Ulitánie...

Probudil jsem se do tmy...konečně…slunce ten zlatej buben se roztahuje čím dál víc…mezi námi nočními supy mu říkáme koule hrůzy...už dosahuje skoro k Zemi a pohltila sousední planetu....proto je tady taky krapet víc teplo...za chvíli se budu muset zdekovat někam jinam,než se rozpeču…ale znáte to,někdy vás ta nostalgie nechce pustit...poslední vlezlý sluneční paprsek sklouzl po zdi mýho bytu a ozvalo se kvá kvá...budík se rozkvákal a začal skákat po pokoji do vzdálenějších míst...věděl že mi chvíli bude trvat než ho doženu...vyhrabal jsem se z poslete a popad trubku...po menší honičce jsem kvakíla dohnal nacpal mu trubku do tlamy a foukal tak dlouho dokud nevybuch a rozprskl se po zdech....to ho na nějakou dobu zabaví než si dá zase všechny části dohromady…

tak další mnohodinová noc začíná…

jen pro pořádek,aby vás to nemátlo,já se nepřeklepl…noc má teď fakticky o dost víc hodin,zrovna jako den,páč čas se natahuje jako těsto na válu…je to tím že jak se slunce přibližuje země se zpomaluje...

levitující gramec začal hrát mý oblíbený blues…Ray Charles - nepotřebuju doktora...
jo menuju se Jizva…
proč?...to možná osvětlim někdy později...
příležitostně hraju v jednom nočním klubu /no to ještě zní honosně/ jako šumivej aspirin…ovládám jako jeden z mála celkem slušně kumbale trianglink valchýř krokoše a jiný doprovodný hejblata vyluzující exotický zvuky...alespoň mám čas sledovat lokál a nemám starosti s jídlem a placením…

z šuplíku jsem vytáhl pár sprejů…ne nejsem žádnej radiální nástěnkář,to je jen stará módní vlna…možná si ještě budete pamatovat ten reklamní slogan…

,,S oděvem ve spreji si luxus dopřeji,,...nastříkal jsem na sebe džíny a triko a vyrazil na šichtu...

v podniku čím dál víc nic moc hostů…

mžoural jsem do mlhy a najednou jsem pocítil sžíravé nutkání mluvit...o všem neslýchaným,o všem neuvěřitelném,prostě o všem,co mi čas od času vyplní kebuli …potřeboval jsem někoho…ale ne někoho jako jen tak někoho z těch podivnejch individuí co se ploužily lokálem…potřeboval jsem NĚKOHO…ano ovšem...potřeboval jsem člověka…

a ona vešla...

poručila si lahev rudovouse vytáhla krabku voňavejch cigár a sledovala cvrkot jako já...s nikym se nebavila...vobčas nějakej týpek zavadil o její stůl,ale stačil jí jedinej pohled.kdy ho očima hlubinný zeminy prohmátla a maník rozklepanej jak rosol s nohama na zádech nestačil couvat…

obrnil jsem se zrcadlovkama aby mě její pohled neroztrhal a vyrazil k ní…byl jsem od ní asi na dva kroky a nadechoval se k otázce,když pozvedla řasy jak padací mosty nad rozbouřenou řekou,kterou se prokousává výletní parník s adrenalínovejma nadšencema,skoro neznatelně mi pokynula abych se posadil a dalším pohybem řekla abych si sundal ty brýle…odložil jsem skla a zadíval se do těch jejích důlních šachet…zažili jste někdy pocit,že jste se najednou propadli o pár pater?...nebo líp že jste se proměnili v dým?...no a teď si představte,že jste ten rozprostřenej kouř a něco vás vtáhne do sebe…přesně tak se na mě podívala a tiše řekla:

,,Líbí se mi vaše hraní hlavou a všechno co je v ní,,…

co by se jí na mý hlavě asi tak mohlo líbit?.../já vám to neřeknu,na to se zeptejte jí/ …hele všimli jste si někdy jak je hlava neforemná třeba oproti kouli geometrické dokonalosti?

najednou jsem si nebyl vůbec jistý sám sebou….protože když promluvila všechno co bylo v mý hlavě vypochodovalo,dobrovolně se poskládalo do velikosti
špendlíkové hlavičky a žbluňklo do jejího moře…

,,Můžu Vám pomoci…znám jednu takovou zemi,která by Vás mohla zajímat….ale musíte se mnou překročit horizont událostí,,…

chvíli jsem přemýšlel jak je možný,že ví na co jsem se jí chtěl zeptat,ale pak mi došlo,že ví i to …tak mě napadá,co je vlastně vědomí...dá se sebrat jako prádlo ze šňůry?...vzniká svěděním?...někdy mám pocit že je to bloudění...asi jako když vystoupáte po schodech do patra...rozhlídnete se...a ono tam není...

odpověděl jsem tedy tím nejlepším způsobem…mlčením...

Vzala to jako souhlas...shýbla se...jen tak nakreslila křídou /kdo ví kde jí vzala/ asi půlmetrovou čáru a řekla mi: ,,Teď mi podejte ruku...dívejte se mi do očí….a překročte tu čáru…jestli se ale ohlédnete zůstanete v baru,,…

také se Vám to zdá jednoduché?...to je nesprávné slovo…byl to počátek všeho…

záclony v místnosti otěhotněly dechem nočního větru a já se samozřejmě v domnění že jsem neviditelný ohlédl…a...byl jsem pořád v Baru…

ale...něco nesedělo…byl jiný…lísknul mě drze pultem po lebeni a hlas odnikud pronikající do hlavy utrousil:,,To se dalo čekat,že se zrovna Ty ohlídneš,,…

a tříštivě se rozchechtal bar-okním smíchem…

Několikrát jsem zamrkal do svýho vytřeštěnýho obličeje,ohmatal se a přehodil pár vyhýbek na myšlenkový trati jestli se mi to nezdá že ta budova mluví…nezdá…

Ona stála vedle mě,ještě pořád mě držela za ruku a s úsměvem pobaveně povídá:
,,Vítej v Ulitánii Jizvo…jo a omlouvám se,že jsem se ještě nepředstavila…jsem Rýha,,…
něco/nejspíš zase ta budova/ nás jemně vystrčilo ze dveří a my se ocitli na vlnící se ulici…
hlavou mi problesklo:,,to teda pěkně začíná,, ale Rýha už pokračovala plavnou chůzí...
,,Nic si z toho nedělej Bar-ok už je takovej rád si dělá legraci…i proto že nová tvář se tady jen tak nevidí,,…
,,Víš seš totiž vlastně jedinej ze Smyčky kdo se ohlíd…normálně se totiž lidi z Koutů po zkušenostech neohlížejí…už jsem skoro nedoufala že sem někoho dostanu...věří mi…zavřou oči a doufají že překročením tý čáry se opravdu někam dostanou…dostanou…ale zase zpátky do svýho Koutu…

zastavil jsem a neznatelně natočil hlavu dozadu,ale dům byl fuč…ani mě to moc nepřekvapilo...
,,Často poslouchám někoho nadšeně vyprávět o zázracích,co se liší od každodenních všedností,ale to ještě neznamená,že budu slepě věřit na zázraky…je to totiž jako když jde kopa rybářu na ryby a v rybníku plave jeden vyhládlý kapr…šance je jedna ke kopě kdy každý z té kopy doufá v zázrak,že rybu uloví...a to mě nakopněte stane se zázrak!...někdo tu rybu uloví…
Rýha mi odvětila:

,,To je dobře…jinak bys byl snadným terčem…
a teď už pojďme jsem sama zvědavá,co nám Ulitánie nachystá,,...

ulice se převlíkla do louky...na obzoru vycházel květináč tulisek rozlévající vůni a my se pomalu nořili do svítající trávy…