Rok po...

První paprsky slunce dopadají na sníh, který se lehce třpytí. V dáli proběhne pár srnek. Nohy se mi propadají do sněhu, jemu taky.
„Vzdávám to,“ odpovím po chvilce chůze v dvou metrové závěji sněhu a lehnu si. Pousměje se a lehne si vedle mě. Chvíli tam ležíme mlčky.
„Co ti je? Chodíš jako tělo bez duše. Chodíš potichu jako duch,“ ptám se ho šeptem.
„Jsem duch,“ odpoví. Chytím ho za ruku.
„Proč to říkáš, vždyť víš, že to není pravda,“ reaguju smutně.
„Ty víš, že to pravda je, jenom si to nechceš přiznat. Pořád mě tady držíš,“ oponuje a převalí se na bok, aby na mě viděl.
„Nedržím…“
„Držíš, dávno už bych byl někde jinde. Ale ty nechceš, abych tě opustil. Podruhé a napořád. Já vím, je to těžké nechat jít někoho, koho miluješ… ale já už prostě musím jít. Už na mě čekají,“ povídá a lehce mě pohladí po tváři. Skoro jako by mě pohladil vítr.
„Já čekám, až se vrátíš. Vrátíš zpátky ke mně.“
„Já už se nevrátím…“
„NE! To neříkej!“ Chci ještě víc stisknout jeho ruku. Ale neucítím nic jiného, než chlad sněhu.
„NEOPOUŠTĚJ MĚ!!! Znovu už ne…“ Po tvářích se mi začnou prohánět slzy. Slzy smutku.
„Přišel jsem se s tebou naposledy rozloučit. Je to už rok, kdy jsme se naposledy chytli za ruce, pohlédli si do očí a spojili naše rty. Dal jsem za tebe život, tak mi udělej laskavost. Zapomeň na mě a nech mě jít.“
Dlouho mlčím.
„Dobře, nechám tě jít. Jen… jen ještě poslední přání. Vezmi si ten zásnubní prstýnek…“ Mlčky si ho vzal.
„Sbohem, andílku… snad se brzo uvidíme,“ řekl nakonec. Jen jsem přikývla a hleděla jsem na přibývající stopy ve sněhu…