Zakončení

Cítila se velmi zvláštně. Šla tunelem do světla. Je mrtvá?
Jak bude vypadat její podsvětí?

Viděla jeho bránu. Čekala jsem tam na ni. Už celých deset let.
Eirin, moje sestra s čarodějnou krví... Tak přece musela zemřít.
Nechtěla jsem, aby zemřela, ale čekala jsem ji s ohromnou radostí. Moc mi chyběla a teď nadešel čas, kdy se zase uvidíme. Už nás nikdy nic nerozdělí. Smrt je vděčná.
Sabat, moje věrná kamarádka a Eteira, která pomohla Eirin na onen svět, čekaly se mnou.
Byla na cestě, ale proč to tak trvá?

Sabat mi vysvětlila, že to trvá déle kvůli kouzlu, kterým její dcera Tana přeměnila tělo své matky na zlatý prach. A pak jsem ji uviděla. Byla tu. Byla taková, jako když jsem ji opouštěla...
„Počkej, nech ji vejít...“ Chytila mě Sabat.
Eire prošla bránou a stála přede mnou.
„Eirin!!!“ Vyhrkly mi slzy a vletěla jsem jí do náručí.
„Love...“ Vydechla a objala mě.
„Eir, Eirin...“ Vzlykala jsem.
„Love... Ach, Love... Odpusť mi, že jsem tě nechala umřít!“
„Eir, princezno... Bolelo to moc, co ti udělala Wicca?“

Je mrtvá. Obě jsme mrtvé. Byly jsme v podsvětí, a přesto jako by naše srdce bila. Byla jsem šťastná, že vidím Eirin a zoufalá, že zemřela, že jsem ji nedokázala ochránit.
„Lovie... Uvidím odsud co se děje nahoře? Mám strach co se stalo s Tanou.“
„Ach neboj se, má drahá.“ Vkročila Eteira mezi nás. „Tvá dcera je v pořádku. Bitva byla dokonána v její prospěch.“
„Ó díky Bohu...“ Vydechla Eir.
Dovedla jsem ji tam, kde směla pozorovat, co se děje na zemi. Viděly jsme klíč v rukou malé, rusovlasé dívenky. Ten klíč, je to klíč k rovnováze mezi čarodějným lidem, která byla tak dlouho ztracena. Bude Tana vědět, co s ním?
Eirin se otočila k Eteiře. „Děkuji Ti. Ušetřila jsi mně předlouhého umírání.“
Sklonila se a políbila jí ruku.
„Nemusíš mi děkovat, Eirin. Jsi zrozena z mé krve, a pokud k tomu mělo dojít, ráda jsem ti pomohla.“ 

Na poli, kde před několika hodinami skončila bitva, stál vzrostlý, silný kůň, připravený vyrazit.
V jeho sedle Tana, s klíčkem kolem krku. Cítila, co musí udělat. Jako by ji něco volalo. Z kraje pole se vynořil druhý kůň. Tana se s trhnutím otočila.
„Violett, na tento úkol bys mě neměla doprovázet.“ Oznámila jasným hlasem.
Druhá čarodějka však byla rozhodnuta. „Slíbila jsem tvé matce, že tě ochráním. Tak se také stane. Doprovodím tě, ať je tvůj úkol jakýkoliv.“ Zadívala se na ni rozhodně.
Tana se ujistila, že má za pasem ukrytu svou dýku a na krku klíč a povolila koni otěže. V jantarových očích se zračila obava. Ale kůň jako by věděl, kam má jít. Rozklusal se pryč od vesnice, kde Tana prožila většinu života, a zamířil na kopec, kde stál opuštěný hrad. Před branou se zastavil. Dál musela mladá čarodějka sama.
S Violett v patách prošla dívka, s dýkou v ruce, tmavou a zarostlou branou a ocitla se na uprostřed hradeb. Stála tam velká studna. Nic víc. Nechápala, proč ji kůň dovezl sem. A pak ucítila žár.

Ten klíč! Pálil jako by byl z rozžhaveného železa. Naklonila se nad okraj studny, která byla plná vody, aby klíč zchladila. Jakmile se ten vzácný předmět dotkl hladiny, zmizel pod ní. A Tanu stáhl s sebou. „Tano!“ Zakřičela Violett a vrhla se ke studně. „Tano!!!“ Zoufale se zadívala do vody.
„Violett.“ Promluvila najednou studna.
Ne, byla to Tana. Viděla ji. Jako by byla za sklem.
„Skoč Violett.“ Nabádala ji. Rozhlédla se, zavřela oči a vrhla se do studny.
Nebyla tam voda. Prošla někam do jiného prostoru. Kam?

Tak se ptala i Tana. Ocitly se v chodbě. Nezbývalo jim, než se vydat dál a doufat, že nepadly do léčky nepřátel. Záhy je oslepilo světlo. Vyšly na louku.
„Kde to jsme?“ Otázala se Via obezřetně. Tana neodpověděla. Rozeběhla se pryč.
„Tano!“ Vykřikla její společnice a rozeběhla se za ní. Co mohla dělat. Na druhém konci louky se pásl osedlaný kůň.
„Někdo tu jistě je.“ Řekla Violett. Začala prohlížet okolí.
Ale Tana, jako by ji ani neslyšela, vyhoupla se do sedla. Kůň byl jeden, čarodějky dvě. Znamenalo to, že jedna musí zůstat. Ale Violett odmítla Tanu opustit. Věděla, že jí může hrozit nebezpečí všude.

Tana byla princezna. Byla jediným dítětem dvou mocných čarodějných rodů. A všem muselo být jasné, že jedině ona má nyní právo převzít vládu nad světem magie.
Jak se Violett obávala, existoval někdo, kdo jí v tom chce zabránit. Ale Tana to netušila.
Violett se vyhoupla na koně také, za sedlo. Teprve potom dovolila, aby pokračovaly v cestě. Kůň se rozeběhl jako vítr. Projížděly přes louky a lesy, okolo řek, jezer a hor. Cestovaly celé dny, ale únavu necítily. Klíč je vedl jasně. Za svou cestu na tomto zvláštním místě nepotkaly živou duši. Pomalu polevovaly v ostražitosti. Netušily, že je někdo pozoruje.

Byl to její kůň a ona byla neobyčejně krásná čarodějka. Jmenovala se Jasmin.
Byla to čarodějka stvořená z obyčejné dívky a její sestrou, která ji vytvořila, byla sama Wicca, sestra Tanina otce, princezna, která padla v bitvě, dcera Wogova krutého rodu.
Byla to ta, která zabila Eirin.
Jasmin byla s Wiccou spojena slibem, který jí kdysi dala. Zavázala se pomstít ji v případě, že by byla zabita. Teď měla ona čarodějka, žijící v této jiné dimenzi, dívku, díky které byla krutovláda Wogova rodu svržena, přímo pod nosem. Pozorovala je. Věděla, že napadnout jiné čarodějky zezadu by nebylo fér a tak nejednala.

Utekla od dvora poté, co viděla, jak Wicca nečestně napadla a zabila jinou čarodějku.
Taková Jasmin nebyla. Slibu, který princezně dala, však nelitovala. Pořád to byla její sestra, které byla vděčna za své zrození. Navíc ona sama toužila po moci. Cítila, že Tana je ta, kterou má zabít a zároveň podle jejích vlasů mohla poznat, že se jedná o potomka dynastie Wog a jejím zabitím se možná ona stane vládkyní. Rozhodla se vyzvat ji na souboj. Nebude těžké porazit tak mladou čarodějku. 

Tana a Violett se po několika dnech dostaly k velikému jezeru. Bylo tak veliké, že se zdálo, jako by zde končil svět. Nebylo jim jasné, jak dál. Klíč mluvil jasně. Musí do jezera. Ale čekaly, jestli neobjeví loď. Voda se zdála být velmi hluboká. Po tři dny pozorovaly hladinu vody. Změna nenastala. A pak... Objevila se žena. Měla dlouhé světle modré šaty, blond vlasy až po pas a zářivě tyrkysově modré oči. „Jsem Jasmin.“ Představila se.
Já a Eirin jsme věděly, co je zač. Hrozně jsme se bály.
Tana sice ovládala umění boje, ale byla velice mladá...
„Přicházím, abych tě vyzvala na souboj.“ Oslovila Tanu. Ona přikývla.
„Věděla jsem, že jsi tady.“ Řekla tiše.

Eirin vydechla.
„Moje dcera... Cítila ji. Love... Má větší dar, než jsem dokázala poznat.“ Šeptala.
Violett si stoupla před Tanu.
„Odejdi.“ Vybídla Jasmin. Ta rozhodně odmítla. Tana odstrčila přítelkyni stranou.
„Dovol. Chce-li bojovat, pak musím přijmout.“
Uklonila se Tana. Jasmin také. Vytáhly dýky.
„Přísahám, že budu bojovat čestně.“ Řekla Jasmin.
„Přísahám, že budu bojovat čestně.“ Odpověděla Tana.
Pak se vrhly proti sobě. Kroužily, bylo to jako tanec. Jasmin udělala výpad, Tana uhnula. Podruhé takové štěstí neměla. Jasminina dýka ji zasáhla do břicha. Vykřikla. Podívala se Jasmin do očí a vykročila proti ní. A pak se na ni vrhla.
Její dýka se zaleskla, Jasmin uskočila, ale Tana to věděla a udeřila přesně. Dýka proklála srdce. Čistá smrt. Musela to udělat. Souboje jsou vždy na život a na smrt.

Pak vzala svou dýku a hodila ji do jezera.
„Nechci více dýku, která vraždila.“ Violett vyndala svou a podala ji princezně.
„Vezmi si ji.“ Ta přijala. Vstoupila do vody. „Violett! Je to jenom iluze!!“ Zakřičela.
Voda jí sahala jen po kolena. Rozeběhla se a Violett za ní. Běžely dlouho a dlouho. Před nimi byla mlha. Ale jakmile proběhly tou mlhou... Otevřel se před nimi pohled na město.

„Vio... Vezmi si to.“ Podávala Tana klíč.
Až tehdy si její společnice všimla, jak moc je dívka zraněná. Ztratila mnoho krve.
„Neopustím tě!“ Vykřikla Violett. Strhla si plášť a roztrhala ho na pruhy.
Ovazovala Taně ránu a při tom se modlila. Pak, s holčičkou v náručí, pokračovala v cestě. Město bylo prázdné.
„Vio...“ Šeptla Tana. Dýchala velmi mělce.
„Vydrž, prosím tě...“ Řekla Via a rozeběhla se. Běžela městem, hledala palác. Ten byl na kopci.
K jeho bráně vedl strmý kopec. Tana byla velice slabá. Než vyšplhala Via, s ní v náručí, nahoru, ztratila už vědomí.

„Moje holčička...“ Eirin tekly slzy. Nemá zemřít, ona ne... Dorazily k bráně. Via strčila klíč do zámku v bráně. Ale ta zůstala pevně uzamčená. Nemohla odemknout.
„Tano...“ Poklekla ke zraněné dívence.
Sundala obvazy a dívala se na hlubokou ránu.
„Otevři oči... Otevři oči...“ Mluvila klidně Violett a rukama pohybovala nad jejím tělem.
Tana otevřela oči.
„Vio... Já umírám.“ Šeptala. „Jsem tak slabá...“
„Tano natáhni ruku, prosím natáhni ruku k zámku.“ Tana se snažila.
Její ruka se pomalu přibližovala k zámku. Ještě kousek... Jen malý kousek... Dotkla se klíče. V tu chvíli začalo všechno zářit tím nejjasnějším světlem.

 
Když se Tana probudila, ležela na posteli a někdo jí ošetřoval rány.
„Kdo jste?“ Promluvila tiše.
„Klidně ležte, princezno Tano. Čekali jsme na vás tolik staletí... Jsem lékař její Výsosti Ersité, která byla zavražděna.“
„Kdo byla Ersité?“ Zeptala se Tana a muž jí začal vyprávět příběh Ersitina rodu.
„Vy jste našla ztracené město, odemkla bránu. Jste jedinou vládkyní našeho světa. Jste jedinou čarodějkou, která může vrátit rovnováhu. Ale teď jste zraněná. Vyléčím vás.“
Své slovo splnil. Za několik dní usedla Eirinina dcera na trůn.

Město Eymien znovu existovalo a svět magie již nikdy nepocítil krutost, jaká mu tak dlouho vládla. Princezna Tana, dcera prince Waye a princezny Eirin, vládla tak, jako kdysi dávno sama Ersité. Všechno bylo konečně tak, jak mělo být.