Píseň větru

Je zima a chce se mi spát, ale nutím své oči, aby zůstali otevřené.



On přijde!



Slíbil to. Stmívá se a z dáli něco slyším. To jen vítr který si na hory hraje svou smutnou a tesknou melodii.



On přijde!



Přísahal na svou čest a lásku. Hvězdy svítí, z daleka se ozývá šum stromů, jak se pod sílou větrné taktovky přidaly k horám, aby dnes zahráli duet, své věrné přítelkyni přírodě.



On přijde.



Zavázal se mi. Je noc s ozvěnou se ke mně nese píseň vlků, kteří odpovídají stromům a horám na sinfonii kterou jim vítr vdechl.



On přijde.



Věřím, on nelže. Chlad je ještě větší a sova přidala svůj hlas k tomuto koncertu žalu. Vítr jako sólista si šepotá.



On přijde.



Doufám, měsíc jasně svítí a v jeho svitu je vidět silueta běžícího stáda laní, která vyplašil silný akord. A svým úlekem se nevědomky přidaly jako čembalo či snad violy.



On přijde.



Stále mám naději, tu si nenechám vzít. Slyším křupání sněhu, že by tu už byl? Ne to jen liška odhání zvědavce od své nory, která skrývá její tajemství a svými kroky určuje doby, na které tento orchestr hraje.



On přijde?



Ta bolest se nedá snést, víčka se mi zavírají jako by měla svou vlastní vůli. Slyším zpěv? Ne to je meluzína. Co tu zpívá svou árii beze slov.



Přijde?



Stále se snažím věřit, tak proč se sníh se barví do ruda? Je tu? Vidím ho?



Ne není to on, nepřišel. Slíbil to, přísahal, zavázal se mi, dal mi naději, nechal mě doufat a není tu? To by mi neudělal, tedy to by mi snad neudělal. Něco slyším... zvony? Ano jsou to zvony, hrají zvláštní melodii. Nezapadá do písně toho lesa. Ta melodie je mi povědomá, kde jsem jí slyšel? V kostele?



Přijde?



Tma. Ne. To jen mi víčka zatlačila paní bolest se sestrou únavou, a já nemám sílu se jim vzepřít. Proč taky? Proč se nepropadat tou nádhernou temnotou? Proč se neodevzdat té ženě se jménem smrt, nechat se obejmout její hřejivou náručí prostou vší bolesti. Proč se chtít držet při vědomí a cítit tu bolest z poznání. Smrt to je přece vysvobození. Ano vysvobození od bolesti, samoty a strádání. Jen blázen by chtěl žít pro bolest. Jen ten kdo nikdy nemiloval by mohl žít se samotu.



Nepřijde.



Už to vím, lhal. Já nejsem blázen a lásku jsem už poznal. Tedy já ho miloval. Chci si udržet bláhovou naději, že v těch chvílích kdy jsem mu ležel v náručí tak jeho slova lásky nebyly jen prázdné lži. Doufám. Doufám. Byl jsem blázen já pro něj chtěl žít dát mu co nejvíc, tak jsem mu dal svou duši zabalenou v mém těle za zvuku mého zrychleného srdce, které už patřilo jemu.



Nepřijde.



Pocit chladu už není tak silný, cítím se jako bych znovu ležel v něčí náručí, ale jeho to není. Vlastně tu není nikdo jehož paže by mne mohly svírat v hřejivém objetí. Už vím kde jsem slyšet tuto melodii jenž se sem nehodí. Ano bylo to v kostele, to když se sejdou smuteční hosté a jejich černá roucha máčí slzy pozůstalých.



„Samueli.“



Kdo mě volá? Vím to ta náruč mě chce vzít pryč odtud, od bolesti, od těla které jsem dal i se srdcem jemu. Ale on tu není tak mu je tu nechám, ale duši ne. Duše chce jít s touto náručí kterou jí poskytl ten jehož jméno znají jen ti kdo se choulí v jeho chránícím objetí. Jen on vám pošeptá své jméno ve chvíli kdy se mu plně odevzdáte a podvolíte. Jeho jméno zazní jako rajská hudba v okamžiku posledního uderu srdce.