Jednoho jsem se probudil jako...

Jednoo rána jsem se probudil jako lokomotiva vlakové soupravy, stojící v depu a zároveň čekající na další strastiplné a dobrodružné cesty po celém světě.
Můj čas se již blíží, cítím to. Ještě pár posledních úprav, dotažení šroubů a jsem připraven na cestu. Na nádraží plném lidí si připadám přímo úžasně, něco jako pán lidstva. Moje dvě patra se tyčí do výše a zároveň vrhají obrovský stín. Moje mohutnost a síla je vidět již na první pohled, a tak jsem neunikl nejednomu blesku fotoaparátu. Lidé spokojeně nastupujía já už jen čekám na ono písknutí na píšťalku paní průvodčí.
Je čas, už je to tady, má kola se ztěžka roztáčí a vydávají se po cestě, která je již daná už spoustu let. Ale kam mně azavede tentokrát? To sám nevím, ale stoprocentně se na to těším. Zatím to vše vypadá bezproblémově, a i když nejsem zrovna nejmladší, tak do důchodu mám taky ještě daleko. První zastávka v malebné vesničce, už to krásně vybarvené okolí mne nadchlo, ale není času na zbyt, a tak musím pokračovat. Z rána se stalo poledne, z poledne zase večer, ujetých kilometrů přibývá stejně jako zastávek ve všelijakých, ať už moderním či kůlnám podobajících se nástupišť. Cesta v noci je úžasná, možnost vidět ten nespočet hvězd, podobajících se očičkám malých holčiček rozbalujících dárky o své narozeniny.
Tak a jsem tady říká paní průvodčí, všichni vystupují rozespalí, rozechvělí, al rádi, že jsou tam, kde být chtěli. Mne na noc odklízejí do depa, kde spokojeně usínám únavou, to však ještě netuším, co se bude dít v dalších okmžicích. I když tomu nevěnuji větší pozornost, slyším zvuky, které jsem ještě v životě neslyšela poté také ten zvláštní pocit a šimrání. Jelikož mám za sbou ale spoustu práce, tak si dál spokojeně dřímu. Až v brzkých raních hodinách se dozvídám, že depo, ve kterém jsem nocoval, napadla skupina sprejerů a ti mne a můj závěs zřídili tak, že můj řidič by neměl šanci řídit a tak se má další cesta odkládá na dobu neurčitou. Nechápu, jak se tohle umění může někomu líbit. Už jsem o takových skupinách slyšel, ale nikdy jsem jim nevěnoval větší pozornost, říkal jsem si, že mě se to stát nemůže. Ale jak bylo vidět, spletl jsem se. Po namáhavém umývaní osaznstvem depa jsem byl připraven na další cestu. A tak jsem se opět ukázal na nádraží ve své neskonalé kráse, tentokrát řádně nablyštěný. Všem jsem dával v obdiv to, že jsem připravena už jsem nedočkavě syčel na peronu. A je to tu, konečně zazněl již očekávaný hvízdot píšťalky a přede mnou se rozsvítila zelená signalice. Můžu se vydat vpřed a je to hřejivý pocit, jak se rozbíhácelá, již léty provařená mechanizace.
Ale co je to támhle vpravo? Jakýsi velký rybník, jezero či řeka? To je moře! Ještě jsem ho nikdy neviděl, ale vzpomínaám si, jak mi o něm babička vyprávěla. Babička byla své doby jedna z nejpoužívanějších lokomotiv vůbec. Teď už však odešla na věčnost do některého z muzeí, tak jak už se stává. Úžasný pohled na třpytící se vodu, vidím se v jejím odlesku a je to opravdu nepopstelný popis. Já však nemám čas na to okukovat se ve vodě, musím jet, a tak přidávám na výkonu. Město mihlo město a opět nastal večer. Jelikož ale bylo co dohánět, tak můj řidič usoudil, že pojedeme přes noc. Po namáhavé 24. hodinové cestě jsem byl již dostatečně vyčerpán a jelikož byla ztráta dohnána, tak jsme měli o něco delší pauzu.
TAm však stála ,,Ona´´. Hned na vedlejší koleji, byla to láska na první pohled. Její krásná barva, světla a zároveň osobtý šarm ihned ohromily mé kovové chátrající srdce. Její jméno bylo TŽV a byla ,,sakramensky´´ rychlá. To vše a mnohem vic jsem se dozvěděl pouze z pohledu na ni, byla tak úžasná! podívala se na mě a usmála se , nikdy jsem však neměl na to oslovit ji.
Zjistil jsem , že ta ,,o něco delší pauza´´ byla vlastně konečná zastávka.
A tak jsem přenocoval v místním depu a ráno byl připraven na cestu zpět domů, kde se můžu těšit na další cesty...