možná jen pouhá závist....

Nejspíš už patřím na psychiatrii... Stále přemejšlím nad všemy možnými problémy , nad vším co mě zrovinka trápí... Myslím na to jakou mám smulu v lásce... Přemejšlím nad tím, že sem se po 4 letech zamilovala tak moc , že mě to jen tak nepustí. Škoda jen že bě tyhle moje lásky nedopadly dobře... První láska byla , když sjem byla ještě malá , ale už tehdy jsem věděla , že svého nejlepšíhoa tehdy teměř jediného kamaráda miluju. Ty vzájemný pohledy, ty usměvy, tehdy jsem věděla , že tahle láska je i opětovaná, to jak sme chodili ven v bouřce a počátali jak daleko ta bouřka od nás je a jak jsi mi jednu tu noc v bouřce dal korunu pro štěstí a řekl, že si jednoho dne vezmu kluka který se narodil v roce vydání té mince a u toho jsi ho detailně popsal a přitom jsi popisoval sám sebe, věděla jsem , že tě miluju a ty mě taky. Pak nastal nejvetší zlom . Kvůli jendomu s prominutím debilovi se mi zhroutil muj sen.. Ty člověk mých snů, člověk kterýho jsem milovala víc než svuj život ležíš na kraji bazénu a kolem tebe hlouček lidí. V tu chvíli jsem se rozbrečela a už jen poslouchala sireny jak tě odvážejí.. Nikdy nezapoměnu na to , jak sem byla obviněna tvýmy rodiči , že je to moje vina, že jsi v nemocnici...V nemocnici tvým rodičum sdělili , že jsi utrpěl zranení mozku a máš výpadek paměti, že nejspíš dočasný , ale že to horší je , že už se nikdy nepostavíš na nohy. Nejvíc mě mrzelo, že si na mě nepamatuješ na to co sme prožili na naši lásku na mě. Ale byla jsme ráda že žiješ už jen to vědomí ,že žiješ bylo pro mě útěchou.I přesto že ste se po této nehodě přestěhovali za Prahu sem tě stále milovala. Po pár letech se mi podařilo jakš takš smířit se s tím , že mě si nepamatuješ a už si nikdy nevzpomeneš. Pak nastal zase ten zvrat. Nová láska. Problém byl tady : ON mě nemiluje a nejspíš ani nic víc. Sme kamarádi a v budousnu i studenti na stejné škole, ale vztah? asi nikdy nebude... já jsem jak blázen už 10 měsíců zamilovaná a on jediné co dělá tak že mě ničí, dává falešné naděje a nic víc. Ale taky si uvědomuju , jak jsme v tomto momentě šťastná a že by mi mohl kde kdo závidět můj život.. Protože jsem ztratila nejlepšího přítele a zároven kluka , v lásce se mi nikdy nedařilo, ale stále jsem ta silná co to nikdy nevzdala ! Ta co miluje a nevzdá to ani nadále. ta co si umí užít života i se vším trápením.Ta co je ráda za ot jaký má přátele a nikdy by je za nic nevyměnila.. Život mě naučil hodně a jsem mu za to vděčná, naučil mě milovat a mít ráda, ale naučil mě i se bránit nepříjemnostem a bojovat!