Fulfilled-1

Přemýšlet nad tim co se nikdy nestalo,
Doufat že umíš létat.
Prober se ze snu a možná bude všechno fajn.


V uších mám sluchátkách, sedím u otevřeného okna a zírám ven.
Moje okno mi nabízí výhled na rybník který je obklopen lesem. O hladinu rybníka se rozbíjejí dešťové kapky. Miluju déšť. Dokázala bych ho sledovat celý život a nikdy bych neměla dost. Zbožňuju zvuk kapek dopadajících na střechu.
Písnička od jedné nejmenované, přeslazené zpěvačky mě začíná nudit a tak posunu dopředu. Ale budoucnost mi nenabízí lepší výběr. Všichni přece poslouchají tyhle písničky, nechci se lišit. Odlišní lidé mají většinou ze života peklo. Občas mě ale přepadá pocit že ti, kteří sou jiní, i když je za to třeba celý svět nenávidí, se mají o tolik líp než já. Obyčejná, tuctová, ničim nezajímavá holka. Tyhle myšlenky ale hodně rychle vyženu z hlavy.
Dnes je to ale jinak. Ponořuju se do těch myšlenek. A nakonec se neudržím a vykřiknu svoje přání do vzduchu. "Chci zažít něco jiného, něco co nikdo nemá"
Ve chvíli, kdy mi dojde co sem udělala si chytim za pusu a rozhlédnu po okolí. Nechci aby si sousedi mysleli že mi přeskočilo.


"Taylor, jde se na mejdan" vyřvává moje kámoška u dveří.
"Sem na cestě" křičim z chodby a ve spěchu si oblékám šaty.
"To by si měla, protože tohle bude velký" je mi jasné že mamka se nejspíš v kuchyni chytá za hlavu a doufá že už konečně zmizíme.
"Mami tak já letim" křiknu směrem kde jí tušim a podle jejího tajného přání se vypaříme.


Mohla bych vyprávět o mejdanu, ale nebyl nic moc. Moc hezkých kluků se tam nenašlo a alkoholu taky ne. A tak jsme to zabalili dřív než jsme mysleli. A Maria si celou cestu stěžuje jako by to tolik vadilo. Nevydařených mejdanů jsme zažili už tolik. A vždy jsme se tomu smály. Maria si poslední dobou ale stěžuje pořád.
"A Taylor, kdy už si konečně najdeš kluka. Začínáš vypadat zoufale" a tohle je další věc. Tohle její popichování. Popravdě. Netuším proč jsme ještě kamarádky. Už hodně dlouho si nemáme co říct.
"Já prostě jen žádnýho nepotřebuju" snažím se obhájit fakt, že moje občasné úlety jsou všechno co potřebuju. Ale to bych tomu musela nejdřív věřit. Ve skutečnosti to asi není pravda.
"Ahá, a to chceš nalhat komu? Já nemůžu kamarádit s někym kdo vypadá jako stará lesba. To se k holce s mim postavenim nehodí" nestačim zírat co to slyšim. Ona se nemůže kamarádit se mnou protože nemám kluka? Tak to mě teda nikdy nenapadlo. A co to plácá o svym postavení? Myslí postavení největší děvky ve škole? Tak to by jí teda fakt mohlo zničit pověst, že kamarádí zrovna se mnou.
"Tak v tom případě se měj. Když se mnou nemůžeš kamarádit, tak asi nemůžeš. Ale nečekej že najdu prvního zoufalce a začnu s nim chodit jen proto, že ty máš pocit, že to potřebuju."
Po těch slovech odcházím. Ona se mě nesnaží zastavit. I když bych si to přála. Já jí potřebuju. Díky ní zapadám, díky ní nevypadám jako zoufalec bez kamarádů. A tohle mi pravděpodobně brzo skončí.