O VĚRNÉM PŘÁTELSTVÍ AMISE A AMILA

I vystoupil Ježíš na samařskou horu Gnoz, doprovázen svými nejbližšími učedníky a malým zástupem lidí z města, již chtěli slyšet Ježíšova slova. Na vrcholku hory se utábořili, pojedli chléb a Ježíš je učil.
„Poslyšte toto podobenství o deštníku, jenž se bál vody. V městě Alexandrii, v zemi egyptské byla rodina jednoho bohatého kupce. V této rodině…“

…žil malý Deštník jménem Amis. Tento Deštník se celý život třásl strachem, že začne pršet a on nebude moci sloužit svým pánům proti dešti, neboť se velmi bál vody. To je, u deštníků obzvlášť, poněkud zhoubné. Takto setrvával u rodiny již třetím rokem na pokraji mdlob, vyděšen hrůzou z možného deště. Měl dosud velké štěstí, poněvadž zemi sužovalo po tři roky parné sucho, ale Amis věděl, že tato přízeň osudu je prchavá, a stejně jako ho vrtkavá štěstěna dosud chránila, může ho kdykoliv bez varování v jeho ubohém strachu vymáchat. A to doslova.
Krom toho, že byl Amis strašpytlem, byl také zvídavý a zvědavý; jednou, když byl na návštěvě jeho rodiny jistý alexandrijský učenec, se doslechl o obrovské městské knihovně, jež skýtá odpovědi na všechny otázky, zná rady na veškeré problémy, zkrátka opanuje poklad veškerého vědění. Ihned ho napadlo, že by se tam mohl dozvědět, jak se se svou hrůzou vypořádat.
Okamžitě se tedy vydal na cestu. Přihodilo se mu však, když procházel opuštěnější částí města, že v malé postranní uličce zahlédl dva muže, jak bijí třetího, malou postavu, svíjející se v prachu na zemi. Nezaváhal ani na okamžik a jal se ubožáka zachraňovat. Dva útočníci však byli stále v přesile, a tedy ztloukli také Amise, i když již ne tak mocně, jako prvního muže, neboť již byli nasyceni mstou a svůj úkol vyplnili. Méně zraněný Amis odnesl muže domů, kde se o něj tři dny staral, dokud se nevyléčil ze svých zranění. Dozvěděl se, že napadený muž se jmenuje Amil a jest celníkem. Napaden byl, protože si lupiči mysleli, že má u sebe měšec se zlatem, neboť se vrací z výběru daní, když se však dozvěděli, že nikoliv, krutě se mu pomstili. Amis mu pak na oplátku vyprávěl svůj příběh a také o tom, jak se vydal do knihovny hledat radu, doufaje v pomoc. Na konci třetího dne pravil Amil Amisovi:
„Zachránil jsi mi život, a ještě ses o mě postaral, vyléčil má zranění. Nyní jsou z nás nejvěrnější přátelé. Na oplátku ti já pomohu překonat tvůj strach a půjdu s tebou hledat do knihovny pomoc.“
Amis se dojetím rozplakal.
Druhého dne se oba vydali do knihovny. Tento chrám moudrosti byl však tak rozlehlý, že bez výsledku svou návštěvu opakovali po šest dní. Až dne sedmého narazili na knihu, jež slula De Phoibosus. V ní se dočetli, že strachu z vody se dá zbavit jedině tak, že nejlepší přítel postiženého koupí za zlato ze svého majetku pláštěnku a daruje ji nemocnému. Ihned se tedy vydali na trh a Amis byl poprvé opravdu uvěřil, že porazí svůj strach; o pomoci svého věrného Amila nemusel pochybovat, vždyť peníze pro celníka nebyly jedinou překážkou.
Dorazili k náměstí a ihned objevili obchodníka s pláštěnkami, musel svůj neprosperující krámek přesunout na okraj tržnice, poněvadž neměl prostředky, aby platil vysoký nájem v centru. Navíc musel propustit oba zaměstnance, a tak nyní prodával v krámku sám, jen občas vystřídán svou manželkou, postarší, prošedivělou ženou s příjemným a poctivým obličejem. Ačkoliv žili v chudobě, nestěžovala si, jako většina žen, byla spokojená a milovala svého muže, jenž právě přivítal ve svém obchůdku dva zákazníky.
Nejlevnější pláštěnka, jak shledali, stála jen sedm dinárů, poněvadž za současných veder nešly příliš na odbyt. Byla vínově červená, s modrými rukávy a modrým vyšívaným lemováním po celém obvodu. Kapuce byla rovněž vínová a umě vyšitá, navíc opatřená dvojicí žlutých tkaniček pro pevnější stažení kol hlavy v případě silného větru, který zde nebyl nikterak výjimečný.
Amis čekal, až jeho přítel zaplatí a kletba bude definitivně zlomena, pojednou ho však věrný druh vyvedl z obchůdku:
„Nemůžu ti to koupit, nevzdám se svých peněz pro nějakou kýčovitou pláštěnku, peníze jsou jako moje děti, přece je neobětuju kvuli pitomosti.“
„Ale vždyť jsme věrnými, nerozlučnými přáteli, Amile.“
„Ale hovno, příteli. Nenech se vysmát. Nic jako přátelství neexistuje. Nevděk světu vládne.“ A s tím odešel.
Zdrcený Amis se v slzách vrátil domů. Neměl jiného přítele, nikoho, kdo by mu byl pomohl. Navíc krátce na to pominula sucha…

„…Pane, nerozumíme tomuto podobenství, jak si jej máme vyložit?“ tázali se rozhořčeně učedníci.
„Nevděk světu vládne,“ pravil Ježíš, „a nic, jako přátelství, neexistuje. To je poselství mého podobenství. Znamená to, že jeden z kruhu mých nejvěrnějších mne zradí.“