Dýka do srdce

smutek


Už jsem nemohla žít. Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem chodit po světě aniž bych si každý den nevyčítala to, co jsem udělala. To, že jsem ho zabila. Všichni sice říkali, že to není moje vina, že jsem za to nemohla, ale já vím, že to není pravda. To já jsem ho zabila. Pozvedla jsem nůž. Tušila jsem, že přijdu do pekla, ale to nijak nemohlo ovlivnit moje rozhodnutí. Naposledy jsem se podívala na fotku svoji rodiny. "Sbohem." zašeptala jsem a pak jsem bodla. Cítila jsem, jak se mi dýka zaryla do srdce. A pak už nebylo nic. Jen prázdno. Nic.