Smlouva s ďáblem

Jak opuštěná je temnota. Jak nicotná je tma, pronikající ti do vědění. Jak ztracený je život, zakončený neprůstupnou, černou mlhou. Nikdo by si to nepřál. Nic nevidět, neslyšet, jen plout ztracen v neznámu, rozložen na části. Nebýt ničím, ale vším. Vědomí mi sahá do všech koutů, vnímám vteřiny a minuty života, který mi unikl. Proč já, tady, teď? Můžu to vzít zpět, odřeknout slib, dál žít… klidně i svůj špatný život, bez splněných přání, ale žít, možná i mít děti, rodinu… krásnou ženu. Čas nejde vrátit. Bohužel. Nebyl jsem od mala takový. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Ta touha, mít víc. Když se objevil, neváhal jsem. Neměl jsem proč. Nepřipouštěl jsem si následky svých činů. Škoda.
Nekonečná temnota pluje mnou.
Krev. Místo inkoustu na papíře, uvrhla mě v zapomnění, způsobila být mi tím, čím jsem. Věříte v peklo? To pohádkové s čerty? Ano? Zklamu Vás, i když nerad. Peklo je ale ne takové, horší. Já to vím.
Co jsem to udělal? Ztratil jsem se světu a chtěl víc. A dostával to. Zničil jsem sám sebe, křehkou lidskou duši. Neměl jsem to dělat. Tma a neustávající ticho mrazí mě v kostech. S jediným problémem. Nemám kosti.
Rok a den krásy, pak vše končí. Teď jsem tu a vzpomínám. Mít ruce, rvu si vlasy. Mít nohy dobrovolně se kopu do zadku. Mít zadek…
Podepsal jsem smlouvu. Krev místo inkoustu zůstala mi v mysli. Nekonečná prázdnota duše, pluji v neznámu. Nejsem ničím a jsem vším. Rozložen ve vzduchu… být tu vzduch. Loučím se, světe, pro mě nejsi. Věříte v peklo? Lidi… jak jste hloupí.