Odraz v zrcadle

Opět pohlédla to té známé tváře. ,,Víš, kdysi jsem znala jednu dívku. Byla ti moc podobná." pousmála se. ,,Byla docela pěkná, ale hlavně se neustále smála. Nic jí netrápilo a když, tak to nesla s úsměvem dál, že se to stejně jednou vyřeší. Tehdy jsem si občas říkala, že je blázen, že emocím jako je bolest a nenávist neuteče, ale to jí nezabránilo. I na pohřbu své matky se usmívala přes všechny slzy, protože věděla, že by si to její milovaná maminka přála. Byla tak silná... Závidím jí... Víš, nikdy neplakala. Ani když jí něco moc bolelo, ať už fyzicky, nebo psychicky. Dokonce když si při pádu z kola zlámala ruku na třikrát, dokázala utřít slzičky a pousmát se nad svou nemotorností. A neplakala ani, když jí zemřel stářím její nejlepší kamarád - pes Ben. Tolik ho milovala... Brala ho jako sobě rovnému, jedl s ní u stolu, spal s ní v posteli a když se potřebovala někomu vyzpovídat z těch nejtěžších žalů, byly to právě jeho dlouhé uši, co všechno pozorně vyslechly. Nakonec ji uklidnil svou čenichovou pusou a klidně si k ní sedl, aby ji uklidnil. Až jednoho dne jej volala ke stolu, ale on nepřišel. Když ho pak šla najít, ležel v pelechu tím nejklidnějším spánkem. Dokázala se jen pousmát a popřát mu hodně štěstí do dalších životů. Sama jej pohřbila za domem na zahradě a sama tam nosila každý den květiny. Ona sama byla jako květina. Křehká a lehce zranitelná, ale nikdy to na sobě nedávala znát. Po smrti jejího psího kamaráda už jí zůstala jen babička. Ta však jednoho dne záhadně zmizela. Ta dívka sice věděla, kde babička je, ale také věděla, že umřít chtěla v poklidu na jednom svém tajném místě bez toho, aby ji někdo našel. Tenkrát se jí zachtělo poprvé plakat. Zůstala sama, skoro všichni její blízcí a milovaní jsou na lepším místě. Ale musela být silná. Už pro svého malého bratra, kterého s babičkou vychovávaly samy. Snažila se mu dát vše, co jejich maminka nestihla. Opravdu se snažila! Tomu věř... Jenže když ti shora zjistí, že se snažíš žít na vlastní pěst s malým bratrem v domě po rodičích a ještě ti osmnáct, je jasné, že všechno zabaví. Nejinak tomu bylo i u nich. Bratrovi brzy našli novou rodinu a ona zůstala v dětském domově. Proč? Na adopci už asi byla moc stará, všichni toužili po miminku a né po ní. Díky jejímu věku si nenašla ani žádné přátele. Ale ten něžný úsměv na tváři, ta tichá a nevinná krása jí zůstala. Ty vychovatelky, které jí záviděly, jí buď nedaly jídlo, nebo ji dokonce zmlátily, či donutily dělat jejich práci. Ale jí to nevadilo. Alespoň neměla možnost myslet na všechno, co ztratila..." dlouze se odmlčela, ale nakonec musela pokračovat. ,,Všechno zlé se jí však mělo vrátit, když do ústavu vstoupil on. Měl podobný osud, jako ona. Až na to, že se jeho sestřička utopila. Matka se pak oběsila na půdě a otec ho nechal na pospas životu. Našli ho žebrat na ulicích, proto teď byl tu. Avšak ona věděla, že ty hluboké oči nejsou zlé. Že příchozí je hodný, jen moc smutný člověk. I jeho jméno jako by patřilo anděli. Lucciano...
Přivítala jej s úsměvem a poradila mu, co a jak dělat, jak žít, aby přežil. On pozorně naslouchal každé její radě a po čase každému jejímu problému, prostě všemu. Nelitovali se, to ne... Naopak je spojovalo mnohem víc, než jen krutý osud. Ona mu na tváři vykouzlila úsměv a on jí přinutil se zasmát z plných plic. Prvně jako kamarádi, pak jako sourozenci ale jedné noci, té noci přetnuté hlasitými ranami hromů, té noci ozářené ladností blesků, té noci zmočené kapkami hustého deště se z nich stalo mnohem víc, než jen přátelé. Od té doby byli jen spolu. Jeden bez druhého neudělali krok a společně se snažili postavit nástrahám života. Ale osud s nimi hotov nebyl. Když jednoho rána našla ten dopis, kde se s ní loučil, protože dospěl a musel se přestěhovat k tetě za moře, se jí zhroutil Svět. Poprvé ucítila na svých rtech slanou chuť slz, poprvé křičela jméno toho, který ji opustil. Poprvé jí pohltilo zoufalství, bolest a poprvé nedokázala bojovat s osudem. Od té doby se z ní stala troska. Utekla z ústavu a žila na ulicích. Bez úsměvu, bez krásy, bez všeho. Jen ona sama. Víš, vážně jsi jí podobná, ani nevíš jak. Ta dívka jsi ty! Ta dívka jsem já..." dořekla. S posledním vyřčeným slovem se ozval zvuk tříštícího se skla. O pár hodin později ji našli v kaluži krve ve střípcích zrcadel. Právě v těch střípcích však zůstala její slova navždy ukrytá a nikomu nezobrazená. Právě ty střípky byly v dopise, který přišel i jemu.