Not fair

Lavi, když se nad tím zamyslí, trochu blíž k hlouběji, myslí si, že to není fér.

A Kanda, jeho *projekce Kandy* , říká: „A co sis myslel, idiote?“ a je stejně vulgární a měkká jako on. Nahne se stejným, zdráhavým způsobem a trpce obejme linii jeho krku, studenou, tepající, *živou*. Polibek mezi hranicí brady a hrdla skoro necítí, aby se mohl Kanda později ohradit, že to byl jen Lavi, jen jeho hormonální, bezostyšné představy a kdy přestane být takový *lhář*?

Ale stejně, i když je Lavi přimáčklý k stěně *jeho* pokoje, někde daleko od nedbale ustlané postele(kterou stlal Lavi sám, protože podle Kandy to byla v první řadě(v první umírající řadě) jeho chyba, že se tiše připlazil pod pokrývky, na kolenou), ale blízko hraně stolu, a pokud bude Kanda hodně netrpělivý, hodně poddajný Laviho prstům, čeká na Laviho dobrovolná modřina někde v podbřišku, táhlý, modrý horizont, jako operační linie; a stejně trochu kňouravě zavrní, že „To není fér,” a zadrhne dech mezi zuby, když se Kanda prsty dotýká spodní strany kapsy Laviho trička (té kapsy, která je situována někde centimetr nad srdcem, a Lavi nechce, ale lačně se prohne pod bříšky prstů, drtí Kandův krk mezi klouby prstů.)

Kanda zavrčí, „Sklapni,“ a vtáhne ho do dravého polibku, obejme lopatky, přitáhne Laviho těsně k chladivé kůži jeho kabátu, a není to fér, že Lavi je skoro nahý, jen v triku a spodním prádle, je *jen* Lavi( a možná není vůbec Lavi, možná je jen Bookman, možná je jen *sám sebou*), zatímco Kanda zůstává schoulený pod stříbřitým znakem, pod černobílou vrstvou světa. Zůstává exorcistou.

„Vážně to není fér,“ usměje se Lavi a rozepíná jednotu knoflíků, svléká ho z misí a zbytků démonů a starostí a prachu, kolenem rozevře jeho třesoucí se vnitřky stehen, hlavou se opírá o jeho tep.

„Lavi,“ varuje Kanda a nezajímá se o Laviho knoflíky, trhá je i s vnitřnostmi, nechá je zmrzačené, mezi nitěmi a látkou.

Lavi se ohradí,“Hej!“ ale Kanda jen pokrčí rameny (holými, *konečně* holými, nahými rameny a Lavi rozevře rty, přisaje se, *je parazit*) a kopíruje Laviho rozevřené rty, kopíruje jeho orgány, špičkou jazyka, bříškem zubů, slinami. Propracuje se od hrdla ke kostmi chráněnému jícnu, zdrží se nad srdcem, které se snaží uniknout skrze kanálky plic, pokračuje, lascivně pomalu k žaludku a nechá se trávit Laviho stížnostmi, dechem, slovy , které se odrážejí od jeho dlaní.

Lavi z něj strhává uniformu a říká: „ *Není* to fér – tři týdny se *nijak, vůbec* neozveš ( od čeho *jsou* golemové? hmph)- „opět o kousek výš frustrovaně zvedne koleno, a Kanda vypustí nechtěný vzdech, krátký, zapírá tepající pocit v žaludku nebo jemné lechtání zpocených vlasů na čele, měkký záchvěv mezi páteří. A Lavi mumlá „ - Proč máš pod tím *další* košili?“ a „ – a pak sem vletíš a –„ a Kanda – *Yuu*- se šibalsky, zločinecky pousměje, a odstrčí Laviho koleno, které se těžce třelo o zip jeho kalhot. Umlčí Laviho pravou, mokrou dlaní a levou prsty sjede podél ledvin mezi linie Laviho kříže, níž, mezi kapsy Laviho spodního prádla. Netrpělivě stiskne Laviho mezi zdí a sebou, a Lavi strhne jeho dlaň ze rtů a oplatí mu posesivnost mokrým polibkem, dominantním, horkým dotekem rtů a jazyka.

„A Lenalee si dělala starosti-„ a Kanda, Kanda taky začíná mít *starosti*, protože Lavi, a jeho tiché měkké vzdychnutí, pečlivé poddajné prsty, ostrá hrana boku, tenké, vratké kotníky, které se dotýkají jeho bot, *Lavi* rozpouští minulost, slovy mapuje neuskutečnitelnou budoucnost a usmívá se, jako mávnutí křídly.

„Opravdu Lavi, zmlkni,“ zasyčí někam mezi hranici Laviho kůže a dotýká se jeho podbřišku, dotýká se místa, které z Laviho vymámí táhlé vydechnutí, možná tlumený vzlyk.

Mezi prsty, žaludkem a krví se mu bouří teplota těla, mezi Kandovou dlaní a jeho kůží se bortí všechny pečlivě sestavené zábrany, trpělivost a možná i nekonečná slova, které sype z úst jako inkoustové skvrny. Jenže Lavi, Lavi a jeho otravné nutkání vymámit z Kandy aspoň slovo, větu , nadávku, *jakýkoliv zvuk* , protože jeho hlas ho ukotví v přítomnosti, sesadí z něj –jak se říká, závaží, břímě , možná *vědomí* - a bude to vědomí, pevný bod v realitě, který lepí poznámky mezi všechny škvíry pokoje.

Lavi pokrčí rameny a rozevře rty, chce pokračovat v nesmyslných výčitkách, v záblescích ticha, v nepřímém slovíčkaření, ale Kanda, Kanda řekne: „A dost.“

Uchopí Laviho ramena a odtáhne se od něj, rozplete jejich pomuchlané oblečení, oddechne mezi studené praskliny ve zdi. „Končím.“

A Lavi ze sebe vydá nevzhledný zvuk-něco jako „Eh?!“ a pozoruje jak se Kanda vyzouvá z bot, jak se distancuje od jeho – hm, *zneužitého* těla a boků a kostí a míří k posteli, k Laviho pracně křivě ustlané posteli a Lavi se opírá lopatkami o stěnu, boky trochu povystrčené do prostoru tlumeného pokoje a mlčí. Neklidně, trochu.

A Kanda se pomalu posadí, opírá se dlaněmi o převis postele a mrzutě se dívá na Laviho, který trochu oddychuje a stojí a *nehýbe se* a dívá se zpátky, mezi rty, mezi potrhaný culík, mezi visící prameny tmavého pigmentu. *„Jako inkoust,“* pousměje se ,trochu poplašeně, rozpačitě, trochu frustrovaně, koutky.

Kanda říká: „Golem měl poruchu už před misí, definitivně se rozbil po cestě – a volal jsem(aspoň k něčemu *Finders jsou*), měl ses zeptat Komuiho.“ A nečekal na Laviho hrdé stížnosti ohledně toho, jaký *vítězoslavný*, arogantní *pohled* by Komui nahodil, kdyby se ho Lavi zeptal.Ugh.

„Navíc – co čekáš, že *udělám* když tě najdu *polonahého* v *mém* pokoji, na *posteli*, po dvou týdnech, s *tím* úsměvem a –„ Kanda se tiše zarazí, protože tohle, tohle nebylo tak jak si manipulativně naplánoval. Věděl, že Lavi se bude tvrdohlavě schovávat někde v jeho pokoji, mezi nábytkem a zdí a peřinami, a věděl, že bude mít na tváři *ten stejný arogantní výraz jako Komui*, a tušil, že ho prostě bude muset přirazit ke zdi a *zneužít*, a tušil, že Lavi bude mluvit, a blábolit a prskat slova všude okolo, ale netušil, že začne mluvit zrovna o *Lenalee*, a neřekne mu ani to zpropadené „Vítej zpátky,“ na které měl připravenou krátkou, *perfektní* odpověď: *"Zmlkni,“* a potom by se Lavi mohl usmát, tím, vřelým, *vědoucím* úsměvem, a Kanda by nemusel sedět sám na své posteli a držet jazyk za zuby. Svými.

A když odvrátí hlavu, mezi lepené sklo okna, slyší, jak Lavi překvapeně klapne jazykem, jako by nějak vytušil co znamená ten zdráhavý pocit horka a motýlích křídel na Kandovém obličeji, jak s tichým „Tch,“ propaluje vnějšek skleněných tabulek stále mrzutějším pohledem.

Lavi se s měkkým pohledem odlepí od stěny, kočičím, pomalým, *ehm, svůdným?* krokem přejde mezi stolem a skříní, a Kanda tvrdohlavě drží pohled někde na nebi, na mraku, který se rýsoval pod sluncem a vytvářel stínové mozaiky mezi listy stromů.

Lavi si přičupne, těsně před jeho kolena, a lehce chytne jeho čelisti, mrkne mu do očí a řekne, chraptivě, měkce: „Yuu, vítej zpátky,“ a usměje se *úsměvem*, a políbí ho na rty, jen dotekem křídla.

A Kanda, zamumlá: „Zmlkni,“ a červená se krvavějším odstínem, mrzutějším, hezčím.

Lavi ho obejme okolo ramen, vklouzne mezi kolena a choulí se někam mezi zbytky košile a šeptne, Kandovi do hrdla: „ *Není fér*, že všechno jde podle tvého scénáře,“ a přitiskne se k němu blíž, s novým rytmem v tepu. „ Ale, neznám žádný lepší, tak, nepřestávej vymýšlet další, jo?“

A Kanda: „Vůbec nechápu o čem mluvíš, Lavi,“ a pod dechem dodá:“Idiote,“ a pak, do červených, rudých pramenů od inkoustu dodá, „Jdu do sprchy.“

A Lavi se šibalsky prohne v zádech. „Je to nabídka?“

„ Ne,“ Kanda ho odstrčí a postaví se na bosých nohou, jeho kotníky se dotýkají okrajů Laviho pravého stehna, zip kalhot někde nízko nad Laviho čelem. Se sebezapřeným povzdechem řekne: „Je to scénář,“ a natáhne ruku k Laviho hlavě, někam ke špičce nosu.

Lavi zavrní jako hladová kočka. „ Jestli nebudu v hlavní roli, *nebude to fér*.“

A Kanda, se možná, malinko, usměje. „Zmlkni.“