Dědeček....

"Pojď," říká matka. "Pojedeme navštívit dědečka."
Ale už to není tak, jako dřív. Saša nemusí brát s sebou fotbalový míč, protože dědeček s ním nebude hrát. Nemusí si ani balit pyžamo, protože u něj nebude spát.Stačí, když si s sebou vezme jen vzpomínky, všechny, které má.Protože dědeček už není.Ne tak, aby se s ním dal hrát fotbal. Ne tak, aby se k němu mohl přitisknout.

"Dědeček je teď někde jinde," tvrdí rodiče. Kde, to neřeknou.
Jen babička říká: "Je v nebi." Ale když Saša zvedne hlavu, nebe je větší než země. A příliš daleko.
Saša měl dědečka moc rád. Vždycky. A pořád má.
Přespat u něj bývalo pokaždé krásné a vzrušující. Zejména když se v setmělém pokoji prostěradlo pod ním změnilo ve vesmírnou loď. Takovou, z jejíhož okénka bylo možné vystrčit hlavu a nadechnout se měsíčního vzduchu a větru z Marsu. Dědeček byl průvodcem.
Před divokou jízdou směl Saša dělat všechno,co doma nesměl:
Zůstat dlouho vzhůru.
Jen krátce se umýt.
Sníst spoustu chipsů a vydatně při tom drobit.
A jíst jednu čokoládu za druhou.
Jen zuby se pak musely důkladně vyčistit. Přesně jako u maminky a tatínka. "Jinak vítr při rychlé jízdě proniká do děr v zubech," řekl dědeček. "A ty bys letěl nad střechami jako větrný pytel.To bys chtěl?"
Ne.Saša nechtěl být jako větrný pytel.
Někdy uprostřed noci, když už je dobrodružství unavilo, dědeček neřekl jednoduše: "Tak a dost!Jde se spát!" -Ne,řekl" "Pozor,pozor...přistáváme. Místo přistání je kaštan v dědečkově zahradě. A kdybys měl zlé sny, nebo ti byla zima, přijď do mé postele.
Saša měl dědečka moc rád.

Místo fotbalu dnes půjdou k dědečkovi na hřbitov. Saša tam byl jen jednou. Když byl pohřeb. Saša neplakal. Byl smutný, ale neplakal. Bylo tam toho tolik k vidění. Rakev, květiny, lidé v černých oblecích a veliká hluboká díra v zemi.
Díra neměla vůbec nic společného s dědečkem. Ten byl v Sašové hlavě živý. Utíkal za fotbalovým míčem a poslal ho Sašovi na holenní kost. Saša vystřelil, a jak! "Gól!" Dědeček se taky radoval z krásné branky a křičel "Bravo!", i když se Sašou prohrál 1:3
Prostě byl takový. Hlučny, silný a veselý.
Vždycky všechny nakazil smíchem a veselím.
Ale tehdy, u hrobu to nefungovalo.
Všichni byli smutní.
I Saša. Ale když ostatní plakali, on nemohl. Ne tam.

A po pohřbu, někdy večer, když všichni seděli u stolu, babička řekla: "Ten hoch ani neplakal. Já to nechápu. Přitom měl dědečka tak rád"!
Saša si připadal špatný.Ale pro něj to prostě bylo všechno jinak.Když šli za rakví, Saša si nedokázal představit, že tam uvnitř by měl být jeho dědeček. A protože mu všichni ti lidé v černém připadali cizí, dokonce i rodiče a babička, v duchu si dědečka oživil.
Dědeček byl tady. V jeho hlavě. Ne v rakvi. Byl opravdu tam a nikdo jiný si toho nevšiml. Ale když smuteční hosté plakali stále hlasitěji a mezi vzlyky bylo ticho stále tíživější, Saša najednou dostal strach. Protože dědečkův obraz jako by vybledl, a on prosil dědečka o pomoc. Uprostřed tolika lidí se cítil úplně sám. Otec se staral o plačící matku, ta zase podpírala plačící babičku. Ale na něj, na Sašu zapoměli.
V tom okamžiku si s úlekem uvědomil, že ten veselý dědeček je sice v jeho hlavě, ale na tak, aby se ho mohl dotknout. Cítil jak se mu stahuje hrdlo.Pláč mu stoupal do nosu a dral se koutky očí ven. Ale ven nevyšlo nic. Saša plakal hlubuko uvnitř sebe. Bez zvuku, bez slz. A později řekli: "To je nepochopitelné, jak je ten chlapec necitelný!"
A Saša se styděl, protože nebyl jako ostatní.
Taky to nemělo nic společného s tím, že mu dědeček, když mu bylo pořád hůř, jednou řekl: "Sašo, až tady jednou nebudu, nesmíš plakat. Slíbíš mi to? Te´d si s tebou můžu ještě hrát, ale někdy už mám velké bolesti, víš? A až tady nebudu, ty bolesti už nebudou, chápeš to? Pak mi bude dobře, pak budu jinde."
Saša jen přikývl. Ale nedovedl si představit, co znamená to- PAK.... Bylo to nepříjemné. A to- JINDE, kde to mělo být?
"Říkám ti to, protože mě máš rád," dodal dědeček.
"Jen když má někdo někoho opravdu rád, může mu rozumět. A my dva si přece rozumíme! My už jsme toho přece spolu zažili!"
A dědeček učinil rozmáchlé gesto. Pohyb, kterým objal Zemi a nebe. Jupiter a Austrálii. Mars i babiččin kaštan.
Ne.Dědeček nemohl jen tak zmizet. Nikdy!

Teď je tedy dědečkovi dobře, říkal si Saša v posteli večer, po dědečkově pohřbu.
Protože tu není.
Je jinde.
Tak mu to vysvětlili dospělí.
Ale sašův slib, že nebude plakat, najednou neplatil. Dědeček ho opustil. I když Saša věřil, že nikdy opravdu neodejde. Najednou dostal vztek. Strašný vztek. Rozplakal se a vydal ze sebe všechny své slzy. Všechny najednou. Mísili se s něčím, co bolelo. Špičatou dlouhou bolestí. V srdci. V břiše. Všude. Dokonce i v hlavě.
Ale pak, když už se Saša unavil pláčem, se něco stalo. Něco důvěrně známého. Vřelého. Dědeček ho najednou sevřel.
Saša to pocítil. Krátce, ale přece. Stalo se to uprostřed noci.
Docela určitě.
Nikdo mu nemusel nic vysvětlovat. Tohle věděl sám.....