Naše smečka

Úvodem bych měl říci kdo tyto řádky píše.Ačkoli jiní by k tomu měli větší oprávnění, píšu je já-Ratlík.Chtěl bych vás zde seznámit s naší (přesněji řečeno „mojí“) smečkou.
Ve smečce jsme čtyři.Čtyři beznadějné existence.Ne.To jsem mluvil jen o sobě. Nejprve bych vás rád seznámil s Chrtem.S Chrtem se známe už od doby co nás naše matky vrhly.Skamarádili a očuchali jsme se ale, až když jsme začali chodit do psiště.Z psiště už si toho moc nepamatuji ale předpokládám že nám oběma se tam líbilo.Už kvůli Pudlici.Pudlice byla třetí z naší vesnice kdo s námi do psiště chodil.Ale o ní později.Už v psišti jsem si uvědomil přátelstvím s Chrtem buduji přátelství na mnoho dalších měsíců dopředu.Ani nevím proč jsme se navzájem tak oblíbili.Snad proto že jsme byli ty neošklivější a zároveň nejkomičtější štěňata.Spolu jsme vypadali jak Laurel a Hardy.Já byl malý a kulatý a Chrt vyzáblý a vytáhlý.
Těch pár měsíců v psišti uteklo jako voda a my jsme měli nastoupit do cvičiště.Nevím jak Chrt ale já se docela těšil.Na cvičišti jsme se začali učit spoustu důležitých věcí a já začal Chrta poznávat více než jen jako kamaráda na hraní.Zjistil jsem, že když byl Chrt ještě u matky v břiše, psi mu prorokovali velkou budoucnost, protože byl z čistokrevného rodu závodních chrtů.Ale někdy něco prostě nevyjde tak, jak bychom si přáli.Chrt se narodil s vrozenou vadou, díky níž nemohl běhat tak rychle jako ostatní.Byla to jen drobná vada ale pro jeho rodinu to znamenalo konec nadějí o kariéře běžce.Na cvičišti se ale Chrt ukázal jako velmi chytrý pes.Účastnil se dokonce olympiády psí historie.Sám znal nazpaměť celý svůj rodokmen několik generací zpět.Já mu vždycky položertem polovážně říkal, že se stane psím kronikářem.
Asi za sedm měsíců na cvičišti jsem o Chrtovi věděl první poslední.Už jsem věděl, že větší drbnu bys nenašel široko daleko.Z té doby si pamatuji jak jsme každou chvíli proháněli fenky.A každou chvíli nějakou jinou.Když už jsme nemohli dál běhat tak jsme si sedli a dělali si z fenek legraci.Při cestě k rodným boudám jsme je pěkně zdrbli a druhý den to šlo zas od začátku.Na cvičišti jsme my dva platili za největší lotry a byli jsme taky pěkně drzí.Z celé tehdejší cvičební smečky jsme měli nejvíc černých puntíků.Byla to prostě doba plná porozumění a harmonie.S Chrtem jsme před sebou neměli žádná tajemství a vše co nás napadlo jsme si hned museli říct.Samozřejmě tak aby to právě vyučující čubka neslyšela.Byla to sranda.
Pak přišla významná událost.Někdy v osmém měsíci studia k nám do cvičební smečky přistoupilo pár štěňat ze sousední vesnice.Nikoho jsem v té době neznal.Ale jak jsem neznal,tak jsem poznal.Mezi přistoupivšími byl totiž druhý člen naší (mojí) smečky-Německý Ovčák.Kvůli jeho poněkud dlouhému jménu jsme mu okamžitě začali říkat Vlčák.Už od pohledu vypadal mírně a přátelsky.Vypadalo to, že zná všechny, dokonce i starší psi kteří už byli jednou nohou ze cvičiště venku.Bylo by dobré říct že do té doby jsme se o zábavu ve smečce starali převážně já a Chrt, jakožto místní šašci.Teď se ovšem karta obrátila.Vlčák na ostatní působil silou přímo přitažlivou a okamžitě se stal středem pozornosti on a jeho partička pochybných psů.Okamžitě jsme ho s Chrtem začali nenávidět.Od té doby jsme začali s Chrtem sekat latinu, protože jsme poznali, že jakákoli šílenost ač mistrovsky provedená sklidí pramalý úspěch není-li provedena nebo organizována Vlčákem.Šli jsme si od té doby svou cestou a s námi zůstalo jen pár fenek se kterými jsme dříve chodili do psiště.Pudlice, naše „sestra“, nás zradila a přešla na stranu nepřítele.Smečka která byla jedním celkem se rozdělila na dvě části.
Tak utekli další dva měsíce.Už přesně nevím jak se to celé odehrálo ale vím, že se mě jeden Vlčákův komplic pokoušel vyprovokovat, pořád do mě ryl a když viděl, že to se mnou nic nedělá rozhodl se, že si to se mnou vyřídí ručně.Byl to silný Buldok o dost větší než já.Už to se mnou vypadalo vážně zle, když se odněkud vynořil Vlčák.Očekával jsem, že si ještě přisadí, ale kupodivu Buldoka zastavil.Řekl něco v tom smyslu, že tohle je špatnost a s tím že on nechce mít nic společného.Buldok se ještě mračil ale poslechl Vlčáka a položil mě zpátky na zem.Od té doby jsem na Vlčáka díval z trochu jiného pohledu.Pravda byla, že jsem ho nikdy neviděl dělat něco ošklivého slabším psům.Vypadalo to, že zasahuje jen pokud je to opravdu nutné.Od této události jsem s ním pak několikrát mluvil a docela jsem na něj změnil názor.Řekl jsem o tom Chrtovi.Čekal jsem že se naštve ale byl v klidu.Jen mi řekl, že ještě poznám co je Vlčák zač.Od té doby jsme se z Vlčákem začali bavit a naše pouto stále sílilo.
Za další dva měsíce jsem toho o něm věděl víc než o sobě.Pouto s jeho partou povolilo.Ta to vzala na vědomí a dál se o něj nestarala.Bavili se spolu ale Vlčák už neměl takové pravomoce jako předtím.Zjistil jsem, že Vlčáka ze všeho nejvíc zajímají fenky a fenky že zajímá Vlčák.Jednou mě dokonce vzal na Velký psí sraz, kam smí jen dospělí psi.Fenek tam bylo tolik, že mi přecházel zrak.Vlčák jen procházel řadami svobodných psích slečen a pro sebe si mumlal: „Moc krátkej ocas.Moc plochej nos.Ty slehlý uši jsou hrozný co?“ Takto prošel celý Sraz aniž by si nějakou fenku vyhlídl.Já jsem neměl odvahu nějakou oslovit, takže jsme vypadli poněkud brzo.Vše co jsme kdy s Vlčákem zažili jsem reprodukoval Chrtovi.Ten to vždy přijal s klidnou tváří.Dokonce s Vlčákem také několikrát mluvil.Nikdy se ale doopravdy neskamarádili.Nebyl to prostě jeho šálek kávy.Je pravda, že když k nám Vlčák nastoupil byl poněkud namyšlený, ale jeho přemíra pýchy se brzy ztratila.Naopak.Stal se takovým mým osobním bodyguardem.Když jsem byl s ním, nikdo si na mě netroufl.
To jsem ocenil hlavně ve dvanáctém a třináctém měsíci, kdy k nám přistoupil jeden Dobrman.Jak se trefně vyjádřila jedna fenka tak to byl „grázl už z principu“.Do té doby měsíce na cvičišti utíkali vskutku rychle.Ovšem od jeho příchodu se doslova vlekli.Někdy jsem si říkal, že si snad vzal do hlavy že musí znepříjemnit život co největšímu množství psů a co nejvíc. Bez Chrta a Vlčáka bych ty zbývající dva měsíce asi nepřežil.Dobrman nějak vycítil jak se ho obávám a o to víc ho těšilo když mi mohl všemožně uškodit.Já si na něj stěžoval Chrtovi a Chrt si na něj stěžoval mě.Také to neměl snadné.Vlčáka jsem o pomoc požádal snad jen dvakrát, když už šlo o krk.Ač se ty dva měsíce zdáli dlouhé jako dva roky přece jen přetekli a odtekli.Pro mne a Chrta to znamenalo, že se zbavíme Dobrmana, ale pro každého z naší cvičební smečky to hlavně znamenalo těžký přestup.Ze cvičiště rovnou na bojiště.
Musím říct že na bojiště jsem se vůbec netěšil a dokonce jsem se i trochu bál.To že poznám jiné psi a fenky mi bylo slabou útěchou.Za těch šestnáct měsíců ve cvičišti jsme k sobě s ostatníma tak přirostli (dokonce i s tak obávanou partou), že loučit se nadobro nám přišlo nemyslitelné.S Chrtem a Vlčákem jsme si řekli že budeme pokud možno pravidelně v kontaktu.Na konec jsme uspořádali velký Rozlučkový psinec.Mnoho psů říkalo že tenhle Psičák není nic moc, ale mě přišel geniální a bezchybný.No a pak jsme se loučili se všemi kdo nás cvičištěm provázeli a nakonec jsme se loučili mezi sebou.Bylo to docela smutné a jedno oko nezůstalo suché.
Nástup na bojiště nebyl sice tak hrozný jak jsem čekal, ale hned jsem poznal, že v této smečce bude velmi obtížné najít si opravdového přítele.Do oka mi padnul jeden malý Pudlík který se bavil se spoustou fenek.Zpočátku jsem myslel, že v něm objevím druhého Vlčáka, ale zmýlil jsem se.Pudlík vyprávěl spoustu zajímavých a usměvavých příhod a zážitků, ale zjistil jsem že ani s jednou fenkou nikdy nic neměl.Když jsem se ho zeptal proč se jimi tedy tolik obklopuje odpověděl, že s fenkami vždy vycházel lépe než se psi.Od té doby si o něm myslím své.Bavíme se spolu ale spíše jen ze slušnosti než ze skutečného zájmu.Na bojišti mě čekalo sedm měsíců a já si pomyslel že jestli nepotkám nějakého jiného zajímavého psa tak se z toho zcvoknu.„Zajímavého“ ano to je to slovo, protože psi z naší nové smečky byli doslova nudní.Dva nosili čumáky až příliš vysoko a zbytek očividně neměl zájem přijmout mě mezi sebe.Tak jsem se začal cvičištěm protloukat sám, bez přítele, který by mi radil, nebo pomáhal z prekérních situací.
Je nutno říci že zas tak sám jsem přece jen nebyl.Krátce po mém nástupu na bojiště jsem totiž potkal krásnou Kolii.Myslel jsem si (ne! byl jsem přesvědčen o tom) že je to ta na kterou jsem celý život čekal.Hrubě jsem se zklamal.Ona nepotřebovala vztah ale momentální pomoc.Když ji dostala prostě řekla že už to dál nemá cenu.Mezitím (když jsme ještě byli spolu) se přihodila zvláštní věc.Na bojišti jsem našel přítele který mi tam tolik scházel a zároveň čtvrtého a prozatím posledního člena naší (mojí) smečky.Byl jím Husky.Z počátku se mi moc nezamlouval.Byl moc tichý, s nikým moc nemluvil a byl plachý.Postupem času mi došlo, že jsme na tom vlastně stejně.Začali jsme se bavit a já začal zjišťovat jak impozantní složitou osobností Husky je.Zjistil jsem že píše.Že píše často a rád.Řekl mi že se tím snaží vykřičet ze sebe všechen svůj smutek.Od té doby to zkouším také.Díky Huskymu jsem poznal jak krásné i smutné dokáže umění být.V té době jsem byl nejšťastnější.Ve škole na mě čekal Husky a po škole Kolie.Pak se se mnou Kolie rozešla a já začal psát o to víc.Husky mi v té době hodně pomohl.Ukázal mi jak je život a vše kolem něj pomíjivé.S nikým jsem do té doby nemluvil tak otevřeně o smrti, o posmrtném životě, o náboženství ani o poezii.Husky se stal mým vzorem.I když se někdy chová jako blázen tak ho mám rád. Mám ho rád hlavně proto že se tak občas chová.Má překvapivou schopnost udělat nebo říct něco co jeho okolí čeká nejméně.Napsali už jsme spolu dokonce jednu krátkou iracionální scénku.Nevadí že zůstáváme nepochopeni.My se navzájem chápeme a to je pro přátelství nejdůležitější.
S Vlčákem se moc často nevídáme a s Chrtem ještě méně.Budu se však snažit aby naše dlouhodobé přátelství zůstalo zachováno.Klidně půjdu přes mrtvoly.Poznal už jsem cenu života.Každý si svého života váží jinak, ale život jednotlivce má stále malou cenu.Všichni čtyři-já Ratlík, Chrt, Vlčák a Husky-jsme pohromadě ještě nebyli.Stále si myslím, že i když jsme navzájem tak rozdílní (a možná právě proto) společně bychom dokázali věci ze kterých by vstávali vlasy na hlavě třeba i Charlesi Bukowskému.
Jestli tohle bude číst někdo z vás, Chrte, Vlčáku a Husky, vězte že já jsem víru ve vás nikdy neztratil a vždy vás přivítám s otevřenýma packama.Všichni jste mi moc pomohli už tím, že jste mě neodsoudili jako mnozí jiní…Děkuji Vám přátelé…