Cesta

Cesta.
Chladná, trnitá. Nevidím jejího konce.
Možná ho ani nemá.
Kdo ví.

Jindy chladné a vlahé ostružiny jsou nyní suché a trny se lehce zabodávají do kůže. Z ranek po kapkách padá krev.

Postupně se ranky zvětšují a krev vytéká ve větších proudech a bolest se tím zvětšuje. Nevím co mám dělat. Jenom běžím stále dál a dál vyprahlým lesem. Neznám ten les, ale přece mě něco vede. Pomalu, ale jistě se snáší tma. Padá a mě objímá ve své náruči. V mé mysli je spoušť. Zmocňuje se mě děs a hrůza. Co bude dál??
Po každém mrknutí mě pálí více víčka a bolí mě hlava. Čelo a tváře mi hoří a nohy ani necítím. Ale kdo by se po celodenním trmácením lesem divil.

Krajina, až na pár výjimek, jako na povel usíná. Tlumené houkání sovy vyděsí mou mysl, nevím co dál. Na nebi se pomalu objevují hvězdy a nakonec i bledý měsíc. Pomalu se prodírám porostem a vyhýbám se stromům. Jde to těžko, jelikož tma pokročila a zahalila celý les. Po chvilce slyším zurčení vody. Jdu za ním, ale síly mě opouštějí kousek od řeky a já upadám do temnoty.

Slunce ráno vyšlo časně a svými paprsky osvítilo dívčino tělo u řeky. Zdála se být mrtvá, ale po chvilce pozorování byly vidět malé nádechy a výdechy. Krev uschla na jejích nohách a místo ní ji studila raní rosa. Byla všude okolo, ptáci pomalu začínali zpívat.

Krok a po něm další. Někdo se prolézal lesem směrem k řece, náhle spatřil dívčino tělo a rychle se k němu rozběhl.
"Ještě žije. Ale co teď s ní??" proběhne mu hlavou.

Zmateně se rozhlédne a lehce se dotkne její kůže.

Dívka pomalu otevírá oči do nového dne. Hlava bolí víc než včera, náhle ucítí něčí dotyk na ruce, chce uskočit, ale nedokáže to. Bezmocně se zhroutí na zem a čeká. Pomalu ji otočí a ona se mu tak může podívat do tváře. Zná ho? Nebo ne? Není si jistá, minulost se jí rozmazává. Muž se usměje a zašeptá pár slov. Ona je však neslyší. Zastře jí narůžovělí obláček okouzlení a lásky. Citu, který by zde nečekala. Muž ji zvedne do náruče a odnáší pryč. Usmívá se, tohle opravdu nečekal. A dívka už ví jaký konec měla její cesta. Lásku.