Dar, nebo trest?

Jsem nervózní. Vždy, než otočím klíčkem zapalování před delší cestou, zaplaví mě vlna neklidu. Je vše doma zavřené, odpojené, zabezpečené? Mám doklady, peníze, dostatek čistého prádla, boty do deště, oblečení do zimy, sluneční brýle? Co když mě právě teď přepadne žlučníkový záchvat a nebudu mít župan do nemocnice? Napadají mě všechny možné kdysi zaslechnuté komplikace. A pak si řeknu dost. Otočím klíčkem a je mi báječně. Začnu se těšit na změnu, miluji řízení, hlavně kvečeru na málo frekventovaných cestách, těším se na blízké, za kterými směřuji.

Nervozita opadla. Snažím se vyladit nějakou snesitelnou stanici na autorádiu, zatímco sleduji světla na poslední větší městské křižovatce. Pak už mě jen sem tam míjejí protijedoucí auta a víc a víc se zanořuji do vlastních myšlenek. Kolikrát jsem už projela touto trasou. Nejdříve hazardérsky, s malinkými dětmi na zadním sedadle, bez sedaček - neexistovaly. Děti rostly, jedny prázdniny, druhé a další a další. Zdálo se, že vše bude stejně takové jako právě teď. Jak klamavé bylo předpokládat, že ještě všechno dlouho potrvá nezměněno.

A pak, jako by se člověk náhle z něčeho probudil, je vše jiné. Babička zemřela, děti jsou dospělé, z chalupy je moderní vilka. Ale cesta trvá stále stejně dlouho, projíždím stejným lesem a vzhlížím k známým kopcům jako dřív. Nemusím chlácholit neposedy, když mají hlad, chce se jim spát nebo čůrat. Ubylo starostí - ubylo radostí. Radostí z vítání s babičkou, prohlížení králíčků, trhání obřích malin přímo do pusy. Vítání je i teď hezké, ale je jiné. Cosi, dříve zcela samozřejmé, je provždy pryč. Mám jinou roli. Jsem tchyně. Chci být hodná tchyně. Do ničeho se neplést. Vše pochválit. Vše nepříjemné přehlédnout. Jak je to těžké!

Já jsem měla všude čisto. Včas uvařeno a napečeno. Manžel měl vždy vyžehlené košile. A pes mi nesměl do domu. A byla jsem vždy chápavá. Trpělivě jsem vyslechla všechny problémy, že slípky nenesou, na vajíčka chodí kuna a jabka se neurodila. Sousedka se zase mračí a neopovídá na pozdrav, tvaroh je vodový a koláče z něho nestojí za nic. Politovala jsem ji, když si stýskala na bolavá kolena, odvezla jsem ji k lékaři a pomohla s nákupem. Stejně byl pro nás. Sama jsem také nakoupila, aby nás nemusela týden živit ze skromného důchodu.

Ale teď, někdy bych se hned obrátila a vrátila se domů. V pokojíku pro hosty si mohu tak leda číst. Děcka jsou stále na internetu, v televizi je zase většinou něco akčního, na povykládání málo času. Stále všichni ve spěchu, pořád každý něco musí. A ta zahrada! Posečená, sem tam nějaká dřevina a nic. Tak bych si s chutí vyplela růžičky nebo záhonek s petrželkou a pažitkou. Když jsem si chtěla pro radost založit docela malinkatý kousek s trvalkami, syn se rozčílil. „Už tě vidím, jak budeš jezdit sto kilometrů zalévat.“ Ještě že mi zbyly procházky. Většinou však na ně chodím sama. Hlavně navečer. Ale pak jsem ještě melancholičtější. Srovnávám. Vzpomínám. Nechápu. Jak jsem vlastně kdysi byla šťastná a nevěděla to! Cítím se ošizena. Vždyť jsem vždycky všechno předvídala, byla jsem pragmatická. Věděla jsem, že vše budé jiné. Proč jsem ale předpokládala, že když se budu snažit, musí být vše lepší? Obětovala jsem jim tolik času. Proč ho teď nemají pro mne?

Minul mě stříbrný poloslepý ford. Za ním se řítila nová oktávka. Co je to za náhlý ruch? Několik aut mě předjelo, asi jsem trochu zpomalila. Jsem tak v polovině cesty. Zvolila jsem si klidnější, i když o trochu delší variantu. Teď budou následovat dvě dědinky a pak větší Rozetín se světelnými křižovatkami. Za ním se zase mohu věnovat svým myšlenkám. Čeká mě prudké stoupání lesnatou krajinou a dlouhé údolí s klikatící se říčkou Borkou.

Skutečně se už stmívá. Prázdniny se přepůlily a dny se zkracují. Vlastně celý den bylo pod mrakem.Pondělní srpnový podvečer se šedavou oblodou a tušenými prvními hvězdičkami. Projela jsem zdárně tři křižovatky, všechny bez čekání na zelenou. Trochu zpomaluji, tady mi kdysi přeběhla přes cestu srnka s mládětem, ale včas jsem zareagovala. A najednou se z cesty zvedá jemný opar. Přichází také z lesa, který je už docela tmavý. Vysoké smrky zakrývají vrchol kopce, který je ještě vzdálený. Nevidím dobře do zatáčky, jedu docela pomalu a už chci mít stoupání za sebou. I na pomalou jízdu to trvá nějak dlouho. Stoupám, stoupám, zařazuji trojku, pak dvojku. Stále nevidím opuštěnou chatu a turistický rozcestník. Něco je jinak. Už se netoulám kdesi v minulosti, jsem ve střehu a není mi příjemně. Dlouho jsem také nepotkala v protisměru žádné auto. Zas tak pozdě není. Musí být kolem deváté. A za mnou také už celou věčnost jen tma. Teď mi došlo, že rádio ztichlo už před drahnou chvílí a ani nepraská. Jen svítí. Nemám čas ho přelaďovat, musím se soustředit na cestu, která se zdá nekonečná.

Za touto zatáčkou už musí chata být. Taky že ano. Ale je tam nějak veselo. Že by ji tak rychle opravili? A všude se svítí. Je mi hned lehčeji u srdce. Sjíždím na čtverku údolím, zase potkávám auta. Jako by se vyrojily samé staré škodovky. Minuly mě hned tři. Už jsem docela unavená a těším se na děti. Mají nový pokojík a nepůjdou spát, dokud se mi nepochlubí. Prý si tam dokonce pořídili akvárium se skalárkami. Ty jsem měla vždy nejraději.

Odbočuji z hlavní cesty a mezi zahrádkami míjím cyklistu a pak nějaký mladý pár. Poslední odbočka vede k Jirkově vilce, dříve jednopatrovému domku s kůlnou, obklopenému zeleninovou zahrádkou a malým políčkem brambor. Ale to není dvacet let stará minulost. Domek tu je, zahrádka a pole také. Vystupuji ze staré stodvacítky a Jirka s Martínkem se hrnou za mnou. Nad vchodem se rozsvítila žárovka a babička nás vítá výčitkami, že už měla velkou starost a proč jedeme tak pozdě. „Vždyť nás znáte, maminko, jak nám dlouho všechno trvá.“ Směji se, obejmu ji a vracím se pro tašky. Děti jsou už dávno uvnitř, dupou po schodech na půdu, kde je pro ně připraven malý podkrovní pokojíček. Vše je zcela v pořádku. Dobře jsme dojeli, čeká nás příjemný týden, dokonce nemá ani pršet.

Nedivím se, ale vím. Babička ani děti netuší, že je něco špatně. Vlastně není. Už si přesně nepamatuji, kdy to bylo a co všechno v nejbližších dnech provedeme. Asi pojedeme na několik výletů do okolí, budeme hrát badminton, zajdeme si k nedalekému rybníku. Možná postavíme na zahradě stan a kluci tam přenocují a nad chladným ránem vtrhnou do domu a zavrtají se do svých teplých postýlek. Ale až se probudí, budou velcí hrdinové. Uvaříme si borůvkové knedlíky, posnídáme palačinky s babččiným jahodovým džemem a večer si opečeme špekáčky pod tichou oblohou plnou hvězdiček.

Ale proč? Je to dárek, nebo trest? Je druhý den a vaříme společně oběd. Kluci někde venku zprovozňují stará kola a hledají pumpičku. A pak se slyším. „Maminko, proč tady máte ten květináč, zavazí a není to hygienické…. Já do polévky dávám jen pažitku. Petrželku tam nechceme … Neměla byste nechávat otevřené okno, je tu plno much… O ten koberec tady pořád zakopávám.“ To snad neříkám já. Nechci nic takového z pusy vypustit. Chtěla bych si sednout a jen se na ni dívat, poslouchat o sousedech, co dnes ráno dělala a co ji bolí. Povídat jí o dětech a to jen samé pěkné věci.Místo toho nervózně pobíhám po kuchyni, přemísťuji věci sem tam. Babička raději vyklízí prostor a věnuje se zahrádce a drůbeži. Po obědě uklízím nádobí a padá na mě únava. Místo slíbeného výletu na zříceninu hradu nechávám kluky stavět stan. Odbývám tchyni, když mi chce ukázat nové vzory na pletení, a raději si jdu na lavičku číst. Odmítnutá babička si jde popovídat k sousedce.

Prožívám den za dnem a nevěřím tomu, co vidím a slyším. Já si všechno pamatuji úplně jinak! Jen jsem přeci vařila a starala se o děti. A stále jsem se musela přizpůsobovat. Ani jsem si neodpočala. A babička dělala pořád všechno jinak než já. Když jsem něco dětem zakázala, ona jim to povolila. Jirka si na trhu vyhlédl dřevěný domeček. Takový kýč, nedala bych za něj korunu. Ale babička samozřejmě nemohla poslouchat jeho brekot a chaloupku mu koupila. Tak to dopadlo vždycky. Vždyť jsem chtěla pro všechny to nejlepší. Děti řádně vychovat a nerozmazlovat a s tchyní dobře vycházet a také jsem si myslela, že se mi to dařilo.

Poslouchám se, ale nemohu nic změnit. Říkám, na co si vůbec nepamatuji, a je to strašné. Jak jsem mohla pronášet takové nesmysly. Ty problémy v práci, nemožný šéf a jména a jména, na která jsem už dávno zapomněla. Proč jsem se skoro nezasmála, proč jsem nevyprávěla něco veselého? Už to dál nesnesu. Raději chci pryč, když to nemohu změnit.Ale musím si vychutnat den po dni s nejnepříjemnější osobou, s jakou bych sama nechtěla strávit ani den. Jsou však i lepší chvilky, radost dětí ze hry, návštěva u švagra, večerní posezení a povídání. Ale stále je tu ta nespokojená a netrpělivá ženská, která spěchá domů za nicotnými úkoly, nedokáže se radovat z přítomné chvíle, slepá a hluchá k pocitům nejbližších.

Takže vlastně trest. Nebo možná pomoc? Ale já ji přece nepotřebuji. Určitě jsem teď jiná, mám větší nadhled, jsem tolerantní a trpělivější. Nebo se jen zase dívám ze špatného úhlu?

Loučím se s babičkou. Jsem nervózní před cestou. Děkuji jí, ale zase cosi chybí. Proč ji neobejmu a neřeknu, jak jsem jí vděčná za ty chvíle, jak ji mám ráda a vážím si všeho, co pro nás dělá?

A už jsme u odbočky. V zrcátku ještě vidím babičku a děti jí z uřivě mávají. A pak cesta údolím a dovrchu. Předvídám návrat k přítomnosti a nevím, zda zpomalit a zachovat, co už není, bez toho, že mohu něco změnit, nebo spěchat zpět, kde opravdu žiju. Váhám, ale musím šlápnout na plyn do kopce. Kluci vzadu přestali soutěžit, jestli potkají víc červených nebo modrých aut, a začali si ukazovat trofeje z poslední výpravy ke starému lomu. A najednou tam už nebyli.

Je mi strašně smutno. Cítím tíhu let. A ještě nečeho, nikdy nevyřčeného, nikdy neprožitého. Ale přitom se nepředstavitelně těším. Na oba syny, snachy a na děti. Na jejich křik a smích. Na život.