prázdný prostor ... pro všechny

pohodlně se usaď, do prostoru, naprosto kamkoli, kam že tě to zavede ...
představ si velký sál s dřevěnou podlahou a vysokými stropy, zdi pomalované od starých mistrů, na stěhách zrcadla, svícny zpola zapálené, přítmí, jenom světlo loučí a svíček, ty sedíš a díváš se
uprostřed tančí dívka, bosá, s rozevlátou sukní a dlouhé vlasy kolem v pohybu
... můžeš být divákem, ale i dívkou ...
mává rukama, občas zpomalí zrychlí, točí se a vlaje,
vnímáš protažení jejích paží a těla do prázdného prostoru, který najednou není prázdný,
točí se pořád dokola, občas se podívá tvým směrem, občas se skloní nebo změní proud větru
nikdo jiný tam není, jsi úplně koncentrován a soustředěn jenom na ni
v tváři, kterou občas zahlédneš, vidíš všechno, co sis kdy mohl vůbec přát a bál sis to vůbec pojmenovat, nebo připustit.
dívá se na tebe, střídavě, střídavě do zdí, do stropu, do podlahy, do prázdna ...
uvědomíš si, že není slyšet žádná hudba, ale přesto ji slyšíš.
stejně jako ona
nevidí tě a ty nevidíš ji
a přitom oba víte, že tam jste ... oba ... všichni ... jeden ... jedno tělo, jedna mysl .... oddělená předsudky, strachy, obavami vloženými staletími předků a bohužel i vlastními zkušenostmi ...
... překonáváš obavy, táhne tě to tam, ale ten strach, ten je silnější, ... ale přesto ... možná že by stálo za to se na chvíli, aspoň na tu jednu jedinou, plně oddat tomu, co skutečně cítíš a chceš ... pomalu vstáváš, ona stále tančí, nevšímá si tě, ale to ti vůbec nevadí, ba naopak, přibližuješ se a začneš se pohybovat v tom proudícím proudu, který jde z jejího směru ... a nakonec i odjinud ... necháváš kohosi sedět u zdi s sám se vydáváš na tu předem nepředvídanou pouť ... s odvahou a touhou, protože to je přece to, co jsi vždycky chtěl ... teď není čas na to se bát ... teď je možnost se pohnout tam, kde jsi vždy chtěl být ... stojíš, hýbeš se, ale stojíš ... jako na stráži ... ona tě najednou uvidí, vnímá víc, že jsi tady a má radost, ... ten úsměv je nepřekonatelný ... a najednou vnímáš, že je jenom pro tebe ... přibližuješ se .. už to nejde být od ní dál, táhne tě to, nevíš co, ale vnímáš, že je to čisté .... splynutí ... nezavazující ... k čemu taky ... vždyť jste a vždycky jste byli ... jedno ... najednou začínáš vnímat i ostatní .. tančící bytosti ve stejném sále ? sále? kam zmizel??? je to jeden velký, nekončící prostor ... bez bázně a hany ...

já už se nechci bát ...

.
.
.

ale stejně se pořád bojím