych znal význam těch slov. Jako bych byl „umělcem“. Jednoho dne jsem ji potkal ve vlaku na cestě v útroby té velké sivé prázdnoty. A já pochopil. Ta jáma je svět a ta děravá zaprášená plátna jsou duše.

Řekla Polly.