Most

Už je to jedno...
Nemám co ztratit...
Jen nádech a...

Znovu se podívala pod sebe. Ve studené slané vodě se čnily špičaté skály. Vlny jí vábily svým tichým narážením dolů. Byla si jistá, že když skočí, bude to to poslední, co udělá. Právě proto tam teď stála - chtěla si vzít život. Však si za to mohla sama... Kdyby se nevrátila domů dřív, kdyby si nevzala to volno, aby mohla být s ním, nikdy by ho s ní nepřistihla. A všechno by bylo v pořádku... Dál by žila v dojmu, že je jediná, koho miluje, že všechny ty řečičky, kterýma jí každý den "krmí", jsou pravda.
Ale ne! Celou tu dobu jí jen lhal! A ona naivka mu věřila... Ale tomu je teď konec. Nadechla se a...
,,Kaname!"
Zase ten hluboký sametový hlas. Dala nohu zpět a maličko se zatřásla, díky ledově chladnému povrchu. Cítila, jak se přes zaschlé slzy valí nový proud, jak jí zase naplňuje těch několik pocitů - vztek, láska, smutek, zrada...
,,Stůj! Prosím..."
Proč by ho měla poslouchat?! Co je mu vlastně do toho, co chce udělat?!
Natáhl k ní ruku. Tu, kterou jí každý den hladil po vlasech. Tu, kterou držel její dlaň. Tu, kterou jí utěšoval, když jí bylo nejhůř. Tu, kterou se dotýkal i té druhé ženy...
Opatrně se k němu otočila tváří v tvář. Chtěla mu vyčíst úplně všechny jeho chyby. Ale proč vlastně? Co když ona byla ta špatná?! Možná ho nedokázala uspokojit, nebo snad neuměla vařit, či dost pěkně vypadat. Snad měl dlouhodobý vztah s tou druhou a ona byla ta "na jednu noc"...?
Teď už to ale bylo jedno.
Jejich pohledy se střetly. On přistoupil blíž a ona o kousek couvla.
,,Podej mi ruku... Nedělej hlouposti, miluju tě!"
Udělal další krok blíž a ona jen nevěřícně zakývala hlavou. Když ucouvla dál a noha jí podklouzla na studeném kovu, naskočila jí husí kůže.
Přiřítil se k zábradlí a ještě stihl vykřiknout její jméno... Pak jen bezvládně padl na kolena a snad poprvé v životě ucítil na tvářích slané slzy. Jeho jediná láska ležela dole na skalách mrtvá a to vše jen pro jedinou chybu. Už pro ni nemohl nic udělat. Ztratil ji... a může si za to sám!

Už je to jedno...
Nemám co ztratit...
Jen nádech a...

Východ Slunce odhalil dvě těla. Dvě srdce, která kdysi bila jako jedno, už ani nehlesla. Zůstaly jen vzpomínky a jediný, tichý svědek - most.