VÍNO VIN - Prolog

Byla neděle, prvního máje, a já se díval z okna do ranní ulice. Zela prázdnotou; nebylo vidět v širé dáli jediného človíčka, jehož kroky by se ubíraly po chodníku podél našeho domu. Čemu se divit, moc lidí tudy denně neprojde. Naše ulice není příliš frekventovaným místem. Venku hustě pršelo. Díval jsem se do toho bezčasí ještě nějakou chvíli. Přemýšlel jsem. Víte, já vždycky v tichu přemýšlím, a to pokaždé, naskytne-li se mi příležitost. Jako je třeba tato. Kap, kap, kapi, kap. Je to takové mé komorní jarní rozjímání. Rytmika deště mě vždycky uklidňovala. Z vedlejší místnosti se ozývá pískot varné konvice. Na stole leží můj oblíbený hrníček s uraženým uchem a v něm dvě lžičky turecké kávy. Promiňte, musím ji zalít. Odkládám zápisník na parapet okna. Propisku mám za uchem jako anténu. Vypadám jako pracovně vytížený člověk. Kdo by ovšem řekl, že moje práce je mým koníčkem. A můj koníček je psát.
Káva byla tak dobrá až jsem si opařil horní ret. Voněla po tureckých polích. Jak jsem tak upíjel, představoval jsem si bojovné Turky, kteří drancují zemi Dálného Půlměsíce a Turkyně s dětmi, schovávající tváře za závoji v přízemních bytech, kde se hádalo popichavé slunce s pouličními hvězdami. Zřejmě došlo k roztrži mračen. Vracím se k oknu a sahám po zápisníku. Káva mě příjemně hřeje v žaludku. Propisku mám pořád za uchem. Beru ji do ruky a čtu předešlé řádky. Stylizace se mi nezdá moc dobrá, ale snaha byla znát. Snad. Abyste mě správně pochopili, já nejsem žádný světoznámý spisovatel, jehož knihy čtou všechny věkové kategorie. Knihy mám ale rád. Ty své už méně. Byly časy, kdy jsem je nazýval svými dětmi. Bývávalo... Doma mám tolik knížek, že bych si mohl založit malou soukromou knihovnu, kam by z volné chvíle chodili mí známí. Třeba by mi ty moje házeli na hlavu, aby se mi rozsvítilo. Někdy mi totiž pointa vtipu, který někdo vypráví, unikne stejně jako moucha, kterou chci zabít plácačkou. To není dobře. Všichni se totiž smějí a vy civíte, jako by vám právě přelétlo něco před nosem; ostatní potom civí na vás jako kdybyste byli hluší nebo zarytí ignoranti bez smyslu pro humor. Jak ale vysvětlit váženému osazenstvu, že vtip u vás nevyvolal žádnou reakci. Opravdu není dobré mít někoho za debila, když si to o vás myslí, ale třeba vy je překvapíte nějakým dobrým, ne-li lepším vtipem, který v jejich hlavách přehodnotí toto nehezké tvrzení.
Dobrá, omáčky bylo dost. Dnes píšu nový příběh. Nevím teď z hlavy, kolik knih v třetím regále mám podepsáno od těch neznámých autorů, které tak rád čtu, ale je jisté, že tohle bude také jedna z těch knih, jejíž titul vám nebude znám. Ano, je to moje vina. Nebráním se tomuto faktu. Ale jak to bylo s tím vínem vin, to už si přečtěte sami. A viňte sami sebe, pokud se stanete závislí na víně – protože v tomto jsem už opravdu bez viny.
Takže...