DENÍK OSAMĚLÉHO DOKTORA

„Dobrý den, pane Doktore.“
„Ahoj Annie. Tak co ruka? Ještě tě bolí?“
„Trochu ano. Ale slečna Johnsonová mi ji pofoukala a večer mi povídala pohádku.“
„Ta je tak hodná. Poděkovala jsi ji?“
„Jistě pane.“
Pan Lewis obešel všechny pacienty a vrátil se zpět do své kanceláře. Jelikož mu přibylo několik zdravotních karet musel je nejprve zařadit. Poté zavolal sestru a poprosil ji ať mu uvaří kávu. Droboulinká blonďatá dívenka kývla a obratem šla splnit úkol. Po cestě ještě roznesla do pokojů teploměry a zkontrolovala marodku. Nemocnice tedy spíš špitál u Sv. Mikuláše nebyl zrovna největší v okolí. Za to měl jednoho z nejschopnějších lékařů za poslední léta. Dříve nemělo městečko Angelheart vůbec žádné doktory a když už jo, tak to byli nějací felčaři, co neukončili ani školu.
Mladá sestra Johnsonová se vrátila s kávou a oznámila lékaři, že si jeden muž na marodce stěžuje na bolest břicha.
„Děkuji Amando a můžu vás ještě o něco poprosit?“
„Ano, co si přejete?“
„Zašla by jste mi do města pro dopisní papír a obálku?“
„A na co to potřebujete?“
„Spíš jen pro jistotu, kdybych chtěl někomu napsat.“

Amanda si přehodila kabát přes svoji bílou sesterskou uniformu a kolem krku uvázala ručně pletené šedé šálo. Z kapes kabátu vytáhla rukavice, které byly barevně sladěny se šálem. Zvuk jejích podpatků se odrážel od stěn ve špitálu. Venku jako by byla bouře, ale ne sněhová. Bylo slyšel jak se kolem domu prohání vítr a bere s sebou čerstvě spadané listí. Skoro se jí ani nepodařilo otevřít dveře, vítr si hrál na přetahovanou. Tak se pořádně opřela a když dveře povolily málem upadla. Zachytila se kliky a rychle přibouchla dveře zpět na své místo.
I když byl teprve konec srpna počasí tomu neodpovídalo.

Edward B. Lewis

12.ledna 1990

Drahá Dorothy,

omlouvám se, že jsem tak dlouho nenapsal. Měl jsem mnoho práce, ty víš. Vzpomínáš jak jsme se poznali? Zrovna dneska mi přivezli do špitálu dívenku, která mi tě hrozně připomínala. Byla stejně statečná jako jsi byla onehdá ty. Dostala se do střetu s divokým psem a ten jí pokousal. Bohužel velmi ošklivě. Při operaci mi nezbývalo nic jiného než dívce vzít ruku. Těžké rozhodnutí, ale nedalo se nic dělat. Pravděpodobně měl ten pes vzteklinu a kdyby se to rozšířilo bys by s ní ámen. Ale o to nejde. Jde o to, že ona vůbec nebrečela, nic. Z její potrhané ruky jí tekla krev skoro proudem a ona to zvládala tak statečně, že by jí kdejaký chlap mohl závidět. V tom mi tě připomínala i když byla mnohem mladší. Jen chci abys věděla, že na tebe pořád myslím. Navždy zůstaneš v mojí paměti.

Mr. Lewis


Odložil pero a své brýle. Lokty se opřel o stůl a sepjal ruce. Moc dobře si na všechno vzpomínal. Na každý okamžik toho osudového dne, který se mu pořád přehrává.
Dopis vložil do obálky a krasopisem na ní napsal Dorothy. Vzal si klíče od nemocnice a nejmenším zavřel kartotéku, tím větším pak svoji kancelář. Pro dnešek má odpracováno. Zašel ještě na marodku za slečnou Johnsonovou, aby jí dal pokyny ohledně některých pacientů. Amanda zrovna vyměňovala obvazy postaršímu pánovi.

„To mě přišel navštívit osobně pan doktor, to mám štěstí,“ pronesl pán zvesela.
Pan Lewis se zasmál: „Na tebe Richarde se přijdu vždycky rád podívat,“ a spiklenecky na něj mrknul. „Ale teď musím něco zařídit.“
„Ty už tam znovu jedeš?“
„Promiň Richarde, ale do toho ti nic není.“
„Měl bys to nechat plavat. Tu už ti nic nevrá…“ Nestačil to ani doříct jelikož pan Lewis v tu chvíli za sebou zabouchl dveřmi.
Richard se otočil na sestru: „Jak často tam jezdí?“
Sestra se podívala ke stropu a odpověděla: „Když to vezmete, že tam 5 let nebyl tak často.“
„Pravda, na to jsem úplně zapomněl.“
„Tohle je teprve druhý, co napsal od té doby co je tady. Ale vy ho znáte lépe než já.“
„To je možná pravda, ale stejně nechápu proč to nenechá být. Mrtví jsou mrtví.“