Znovu nalezená - 2. kapitola

Řítila jsem se dvoustovkou, ve svém krásném černém Hummeru H3, po hlavní cestě směrem k novému domovu, kousek za severní hranicí Juneau. Stál ukrytý v lese. Příjezdová cesta byla vysypaná štěrkem a půldruhého kilometru dlouhá. Takhle to mám ráda. Stranou od lidí s lesem za zadkem a jako bonus zamrzlé jezero. Perfektos. Dům sice velký jak kráva, ale co, darovanému domu na proporce nehleď. No, třeba to přízemí by šlo předělat na garáž, sklad zbraní a tělocvičnu. Moje nejoblíbenější místnosti. Auto používám v běžném životě a zbraně spolu s výcvikem v boji. Ano, zbraně, nemysleli jste si doufám, že proti násoskám, jak říkáme těm rudookým zmetkům, a lykanům jdeme jen tak s holýma rukama. Proti lykanům stačí stříbro, ale proti upírům je to nákladnější. Jejich kůží projde jen diamant. Nejraději mám dlouhé samurajské meče s diamantovým ostřím. Sami upíří neví, že diamant dokáže proniknout jejich kůží a ti, kteří na to přišli, to nikomu nepoví, protože už nejsou.

Na trénink boje možná někoho překecám, nebo bych mohla brnknout Damienovi. Damien! Rychle jsem z kapsy džínsů vyhrabala mobil a navolila jeho číslo. Je to takovej můj mladší bráška, i když je fyzicky starší než já. Zatímco mě David přeměnil v sedmnácti, Dami je navždy dvacetiletej.

„Ahoj kočko, tak co, zabydlela ses?“ zahlaholil v aparátu známy hlas.

„Čau Dami, no zrovna jsem přijela, let jsem celej prospala, a teď se rozkoukávám, v jaký hrůze to mám zas bydlet. Hele nechceš přijet? Budu potřebovat pomoct s přestavbou,“ vybalila jsem to na něj rovnou.

„Holka, ty jednou zaspíš i svoji smrt, ne kecám, ty neumřeš, a kdyby náhodou, pomůžu tomu, co tě připravil o tvůj život, od toho jeho. Ale zpátky k věci, budu bourat?“ zeptal se s nadějí v hlase. No jistě, jeho oblíbená činnost. Co bych pro něj neudělala.

„No, v původním plánu to nebylo,“ zalhala jsem mu, „ale že seš to ty, něco ti najdu,“ přemýšlela jsem naoko. Nic moc jen celý přízemí, běželo mi hlavou.

„Tak to jo, vezmu to tryskáčem a za pár hodin tam…“

„Fajn, do večera ať jsi tady,“ přerušila jsem ho a típla telefon. Na displeji svítilo 9.O5. Tak jo. Vešla jsem dovnitř a zamířila po schodech rovnou do prvního patra. Šest pokojů. No Dami, bourat budeš i tady, aspoň tři místnosti, tím vznikne dost velký prostor pro obývák a halu zároveň. Přístup sem je po schodech z garáže nebo po schodech a přes balkón, z něj uděláme terasu. V dalším velkém pokoji bude kuchyně. Místo dveří do budoucí jídelny je obloukový otvor ve zdi, širší sloup a zděný bar. Jo to bude perfektní, ten sloup nejspíš nějak pomalujeme, na tohle jsme s Damienem odborníci. V poslední místnosti, v té největší, bude Damienův pokoj. Dokonce k němu náleží šatna a koupelna. To se mi líbí. Aspoň bude mít kam ukládat oblečení, co mu neustále nakupuju. Nějak mě to baví.

Vystoupala jsem po schodech do podkroví. Za dveřmi na mě čekal poslední pokoj. Tak tohle bude moje království. Větší pokojík s obrovskou šatnou a velkou koupelnou. Už vidím ty barvy, v jakých si ji zařídím. Vešla jsem zpátky do pokoje a kochala se tím prostorem. Obdélníková místnost s jedním obloukovým rohem. Pokoj měl jednu stěnu celou prosklenou s výhledem na jezero a les. Tohle je pohádka. Najednou se v lese něco mihlo velkou rychlostí. Že by? No jestli to byl upír, tak to bude zajímavý, momentálně voním jako člověk a vážně nemám náladu na boj. Radši jsem se přeměnila do upírské podoby a pokračovala v obhlídce. Ze skla bude nejspíš i část střechy, ale bude to nějaký tvrzený sklo, protože normální by neudrželo sníh. Tady se mi začíná líbit.

V lese se to cosi mihlo znovu. Najednou se to zastavilo a podívalo se mým směrem. To není možný. Zlatookej upír. Zasekla jsem se v těch jeho karamelkách a nebyla schopna dalšího pohybu. Najednou zmizel. Utekl mezi stromy. Škoda, chtěla jsem se seznámit, blesklo mi hlavou, když jsem se probrala ze své strnulosti. No nic, sešla jsem zpátky dolů do přízemí a okoukla proporce tady. Stejný jako v prvním patře. Takže budeme bourat a hodně. Vyšla jsem před dům a čekalo na mě překvapení.

Šest upírů pomalu kráčelo po příjezdové cestě k mému domu. Všichni vegetariáni. No sakra, já mám dneska hodně štěstí.

„Zdravím,“ řekl blonďák, evidentně jejich vůdce, a kývl hlavou.

„Jsem Carlisle Cullen a tohle je má rodina,“ dořekl a ukázal na ostatní. Cullen? Počkat to mi něco říká. Měla jsem co dělat, abych se neplácla do čela. No jasně, Cullenovi jsou jeden z těch vegetariánských klanů, ten největší, ale proč sakra řekl rodina. Klan budiž, ale upíří nemají rodiny.

„Tohle je Esmé,“ pokračoval Carlisle a ukázal na krásku po svém boku. Hnědé vlnité vlasy jí spadaly kolem srdcovitého obličeje k lopatkám. Ve tváři měla vřelý úsměv. Tím úsměvem mi připomínala moji vlastní mámu.

„Tohle jsou Edward a Isabella,“ řekl, když ukázal na kluka s tváří poloboha a překrásnou dívku stojící těsně vedle něj, evidentně další pár. Edward měl rozcuchané bronzové vlasy a tvářil se frustrovaně. Isabelliny vlasy, barvy čokolády, se vlnily až k jejímu pasu. Vypadala jako by se na něco soustředila.

Pak představil poslední dva. Alice, vlasy rozježené do všech stran, vypadala jako skřítek, nebo spíš elfka. Poslední členem byl Jasper. Tohle musí být sourozenci. S Alicí měli podobné rysy. Teda až na ten nejvýraznější rys Jasperovy tváře. Spousta jizev způsobených upíry. Tenhle kluk se evidentně umí rvát, tohle tipuju na války na jihu. I tak, jestli Edward vypadal jako polobůh, Jasper vypadal jako kopie Adónise.

„Jmenuji se Camilla Carleen a vítám Vás u svého domu,“ představila jsem se zdvořile falešným jménem.

„Večer přijede ještě můj bratr Damien,“ dodala jsem, aby věděli, že tady nebudu sama.

„Tvé oči jsou černé, nevím, čím se živíš, ale jestli lidskou krví, musím tě požádat, abys odešla, nebo nelovila ve městě a okolí,“ požádal mě Carlisle s prosbou v očích, ale rozhodným hlasem.

„Nemusíte se bát, nezabíjím lidi a ty oči, to bude tím, že nejsem tak úplně upír,“ ujistila jsem je a pobaveně sledovala jejich výrazy. Mezi tím čekáním jestli z nich něco vypadne, jsem prozkoumávala jejich dary. A nic. Znovu a zase nic. Do prkenný vohrady, asi vím, proč se ta tmavovláska tváří tak soustředěně. Štít. No výborně, ani nevím, proti čemu stojím.

„Jak to myslíš, nejsem tak úplně upír,“ ozval se ostražitě Adónis.

„No asi nějak takhle,“ řekla jsem a přeměnila se do lidské podoby a následně do bojové. Na to všichni zaujali obrannou pozici. Ježíši. Vzala jsem na sebe zpět upírskou podobu a svezla se smíchy na zem. Po chvilce smíchu jsem se vyhrabala zpátky na nohy

„Co si zač?“ vyhrkl na mě okamžitě Edward. Tuhle otázku jsem přešla, jakože nic.

„Oni opravdu existují,“ mumlal si pro sebe Carlisle. Otočil se ke své rodině a promluvil nahlas:

„Máme tu čest setkat se s křížencem upíra a lykana. Myslel jsem si, že existují jen v legendách. Jak vidím, mýlil jsem se.“

„Pche, kříženec, jsem snad pes?“ odfrkla jsem si naštvaně a zrak všech se otočil mým směrem.

„Říkají nám podle převažujícího jedu v našem těle. V tom mém je to jed upíra. Proto můžu mít tuhle podobu,“ vysvětlila jsem.

„Mému druhu se říká Nocturnian, těm v jejichž těle koluje více jedu vlkodlaka, se říká Socturnian,“ dopověděla jsem.

„Ten tvůj bratr,“ začala Esmé, ale přerušila jsem ji:

„Soctu, oba se živíme lidským jídlem a já navíc zvířecí krví,“ ujistila jsem je, „zrovna jsem byla na odchodu, musím nakoupit pár věcí,“ naznačila jsem konec rozhovoru, ale Alice jakoby ožila.

„Nakupovat? Půjdu s tebou, poradím ti, tu černou musíš ze svého šatníku dostat a...“ Asi chtěla něco dodat, ale Jasperova ruka ji v tom zabránila.

„Omluv ji, je to takovej maniak,“ řekl a omluvně se na mě podíval. Být v tu chvíli člověkem, asi si sednu na zadek. Ten jeho zlatej pohled mě totálně spoutal. Došlo mi, že asi čekají na mou odpověď.

„To… to je fajn, ale někdy jindy, jo?“ zakoktala jsem se a sledovala, jak odchází. No, vztekající se Alici táhl Jasper.

„Konečně najdu někoho, kdo se mnou bude chtít nakupovat, a ty mě ani nenecháš!“ křičela na něj a z očí jí sršely blesky.

Tak to bychom měli, nasedla jsem do auta a vydala se směrem k nejbližšímu nákupnímu středisku. Zaparkovala jsem vedle žlutého Porche, u kterého stála rozesmátá Alice. Aha, útěk mi neprojde. Odevzdaně jsem se vysoukala z auta a zamířila k ní.

„Na mě je i bratříček krátkej,“ oznámila mi vesele a táhle mě dovnitř. „Co nejdřív,“ zeptala se s jiskřičkami v očích.

„Ehm, nábytek? Pak se vrhneme oblečení, boty, doplňky k oblečení, elektronika, potom barvy, doplňky do bytu a nakonec jídlo, co ty na to?“ zeptala jsem se stejně vesele. Ta její nálada mě nakazila. Tohle nakupování si nejspíš užiju.

„Jídlo?“ zeptala se a nakrčila nos.

„Ale s tím zbytkem souhlasím,“ dodala rychle.

„Musím jíst, to dělá ten vlkodlak a bráška, ten jí jenom lidský jídlo,“ vysvětlila jsem jí a zamířila k prodejně s nábytkem.

„Jaký je ten Damien,“ zeptala se Alice, když jsme mu vybíraly postel. Velkou manželskou, ve fialové barvě se zlatým mřížovím

„No to je těžký, předně to není můj brácha, ale považuju ho tak, jako mého mladšího dvacetiletého brášku. Přeměnili ho patnáct let po mně. Je to kluk se srdcem na správném místě, co nezkazí žádnou srandu a rád se sází. O každou blbost. Je vysokej, tmavovlasej, zelené oči, jestli ti jde o tohle,“ dodala jsem se smíchem, když jsem viděla její výraz.

„Tak, nábytek bychom měli, tak jdeme na to oblečení,“ oznámila mi Alice a táhla mě do nejdražšího butiku tady. Tahle upírka vážně utahá i nesmrtelného.