Znovu nalezená - prolog + 1. kapitola

Když bylo Camille patnáct let, zabil jejího bratra medvěd. O dva roky později napadli vlkodlaci dům jejich rodičů. Od té doby uplynulo více než sedmdesát let a z Camilly se stal lovec. Teď se stěhuje do Juneau na Aljašce, kde se vyskytl problém právě s vlkodlaky. Jak do příběhu zapadají Cullenovi? Kdo je to Damien? A co je vlastně Camellia Ellen McCarty zač?


„David tě chce vidět,“ oznámil mi Damien potom, co vpadl do mého pokoje.

„Hm,“ zabručela jsem odpověď a začetla se zpátky do knížky v mém klíně. Zajímavý historický román z období 17. století. No, rozhodně bych v téhle době žít nechtěla.

„HNED!“ zařval mi Damien do ucha, až jsem v křesle nadskočila. V sebeobraně jsem sekla rukou po domnělém útočníkovi.

„Tos nemusela,“ ozval se Damien a já ze země sledovala, jak se mu na hrudi hojí šrámy po mých vlčích drápech. Po chvilce byly jediným důkazem jeho úrazu moje zakrvácené nehty.

„Docela to bolelo,“ vyčetl mi, když jsem se zvedala z podlahy.

„Jo?“ zeptala jsem se ironicky. „Neměl jsi mě lekat. Moc dobře víš, jak rychlé mám reflexy,“ oznámila jsem mu lehce dotčeně a vehementně si oprašovala pozadí v úzkých černých džínách.

„Hele, prudký nebo žádný reflexy nemění nic na mých rozkazech. Mám tě odvést k Davidovi, hned,“ drapl mě za ruku a táhl ke dveřím.

Aby se nám princátko nezbláznilo, pomyslela jsem si kysele a nechala se dál vláčet chodbou. Jen ať si to chlapec užije, odpoledne budu vláčet já jeho. Po zdech tréninkové haly.

Abych se představila. Mé jméno zní Camellia Elen McCarty, pro všechny jsem Camilla. Pro všechny až na Davida. Ten jediný si nedá říct a oslovuje mě celým jménem. Dřív, ještě když jsem byla člověk, jsem na rodiče měla vztek. Nesnášela jsem své jméno. Podle mě se vůbec nehodilo k tomu, co na mě po ránu vejralo ze zrcadla. Normální holka štíhlé, ale malé postavy s oválným obličejem. Malý nos, plné rty a jediné dvě věci, na které jsem byla pyšná, nebesky modré oči a havraní vlasy. Uznávám, trochu nesourodá kombinace, ale jinak nic výjimečného. Tak nechápu, proč to vznešené jméno. Po přeměně se to o moc nezlepšilo, jen vlasy dorostly do pasu a oči z nebesky modré přešly na tmavou, pronikavě modrou barvu.

Ano, čtete dobře, po přeměně. Jak už jsem zmínila, nejsem člověk. Můj druh je tak trochu legenda, avšak nic neobvyklého, jen o nás moc bytostí neví. Viděli jste někdy film Underworld? Správně, kříženec upíra a lykana, nebo chcete-li, vlkodlaka. Tím ovšem podobnost s tímto filmem končí. Každý jedinec našeho druhu má tři podoby. Dvě jsou stejné, lidská a bojová. Ta třetí se liší. Záleží na převládajícím množství jedu v našem těle. V tom mém převažuje jed upíra, takže můžu mít podobu člověka, upíra a bojovou. Tu poslední používám právě v boji. Na rukou se mi nehty protáhnou do podoby vlčích drápů, ze špičáků se stanou tesáky a oči zalije černý vlkodlačí jed. Kůže má upíří tvrdost, ale pronikne jí stříbro. Nezabije mě, jen je to nepříjemné a navíc brání samovolnému hojení ran. Jsem silnější a rychlejší než jakýkoli vlkodlak, či upír, kterého jsem doteď potkala.

Z úvah o mé osobě mě přerušilo Damienovo zaklepání na dveře Davidovy pracovny. David, náš nejstarší a vůdce. Rád předhazuje svou modrou krev. Pochází z královské rodiny někdy ze 14. století. Všichni tady v sídle si z něj utahují, ale před ním samotným si to můžu dovolit jen já a pár dalších jeho oblíbenců. Je to v pohodě chlap, pokud zrovna neuplatňuje to své aristokratické chování. Zrovna v tuhle chvíli bych mu ten jeho královskej původ nacpala do míst, kde slunce nezasvítí.

Po chvilce čekání nám otevřel sám velký David, pozval mě dovnitř a Damiena poslal pryč. No jistě, žádní svědci.

„Sedni si, Camellie,“ vyzval mě, zrovna když jsem si pokládala nohy na jeho stůl.

„Aha, už se stalo,“ řekl, když se otočil.

„Upozorňovat tě, ať dáš ty nohy dolů, asi nemá cenu, co?“ zeptal se, aniž by čekal odpověď. Má mě přečtenou, chlapec.

„Přejdi k věci, mám rozečtenou knížku,“ řekla jsem mu a netrpělivě čekala, co z něj vypadne tentokrát.

„Neboj, knížka nikam neuteče, dokonce záložku najdeš v té samé kapitole, ve které sis ji nechala a pokud ji tam nemáš, nebylo by od věci ji tam dát, protože za šest hodin ti startuje letadlo,“ odvětil a s obavou pozoroval moji reakci.

„Kam to bude tentokrát?“ zeptala jsem se odevzdaně. Dávno jsem zjistila, že vztekat se nemá cenu, odnesl by to nábytek a momentálně moje končetiny, protože zrovna teď jsem „člověk“.

„Aljaška, Juneau. Objevilo se tam pár dětí měsíce,“ řekl s oddychem. Rodeo nebude. Amerika? Aljaška? Vlkodlaci? To se mi líbí. A navíc, jsou tam medvědi a ty já ráda, obzvlášť když mi jeden z nich zabil brášku. Dva roky předtím, než mě David proměnil. Našli jen roztrhaný stan, tábornické vybavení, nůž, který jsem bráškovi dala k narozeninám, spoustu krve a medvědí stopy.

„Jo a budeš chodit do školy,“ utnul David tok mých myšlenek a s posměšným úsměvem ustoupil k oknu. Dobře věděl proč. Kašlu na ruce, tohle už je moc.

Poté, co jsem se dostatečně vyvztekala, začal David kontrolovat, co to odneslo tentokrát a já utekla k sobě do pokoje. Čekala jsem asi hodinu, než se mi zahojila ta natřikrát přeražená loketní kost. Pak jsem si sbalila věci a šla do garáže vybrat si auto. Těš se, Aljaško!!!