Stalo se v září 2010

Můj vnuk Michal se svou přítelkyní Renátkou za mnou přišli s pozváním na výlet do Vysokých Tater.
"To není možné, vy mne chcete vzít sebou? Proč? To chcete, abych vám vařila a prala ponožky?"
Oba najednou zakřičeli: "Neeeéééééééé!"
Renátka mi to vysvětlila, Michal že prý chce pod stan, a ona ne. Asi ji vadilo, že se nebude mít kde sprchovat a když pojedu já, tak Michal ustoupí a bude souhlasit s hotelem.
"Pojedu a ráda."
Vyhrabala jsem mapy, průvodce, fotografie. Už mne nic nezastaví.
O všechno se postarali, odjezd vlaku, lístky s místenkami, jen ubytování si nemohli vybrat. Nakonec našli penzión ve Velkém Slavkově.
Hrozně jsem se těšila. Jenže co tam budu dělat, vždyť nemohu dýchat. Mám chronický zánět průdušek, nemohu chodit do kopce, tak budu chodit pomalu a alespoň si budu moci dobře prohlédnout Tatry než umřu. Viděla jsem z okna pokoje přímo na Lomnický štít ozářený sluncem.
První den mladí vyrazili na Zelené pleso. Po trase Smokovec, Zamkovského chata (dříve Kamzík), Skalnaté pleso. Já jela do Tatranské Lomnice električkou, pak lanovkou na Skalnaté pleso, kde jsme se sešli. Vyrazili jsme na Zelené pleso, ale oni nasadili tempo, kterému jsem nestačila a za chvilku mi zmizeli z dohledu. Šla jsem svým tempem, tzn. pomalu, a všichni kolem mne předcházeli. Jen jeden soucitný pán se mě ptal, zda nepotřebuji pomoct. Asi bylo na mně vidět, že už nemohu. Místy jsem musela i na kolena, jinak bych metrové šutry nepřekonala. Cítila jsem se na turistické cestě jako vrcholová horolezkyně! Ale přece se nevzdám a ukážu všem, že nejsem bábovka.
Na cestě se objevili dva kamzíci. Stáli jako sochy a upřeně se na mne dívali. Asi si říkali, co sem ta baba leze. Nebo chtěli rohlík. Čekali, až se přiblížím na patnáct metrů a pak hop a skok a byli pryč.
Konečně jsem v sedle pod Svišťovkou. Zvoní mi mobil. Je to Michal: "Babi, okamžitě se vrať, tady to nezvládneš."
"Neboj, zvládnu."
"Ne! Je tu hladká skála, není se čeho chytit. Nejsou tu stupy a lezeme jen po řetězech."
"Ne, dolů nejdu, to tady radši přespím."
Chtělo se mi brečet, ale vrátit jsem se musela. Viděla jsem krásný převis, říkám si, tady bych vydržela do rána. Ježišmarjá, nestihnu lanovku. (Doma jsem se dodatečně lekla, když jsem pak v televizi viděla, jak z toho místa, kde jsem chtěla bivakovat, nesla Horská služba starého pána, který byl vysílený a podchlazený.)
Nahoru to byla křížová cesta a dolů utrpení. Hory za mnou už byly ve stínu, ale vesničky byly zality zapadajícím sluncem. Stmívalo se a v dolině se rozsvěcovala světla. Ještě schody a jsem na zpátky na Skalnatém plese. Kabinky lanovky byly seřazeny do řady a ani jedna kladka se netočila.
"Už jsme skončili!" přivítal mne lanovkář.
Kolena se mi rozklepala, ale ne strachem. Budu muset jít pod lanovkou? Potmě? Vtom se objevil anděl a pravil: "Nebojte, nějak to uděláme."
Byl to strojník lanovky a potřeboval dolů. Naložil své věci do kabinky, vlez si tam také a mne obsluha strčila do druhé kabinky. Jela jsem dolů!
Ale jen chvíli. Lanovka se zastavila. Bylo mi to jedno, mám střechu nad hlavou a nefouká tu. Zůstanu klidně až do rána. Zavolám, aby byli v klidu. Že jsem v pořádku, že jen visím na laně. Během vysvětlování se kabina dala znovu do pohybu. Za chvilku už jsem vystupovala v dolní stanici a vydala se zdolat poslední metry na nádraží.
Michal s Renatou seděli na lavici, nohy natažené před sebe a byli ušlí. Prý mají za sebou čtyřicet kilometrů. Zcela evidentně byli šťastní, že mne nemusejí zachraňovat. Posledním vlakem na Poprad jsme se dostali zpět domů do svého pokojíčku v penzionu. To byl první den.

Další dny pokračovaly ve stejném stylu. Byla to paráda. Dobrodružství já mám ráda.