Cesta

Mlhou kráčel muž. Nevěděl proč a nevěděl kam, jenom věděl, že musí stále vpřed. Provázela ho hudba, jejíž zdroj nedokázal určit. Zněla kolem něj i v něm a byla tak tklivá a krásná… přesto si nedokázal vybavit jediný tón, který právě dozněl. Náhle se mlha začala rozestupovat a on uviděl před sebou neurčitou postavu. Vyrovnaným krokem došel blíž a uviděl osamělou půvabnou dívku, zdálky se zasněně usmívající.
„Vítej…“ oslovila ho.
„Kde to jsem?“ zeptal se zmateně.
„Jsi na Cestě…na Cestě, která končí Světlem.“
„A proč tu jsem?“ nechápal.
„Protože přišel čas.“ odpověděla a on přikývl, přestože jí nerozuměl.
„Jaký čas?“ uvědomil si, že necítí bolesti, které ho poslední čas tak sužovaly. „Umřel jsem?“
„Ano, tak to nazýváte vy, lidé.“ odvětila.
„A co je to za hudbu?“
„To je pláč těch, kteří zůstali tam…čím je pláč upřímnější, tím je hudba silnější.“
„A kdo jsi ty?“ zeptal se zvědavě
„Jsem Průvodce…půjdu s tebou tak daleko, jak bude možné…“ odpověděla a mile se usmála. „To proto, aby ses nebál…“
Nevěděl, čeho by se měl bát a nechtěl se zeptat. Chvíli spolu kráčeli mlčky, až Průvodce přerušila ticho.
„Byl to hezký život?“ zeptala se.
Zamyslel se…co je hezký život? Byl v životě spokojený…měl práci, která ho bavila, měl spoustu přátel, kterých si vážil a kteří si vážili jeho…měl dceru, kterou vroucně miloval…Náhle se bezradně ohlédl…
„Vždyť já jsem se s nimi nestačil rozloučit!“
Rozesmála se zvonivým smíchem: „Vždyť se přeci všichni potkáte…! Copak to nevíš?“
„A bude to brzy?“
„Co je to brzy…ve srovnání s věčností? Pověz mi…stojíš o to setkání? Napadlo tě, že jsi v životě mohl někomu ublížit?“
Světlo na konci cesty se přiblížilo.
Znovu zavzpomínal. Ano, pár lidem ublížil…jako malý chlapec lhal rodičům…a taky občas své ženě…a taky byl i nespravedlivý a věděl to už tenkrát. Náhle zpanikařil…nejvíc přeci ublížil své milované holčičce…tím, že ji tam bez varování nechal samotnou a bez ochrany…!!!
„To nevadí…“řekla měkce, „…tam už ti všichni odpustili…“
Náhle, jako blesk, ho zasáhlo poznání. Nezáleží na tom, jestli to byl hezký nebo špatný život! Významné bylo to, že nebyl zbytečný! Prožil lásku a zplodil potomka…měl mnoho přátel, kterých si vážil a kteří si vážili jeho…je v životě něco důležitějšího?
„Tak je to správné…“ natáhla se na špičky a pohladila ho po tváři. „Přišel jsi na to. Dál už musíš sám…“
Podíval se do oslepující záře a náhle se mu zdála přívětivá a důvěrně známá. Otočil se, aby se rozloučil alespoň s Průvodcem, ale byl náhle sám. Asi to tak má být, pomyslel si. Na tváři se mu rozhostil vyrovnaný a spokojený úsměv. A s tím úsměvem prošel do Světla.



Podmanivá hudba zesílila.