A všechny lži zhmotňují se...

Díval se na mě s otazníkem v očích.
*…dvě toužící těla, co chtějí spolu prožít jednu chvíli,
kterou by mohly vzápětí zapomenout…*
Rozum v popředí a srdce, tolik toužící dostat prostor k odpovědi, vlající mu v zádech.
*…a znovu o ní snít. *
Přejížděl hřbetem ruky po mém rameni a dostával se táhlým pohybem, který po sobě zanechával rozpálenou kůži, k dlani. Snažila jsem si ten dotek vtisknout do paměti, aby moje představy byly pro příště reálnější.
Nasucho jsem polkla a snažila se zavrtět hlavou k vyjádření nesouhlasu s jeho počínáním. Namísto toho jsem napjatě se strnulou hlavou čekala, kam jeho ruce zabloudí dál a vypálí svou vůni.
*…vzhůru do vesmíru a ještě dál! *
„Dovol mi mít tě celou…“ Dýchl do kůže.
A všechny lži zhmotňují se v pravdu. A všechny pomluvy doplní obdivné hvízdnutí.
*…žijeme ve lži nebo lžeme pravdu? *
„Vždyť už se nemusíš bránit, jsme jen ty a já…“ Našeptává touha.
*…a zapomenout je tak těžké. *
A znovu na mě upřel své ledově modrý pohled, pod kterým jsem se zachvěla. A on, bez čekání na odpověď, rozplynul se ve tmě.

„Mluvíš ze spaní?“ Mumláš mi do krku, tiskneš mě blíž do tepla a tvůj čokoládový pohled hladí mou tvář.
„Něco se mi zdálo.“ Pousměji se a snažím se nemyslet na rozpálenou kůži po těch zatraceně reálných dotycích.
„Moje malá, roztomilá lhářko…“
„Lhala jsem, abych brala ohled na jednoho, teď lžu, abych ochránila svůj svět. A tvé iluze o mně.“
*…zamotáš se do lží, ani nevíš jak. Už nebudeš chtít přestat. Budeme skrývat svůj svět před nechápavými, ať myslí si, že ví a vědí, že nic neví. V jednom budou mít pravdu a nikdy to nepochopí. *
*…nepochopí, že touha byla silnější než my dva a naše přátelství,
že jsme chtěli jen na jeden okamžik být si blíž,
a pak snad radši zapomenout
a znovu o té chvíli jenom snít
a mít ji za neprožitou.
Asi se někde stala chyba…*