Syn člověka

Syn člověka

Byl v místnosti, nevíme kde, ale byl tam. Už samo to, že existoval a že měl místo, kde existovat, byl zázrak. Na druhou stranu, když něco existuje, existuje to někde. Nelze existovat a nikde nebýt. Pravdou je, že to je jednoduší než někdě být a přitom neexistovat. On každopádně existoval. Stejně jako bílá místnost v níž se nacházel a tak dál a tak, až bychom došli k množství vesmírů, světů, naskládaných do sebe jako matriošky a ležících na dně akvárka, kde plavou motýli. Protože někde a někdy bylo určitě místo a svět, kde byly ( nebo jsou) plavající motýli. Budete se divit, ale ano chci vám popsat bělost té místnosti. Mohl bych říct, že byla sněhově bílá. Ne jako prašan a ne jako břečka, ale něco mezi. Měla barvu plastu záchodového prkýnka, avšak mnohem zářivější. I když ne tak jako slunce. Zvedl se ze staré dřevěné židle, která měla 42cm dlouhé nohy, sedátko o rozloze 0,25m2, zbavená veškerého možného laku a byla z dubu. Takového dubu, u kterého je tabulka „Památný strom“, který se tyčí jako král uprostřed polí, u kterého se zastavují turisté s baťůžky, aby snědli své svačiny. Ocitl se „venku“. A nebo uvnitř? Určitě prahnete vědět, jak to vypadalo na místě, kde se nacházel nyní. Ano i já, jakožto spisovatel amatér, tak jako mnoho profesionálů, jsem stvořil nespočet podivných a zajímavých zakoutí, která byste ve světě marně hledali. Kraje z představ a snů. Prototypy lidí nebo úplně originální a nemožné lidi. Jako svá alter ega nebo jako esenci poznaných lidí. Každou sekundu hlavou prolítne desítka nápadů, za den jsou to tisíce. Genialita nápadů je však oceňována,a to hlavně námi samými, až při jejich uskutečnění. Moře modře lesknoucí trávy splývalo s oblohou. Každý trs se pnul ke slunci jako paže trpícího. Louka byla jako dav lidí očekávajích v pravé poledne Boží znamení. Karmínové slzy rosy na stéblech se zuby nehty drželi, aby přesto nakonec všechny dopadli na vlahou hlínu a vsákli se do země, tak jako když čas pohltí krev z rány nejtěžší, rány z puknutí srdce pro ztrátu milovaného. Šedý pták kroužil po obloze a jako bouře zlých myšlenek shlížel dolů. A dole, dole šel poutník,jenž povstal z bílé místnosti. Bylo by správné podotknout, že spíše než šel, tak se jakoby maloučko vznášel nad zemí. Jeho nálada odpovídala jeho chůzi, tak jak už to bývá. Mraky se převalovaly po nebi jako chomáčky vaty a byli tak dokonalé, že se měnili z kraviček na draky, z aut na domy, z keřů na stromy, z lízátek na rádia. Tak jako by všechny ty věci byly vyrobeny z jediné látky. Všechny věci by se dali vyjádřit pomocí kombinace čísel, ajťáci připomenou jednoduchý zápis jedničky a nuly, což se dá při troše fantazie převést na plus a mínus, dva druhy částic z nichž lze stvořit cokoli. Proto jediná látka pro různé věci. Avšak to bylo již dávno předpovězeno, že svět, ač je různý, tak se skládá ze stejných částic, bylo to předpovězeno jako aperion. Je pravdou, že jsem vysvětlení mírně zjednodušil. Travinná plocha se zvedala stále výš, takže mohl nechat proplouvat stébla svou dlání a užívat si pocit bujícího života ve svých rukou. Před ním se jako dlouhá scar objevila puklina, táhla se od obzoru nalevo až do modrého nekonečna napravo. Bylo by zbytečné určovat světové strany, poněvadž tu slunce svítilo neustále, neustále shlíželo na tu krajinu kolem jako nějaký bůh. Poutník se toulal nějaký čas po okraji srázu až našel to co hledal, i když v nepatrném náznaku. Pár bílých kamenů,podivně poskládaných, jakou kdyby je někdo vzal místo špetky soli a posypal jimi skálu až dolů. Nedělalo se mu špatně z výšky, přesto postupoval opatrně a pomalu. Tu a tam se uchytila ve stěně skály tráva. Několik kamínků spadlo dolů, jejich dopad slyšet nebyl. Stěny se skláněli stále více, tak jako zdi školního dvora nad čerstvým prvňáčkem. Jeho nálada se měnila, snad to bylo tou roklí. Život potřebuje jiskru, nějakou notu, ať už melancholickou, smutnou, bojovnou, radostnou. Tady bylo ticho. Jen potůček tiše bublal. Vlnky se podobaly zpěněné krvi. Bylo tu šero, ale nikdy ne tma. Přestože rokle byla dobrých šest verst široká, spadal jen doprostřed rokle, na meandry potůčku úzký paprsek. Byly tu oblázky a občasné trsy trávy. Poutník neměl klidu. Nebyl znuděný, nebyl nedočkavý,ni nervózní. Bylo to jako když ráno vstanete překypujíc energií, ale za boha nevíte co dělat a musíte si nějakou činost najít. On, ale nevěděl „Co“ by měl najít. Do krve se mu dostala esence dravce. Protáhl si hlavu a varyzil vpřed. Jako by letěl, kameny a trsy trávy se míhali kolem. Potůček jako by nebyl ani vidět. Mnohokrát musel přeskočit překážky nebo je podlézt, ale on se nezastavil. Bylo možné ho vůbec zastavit?! Nikdo z vás by ho zastavit nedokázal, ani on nepotřeboval zastavit. Měl dostatek dechu, nohy ho neboleli a navíc, navíc konec byl v nedohlednu. Po desetitisících krocích zakopl a jak dlouhý tak šoriký se rozplácl na zem. Nedbaje zkrvavených rukou vymrštil se jako onca vpřed a běžel dál. Běžel tak, jak si lidé občas přejí bláznivě se bez zábran rozběhnout. Když mají dost nastavování sama sebe jako zrcadla pro ostatní. Když mají dost hledání signálů. Když touží jako blázen se smát. Hra se zrcadli, i tak by se život dal nazvat. A spousty a spousty nádherných a dobrodružných titulků pro obyčejné věci. Spatřil trochu širší stezku, než byla ta první, jak se dere vpravo vzhůru. Byla ze štěrku a dokonce i jemu se tam bořili nohy, o to víc se snažil dostat nahoru. Nakonec se chytl okraje rozedřenými prsty, přitáhl se a spatřil blankytně modrý proužek oblohy. Vytáhl se na hrubou a chladnou zem. Vzduch jako kouř sladkého opia mu proudil nosem a ten samý vzduch mu jako hojivá mast ovíval rány. Extázi z běhu přehlušila opět ta touha. Vstal a rozhlédl. Za sebou uviděl tu rokli a za ní modré lány. Takže ji překlenul, dostal se sem na druhou stranu. Muselo to tak být, poněvadž zde rostl vřes, spousta voňavého a fialového vřesu. Byla tu cesta takového jemného písku, jako kakao. Ne plážový, ale ten co je u pískovcových skal. A on viděl v dálce, na té cestě nějaký předmět, ale zvláštní předmět. Jen stěží k němu mohl pozvednout oči. Šel a každý krok se zvedl oblak písku, který se jako okvětní lístky třešní, snesl zpět na cestu. Slunce vrhalo před něj dlouhý stín. Chyběla jen harmonika a vlak. Došel k předmětu a se zájmem si prohlížel zlatý motiv květin. Uprostřed byl předmět čirý. Lesk odrážel jakýsi podivný obraz. On se však díval na předmět užaslýma očima a věděl, že našel co hledal. Konečně poznal obraz, byl tam zobrazen on. Rozpšelo se, červené kapky se vsakovali do země jako krev. Dala se do něj zima. Schéma v zrcadle se změnilo. Uviděl své pravé Já, neuhnul pohledem, některá svá zákoutí znal a jiná dosud neobjevil, až doteď. Bylo to fascinující a samozřejmě děsivé. Trvalo to snad chvilku nebo možná daleko déle. Odněkud se ozval sladký a zároveň čistý hlas, dokonce laskavý. „ Tak co jsi poznal?“ Ostýchavě odpověděl „Že tu byli a budou stovky, lepších než jsem já“. Hlas ze zrcadla na to odpověděl otázkou: Že ve všem, v čem Ty vynikáš, byl a bude někdo lepší? Že nemůžeš a už ani nechceš ze sebe vydat víc?“ Přikývl. Hlas pokračoval, zatímco se na zrcadle usadil onen šedý pták. „Jsi jedním z dobrých“. Nadechl se, aby hlas přerušil, ale marně,hlas pokračoval. „Dobrých tady“. Obraz v zrcadle se zamlžil v oblasti, kde měl obraz poutníka srdce. „ A nebudu Tě přesvědčovat k nějakému rozhodnutí. To musíš udělat sám.“ „Jsem pevně rozhodnut“ odpověděl on hlasu. „ Tak pojď, slibuji Ti, že budeš na příjemném místě, aniž by sis uvědomoval,své bytí. Nabízím Ti klid.“ vyzval ho hlas. On věděl, že je to zřejmě hloupé, i když nebyl okolo nikdo,kdo by jeho nebo jeho chování tak označil, přesto přistoupil blíže k zrcadlu. Byl v klidu. Dotkl se skla. Teprve když přiložil druhou ruku, projeli jeho prsty skrz jako vodní hladinou. Když poslední část jeho těla zmizela za zrcadlem, uslyšel jak ten už známý hlas zpívá. Pak nastalo ticho. Byla tu tma, bylo tu teplo, bylo tu ticho. A bylo to všechno tak samozřejmé a krásné, že to nevnímal. Nic nevnímal, neboť duše zemřelích hvězdami se stanou...