Omyl

„Tik, tak, tik, tak…“ Jeho posměšný hlas téměř zanikal v její mysli. Zoufale se hnala dál, poháněná jedinou touhou, která jí zbyla. Štěrková cesta vydávala pod tlakem jejích nohou nepříjemný, skřípavý zvuk. Cítila teplo, pomalu jí stékající po tvářích, slanost jí pálila na rtech, když slzy tekly přes obličej. Co se to stalo?
„Tik, tak, tik.“ Běžela dál, ale on byl za ní. On a s ním jeho vůně, opálená pleť, hebké rty i ty krásné, hluboké modré oči, které na ni vždy tak krásně hleděli.
„Tik, tak.“ Co to slyšela v jeho hlase? Lítost? On jí ještě miluje… co se to s ním stalo. Za ní se ozve rána, kulka dopadne pár metrů za ní. Proč to dělá. Po ní nemá střílet. Vždy byli tým, tak proč teď…
„tik… tak…“ To nejde, je to sen. Vše se jí zdá a ona se po chvíli probudí, vedle sebe bude mít jeho krásné, mužné tělo a ucítí lehounký dotyk na svém čele, když se bude ptát, co se jí stalo, proč se tak třese.
Ne… to ne, neprobudí se… je to příliš skutečné. Zaplavena myšlenkami se žene dál, vteřiny jí připadají jako hodiny. Zdá se, jako by i viděla kulku, letící vzduchem. Potom s výkřikem upadne. Zírá na krev na své noze, vytřeštěnýma očima se podívá na blížící se postavu.
“Tik, tak, tik, tak.“ Už se nesnaží zadržovat pláč.
“Proč?“ Zeptá se a snaží se být klidná, statečná. Milovala ho.
„Jsi jedním z nich.“ Odvětí On a zahledí se na ní tím krásným pohledem. Jedním z nich? Koho myslí, co se děje? Vidí, jak se na obloze pomalu rozplývá červená záře. Brzy vyjde slunce. Park ožije a možná jí stihnou zachránit.
“Kým? Kým mám být?“
„Však víš…,“ vidí snad v jeho očích slzy?
“Odpusť mi to, chci, abys věděla, že jsem tě miloval, když jsi byla živá.“ O čem to mluví, byla živá? Nevěřícně sleduje pomalu se zvedající zbraň.
“Nebude to bolet… neboj.“ Jde k ní. Shýbá se. Zaplaví jí znovu ten úžasný pocit, když se jejich rty dotknou. Pak rána. Poslední, co viděla, byla injekční stříkačka, letící z mladíkových prstů a jediná slza na jeho tváři.