Když brod je ještě daleko

Přišlo to ve dne. Slušně vychovaný sny chodí v noci. Ale tenhle ve dne. Takže fó pa jak prase. Helou bojs, řekl. A my, velevážení posluchači, jsme otočili svý hlavy a nastavili zvukovody do toho proudu a toku. Tak to bylo. A ten sen byl o Hrdinovi. Jak přišel vystřídat starýho Jezuse, když mu skončila šichta a všichni si oddechli, protože když šéf konečně odejde domů za starou, především vaše klouby to skutečně poznaj. Takže ten Hrdina zasedl na Jeho místo na vrátnici, sebral naše papíry, kde měl kdekdo černý putníky a s pomrkáváním je spálil. Popel se potom přidal do pečiva a všichni hodovali na kolektivním hříchu, od antilop přes krysy, až po lidolidi. Já byl v tom snu zahradníkem toho bohatýra, dozíral jsem na jeho papričky a nosil mu k snídani čerstvou kopřivovou polívku. Hodiny a hodiny v gumákách. Boty od bolesti. A byli tam všichni. Sen byl totiž z první ligy. Byla tam Hyena i Karkulka. Byl tam Gumák i Jiří. Byl tam Kápě a byla tam Hany. Když si Hrdina na chvilu zdříml, uspořádali jsme gárdnsejšn a sežrali mu veškerou nakaženou kukuřici. Jedna báseň, věrní posluchači a soudruzi. Báseň jsme složili, smotali a uložili k ledu. Do sklepa. Byla jí trochu zima, ale nestěžovala si, chuděra statečná. Dál ten sen nepokračoval. Došly mu baterky a náhradní nikdo neměl.
Chytali jsme čas do prázdných vypitých vyčerpaných lahví a v tom čase a s tím časem kolem nás jsme pak žili. Byli jsme Rodina. Na rozdíl od jiných rodin, my neměli otce. Zabili jsme ho dřív, než se stačil narodit a z jeho kůží jsme si udělali znamení nad dveřmi...Kdyby se vrátili bojovníci Starého světa a potřebovali někde složit svá těla. Ulice dřív dýchala a rostla, ale Gumák ji jednou v noci udusil, baráky pohasly a my museli vytáhnout svíčky. Kolem nás byla permanentní smrt, ale my se s ní naučili žít a ona s námi, sousedka stará zlá znamenitá...Někdy se stavila na panáka a vyprávěla vtipy...Přijde smrtka do baru a povídá...nebo tak, měla smysl pro humor, to se musí nechat. Když už baráky nerostly, zkornatěly a zakonzervovaly se samy v sobě, takže alespoň proti hnilobě jsme byli ochráněni. Těch jmen. Těch tváří. Nikdy se nezbavím porůznu poschovávaných fragmentů paměti o prstech Zla, které často mrzlo za našimi dveřmi. I v létě. Pusť ho dovnitř, Karkulko, ať se ohřeje. Ale ne. Každému, co jeho jest.
Bájdvej, před snem jsme nebyli. A protože jsme měli paměť výbornou, hlavy mladý, žíly zdravý, očekávali jsme příchod Hrdiny se vším nadšením a zprávy o něm šířili všude po sousedstvích. Když jsme překročili hranice Mrtvý ulice, našli jsme změť cigošů, úkáček, igráčků, bakelitovejch barbín a jinejch šméček z východních továren na plast. I šli jsme k těm bídným duším, soudruzi, jako jdou milosrdní k malomyslným. Hyena řvala...zřekněte se Ježíše a chvalte Toho Druhýho, vy špíny a rezavý strusky na ose světa. Asi si myslela, že musí mluvit za každou cenu jejich jazykem, ale ten neznala, tak si ho aspoň představovala. A Hany, má milovaná Hany, snášela k těm ubožákům celé vize duchovních orgasmů a panáky ambrózie na stojáka. Hany. Měli jsme někde pár dětí. Nevím už, kde, lahve s tím časem se dávno rozbily a střepy nám dvěma poranily dost bolestivě chodidla. Zašili jsme je horkou nití. Mlčeli jsme. Slovům jsme utínali hlavy a prsty. Nalili jsme si jiný čas a opláchli žíly. Život šel dál a občas kulhal. Jak teď ale vyplnit čas? Když výplně tak podražily. Někdy jsme dál spojovali dál osy svých tělech v různých úhlech, sdrátovali si kůže, vyměňovali vlhkosti a sdíleli malé smrti. Propotili pár prostěradel. No. Sbírali jsme ty hříchy a ukládali na poličku. Na poličku se prášilo. Prachovku nám ukradlo Jeho Velčenstvo. Četli jsme Sistru i Mílu Repu, Dostojčáka i Andrrého. Tetovali jsme se navzájem, když jsme měli dlouhou chvíli. Hyena měla na zádech mnou vchází se do trýznivého města, Karkulka mnou vchází se do věčné bolesti, Gumák mnou vchází se k těm, jež Bůh věčně trestá, Jiří mnou dal Pán průchod spravedlnosti, Kápě jsem z Boží moci, dílem lásky jdete, Hany jsem sklenuta nejvyšší moudrostí, Já tam měl všecko stvořené přede mnou v tomto světě je od věků, já navždy potrvám. Zanechte naděje, kdo vstupujete už se nám nikam nevešlo, tak jsme si to aspoň napsali na totem uprostřed Mrtvé. Totem byl vůbec zvláštní. Byl z pepelovýho dřeva a do Mrtvý ho přivez Kápě někde od Hranice.
A tak jsme si, milí markytáni a pankoví kavárníci, váleli šunky a huspeninu, zavařovali myšlenky a zkvašovali svědomí v zemřelých domech. Jediný, co nám ztrpčovalo život, byly Hadi a návštěvy Stínovraha. Mezi barbínama a kenama v okolních osadách se o něm vyprávěla taková legenda. Chtěl se stát třinátým učedníkem Ježíšovým, ale už se nevešel do limitu. Stal se tedy samoukem. Jenomže se nic nenaučil. Tak se stal podnikatelem. A podnikal v oboru obchodu se stínovým zbožím. Vraždy stínů byly na denním pořádku. Ale časem se trochu unavil. Nechal za sebe pracovat jiné, zaučoval mladíčky a miloučké slečny v práci s kudlou a duševním skalpelem. Mrtvou si nějak moc oblíbil. Stavil se někdy na kafíčko a to bylo pane Stínovrah, jak jdou obchody? Pane Stínovrah, co počasíčko? Neurazit neurazit. Zuby cenit srdce nemít. A on, pán blahobytný a životem prostřelý, rozdával své vizitky a hoši, děvčata, kdybyste potřebovali, kólněte, pošlete holuba, uvidíme, co se dá dělat, rajt? Richtik? Něma problema, pán Stínovrah. Šla kolem něj aura zla na dřevěných chůdách a suita ocelových golemů, pampelišky se pod jejich chodidly barvily do špinavě stříbrné a když celý ten maškarní průvod vypadl, všichni si oddechli. Aspoň je bylo vidět, to Hadi se připlazili nečekaně a nepozorovaně. Tráva je zrádná, keře jsou zrádný, kde jsou Hadi, v duši? Tam za tím kamenem? Nechceš, aby tě Had uštkl, je to horší, než přebírat vlastní strach holýma rukama.
Kousek za Mrtvou, na takovým poli mezi stromy, stál starý německý hřbitov. Nebo to, co z něj zbylo. Protože češtví prosytilo místní vzduch velice hustě, mohli jsme se teď kochat pohledem na vyvrácené náhrobky, otevřenou hrobku se zbytkama rakví, okradení mrví už nejspíš zmizeli za svými soudruhy, stromy vracely své kořeny tam, kde měly nájemní smlouvy s Matkou. Češi zvítězili nad Němci aspoň in memoriam.
Jednou jsem se tam procházel a nad hrobkou starýho Grosse jsem spatřil něco podivnýho. Stál tam rozkročený stříbrný kosmický talíř, přesně jak z béčkovýho filmu. Před nim na čerstvym vzduchu meditoval Hvězdář o černejch děrách, nebo o čem takový ufoni meditujou. Brejdn, povídá mi s marťanským akcentem. Brej, brej, i s tebou, odpovídám slušně. Kde ses naučil česky? Po cestě. Cesta byla dlouhá a nudil jsem se, vole. Nechtěl jsem se ho ptát, proč přiletěl. Ale už s náma zůstal. Vysvětlil jsem mu, že se zabydlel v hrobce a co to znamená, ale jemu se tam pak zalíbilo ještě víc. U nich nic takovýho neměli. Mrtví se jim asi vypařovali do vzduchu jako páry růžovýho kouře, nebo co. Každopádně, Hvězdář se stal členem party a stáčel s náma čas, to mu šlo obzvlášť dobře. Z krchova nevycházel, asi nemoh, nebo se mu nechtělo. V noci se odtamtud ozývaly divný ránu, jak něco kutil v ufu. Ale každýmu to bylo šumafuk.
Když jsem šel jednoho dne domů, počítal jsem kůží chodidel hlínu. Už dávno jsme rezignovali na boty, protože našim kořenům se dařilo líp, když byly obnažený. Dotýkaly se Matky neustále a to nás hřálo. Hlína žila a vlnila se pod mýma nohama. Šeptala nějaký slova o vodě, semenenech a hnilobě, blahodárným starodávným tlení. Má kůže ji líbala a po svým odpovídala. Krok. Slyš. Vím. Posloucháš. Žij. Jdu. Krok. Dialogy se mi omotávaly okolo stehen a tlačily mi do podkolenních jamek. Pomalu jsem došel až do Mrtvý.
Otevírám dveře a zjišťuju, že někdo nám ukradl všechny zvuky. Sbíral jsem zvuky, to jsem vám, milí válečníci a valkýry, zapomněl předtím říct, sbíral jsem zvuky a ukládal je do starejch střepů středověkých zrcadel, šperků z vlasů a jeleních parohů. Měl jsem toho plnou komoru. Má sbírka byla pryč. Její krev byla ještě rozlita po kobercích, únos musel být navíc i násilný. Ale to nebylo to nejhorší. Když jsem došel až do kuchyně, zjišťuju, že Hany tam stojí a oprašuje prach z oltářů. To nikdy nedělala, páč jsme se tak nějak shodli, že bohům a bohyním prach nevadí. Měla na sobě bílou místo černý, kterou se pokrývala dřív. Neměla stín, to jsem věděl hned. Místo toho, aby na mne promluvila naším jazykem, mluvila řečí lidu mrtvých stínů. Chceš večeři, miláčku? Je na sporáku, miláčku. Jak bylo v práci, miláčku? Chceš, aby ti tvá ženuška po večeři udělala masáž, zlatíčko? Neměla v očích sílu a já věděl, že Stínovrah tu musel být na špacíru, zrovna ve chvíli, kdy jsem nedával pozor. Dalo se udělat jen jedno. Proklepl jsem si všechny kosti v těle a vytáhl zbývající kouzla. Nabil ostrost do svých žil a parádně vyvařil krev. Zavyl jsem na Měsíc, toho odkopnutýho synáčka krkavčí Matky, a svolal Velkou poradu do Mrtvý. Mohl jsem sice jít a zaklepat na kámoše, ale já mám rád jistou dramatičnost, zvlášť v těhletěch chvílích.
Sešli jsme se v Konziláriu, budově, kam se dřív zavírali špatný a hříšný myšlenky, které pak následně byly u zdi vystaveny dešti stříbrného olova. Rádi jsme tam chodili, páč myšlenky v naších lebkohalách ještě dnes cítily ten odér smrti svých soudružek a chovaly se o poznání slušněji, než mimo Konzilárium. Kostěj mu to jednou spočítá, začal Kápě debatu. Jiří oponoval myšlenkou, že doktor Stínovrah je s ním kámoš od školky a jednopařát. Karkulka kolem sebe zlostí plivala kyselinu a Hyena mlčky upalovala panenkám hlavy pochodněma. Gumák, náš tlumočník z cizích jazyků, prohlásil, že je nutno navštívit Mesijé Stínovraha osobně a pokusit se s ním provést nějaký handl. To byl první konstruktivní návrh. Kdo by to od něj čekal. A Hvězdář, čerstvá posila naší grupy, posléze povstal a říká, mám tady, bratří a sestřičky, příběh. Tady na krku. Tak pozorně poslouchejte, neboť je náramně poučný a v naši situaci se velmi hodí. S ním sňal svůj ocelový obojek a příběh z něj vyskočil jako čertík z krabičky.
Tento příběh pochází od lidí Namojo. Kmene Tangero. Lidu Létajících Jazyků. A ti si vyprávějí toto: kdysi lidé a stíny žili odděleně. Každý v jiné zemi. Vedli spolu bitvy a neměli se v lásce. Jejich zeměpáni štvali jejich těla k vzájemným hromadným jatkám. Až jednou došlo k vyjímečné situaci. Princ Tangerů, bohatýr zvaný Juno a princezna stínů, líbezná slečna Niamas, se do sebe zamilovali. Bylo jasné, že by spolu za normálních podmínek nikdy nemohli být, a tak se Juno vypravil za bohem Galménem, patronem jeho rodiny, aby jej požádal o pomoc. Když dosáhl jeho sídla na vysoké hoře pokryté věčným ledem, bůh Galmén jej skutečně přijal a prosbu vyslechl. Propustil milého prince s tím, že pokud dokáže přemoci Galménova letitého nepřítele, strašlivého démona Šankrílu, milerád jeho přání vyplní. Juno šel tedy nejprve na radu k šamanovi Tangerů. Ten mu poradil, aby vzal vlasy své milé a upletl z nich laso. Do něj pak démona chytil. Princ tedy ustřihl stínové princezně její dlouhé kadeře a spletl z nich pevný provaz. O něco později už seděl schován u jeskyně strašlivého démona Šankríly. Když onen konečně vylezl ven na světlo denní, princ mu hodil laso kolem krku a rychle ho strhl na zem. Démon se svíjel v hrozných křečích, jak se mu stínové vlasy zařezávaly do kůže. Princ ho v tomto stavu táhl po zemi až před Galména. Ten řekl: dobře, princi, teď tedy splním tvé přání. Nechť jste ty a princezna Niamas jedno tělo, jedna duše. Jak řekl, tak se stalo. Od této chvíle byli princ a princezna natrvalo spojeni. On nosil hlavu v oblacích, ona se pod ním plazila po zemi. Od této chvíle se jim zdály sny. V jejich duši teď stála hluboká studna. Ale lidé i stíny se jich báli a odháněli je pryč. Nechtěli mezi sebou ty zrůdy, mutanty a přízraky. Tak odešli spojenci do pouště. Dlouhá léta po ní bloudili, až přišli opět ke Galménově hoře. Vystoupali na ní a požádali boha o pomoc. Chtěli jen to, aby zase mohli normálně žít v obou světech. Tak tedy Galmén řekl: dobrá, když dokážete přemoci mého dalšího, ještě strašnějšího nepřítele, démona Xarawu, splním vám i toto přání. Tentokrát nemohli jít za šamanem pro radu, šli tedy rovnou k sídlu démona Xarawy. Démon bydlel na zámku se spoustou sluhů. Všichni ale před spojenci utekli, neboť je předcházela pověst prokletých. Brzy se ovšem objevil sám pán sídla, démon Xarawa v celé své kráse. Celý rozzuřený se vrhl na milence. Juno vytasil meč, ale démon se proměnil v oheň a div jej nespálil. Princezně ovšem oheň neublížil a tak démona bodla svým stínovým mečem. Xarawa zaryčel bolestí a v šoku se změnil na sklo. Juno udeřil do skleněného démona rukojetí meče a ten spadl a na zemi se roztříštil v tisíce střepů. Později z nich povstali drobní duchové s velmi zlomyslnou povahou. Juno a Niamas vzali jeden střep a vrátili se ke Galménovi. Ten je opět nezklamal – vyplnil i jejich druhé přání, ale trochu jinak, než čekali. Spojil všechny lidi se stíny. Všem se teď zdály sny. Princ s princeznou přestali být kacíři, ale přesto se mezi lidmi necítili dobře. Lidé byli totiž ze stínů velmi nesví a nevěděli, co s nimi. Stíny se zase věčně chtěly osvobodit. Mátly je sny i studna na dušedně. Připadali si jako v pasti. Když si to princ s princeznou uvědomili, navštívili potřetí boha Galména. Prosili, aby byli lidé a stíny opět odděleni a jen oni ponecháni ve spojení. Ten byl však nyní velmi rozezlen, že po něm ti dva stále něco chtějí. Děl: když nejste pořád spokojení, vložím to celé do rukou tety Náhody. Přiveď mi svého bratra, Juno. Princ musel uposlechnout, přivést svého mladšího bratra Neména před trůn boží. Tam mu Galmén vyndal orgány z těla a nahradil je orgány duchů. I řekl mu: budiž ode dneška Stínovrahem, přeslavným doktorem a zabijákem stínů! Rozpárej každého spojence, na kterého budeš mít chuť! Budiž svobodný! Neřiď se žádnými pravidly, jedny omilostni a druhé zamorduj. Zasypávej studny, kraď sny. Buďiž ty.
A tak, bratříčkové a sestry, vznikl náš častý milý host. Der Schattenmorder. S těmi slovy sebral Hvězdář příběh ze stolu a vložil jej zpět do obojku.
Po tomto výkonu jsme položili na pitevní stůl další otázku. Jak se ke Snínovrahovi dostat? Pitvali jsme ji asi čtvrt hodiny a zrovna když jsme se dostali ke ke, Hvězdář si vzpomněl, že nás tam vlastně může hodit svým vytuňenym talířem. Zabalili jsme kufry a magický hole, jenomže pak mi polovina lidí poslala omluvenky. Nakonec jsme zbyli jen Jiří, Karkulka, Hvězdář a Já.


-

Myslím, že to vyprávíš špatně. Zatím to v podstatě nemá žádný děj, chybí tomu dynamika, přesah, prostě všechno. Kdybych byl vypravěčem já, udělal bych z toho daleko větší drama. Když si uvědomíš, jak moc důležitý ty věci jsou, tak zjistíš, že tvůj způsob vyprávění jde úplně mimo. Zkus se do toho prostě víc položit. Jo a taky rozhodně neříkáš všechno, zkresluješ a zkracuješ. To se mi nelíbí.

-

Milí posluchači, maminky s dětmi a unavení pracující! Konečně jsem měl možnost prohlédnout si vnitřek Hvězdářova korábu. To je dobře. Zjistil jsem taky, co byly zač ty rány. Uvnitř uforábu byly zdi vyloženy stříbřitýma kolečkama, ručičkama, ciferníkoukazateli, páčkama, hejbáčky, posunovačkama a podobným šrotem. Zvláštní bylo, že některá místa byla jakoby zalepena jakýmsi šedobílým materiálem. Tohle je Strojočas, pravil Hvězdář, vida, jak na to všechno vejrám. Postupně z něj vypadlo, že jde o stroj, který čas nejen umí stáčet, ale i natáčet, roztáčet, natlakovat, přetvářet, hníst, modelovat a strukturovat a čortvie čo všetko. Sám Hvězdář znal jen některé funkce. Navíc se stroj rozbil. Dlouho nemohl Hvězdář najít žádný vhodný materiál na opravu, ale nakonec zjistil, že naše základy a konstrukce se na to svěle hoděj. Kosti. Kde něco chybělo, vyložil to kosťovinou a bylo. No, uložili jsme se do křesílek, namíchali kubalibre, pan pilot zarumploval šajtrpákou a letělo se. Let je akorát pro ptáky a bosorky, říkala moje babička. Ufoni o tom zjevně neslyšeli.
Abychom se nemuseli trmácet zlým vesmírem celou věčnost, použili jsme takovou malou fintu. Čas jsme sestřihali ve střižně a jednotlivý části nalepili tam, kam původně nepatřily. A bylo to. V ten moment jsme se vznášeli nad škaredou plání, plnou pneumatik, zkorodovaných robotích těl a dosluhujících termitišť. Bylo jasné, že náš drug Stínovrah je nedaleko. Přistáli jsme, obětovali každý pár zbytečných nervových zakončení, narvali je do plechovky od koly a dle manuálu pro mladé sviště a s trochou pomocí mesijé kladiva dostali ukázkovou dý áj váj psychosondu. Ta vyletěla ven, zrekognoskovala terén, pak se vrátila a na účet ze samošky nám napsala: vzduch oukej, všude mrtvo, zvířata jen exhumovaný vole a kousek odsud je vstup do metra na stanici Krchovskýho. Oblíkli jsme si svý parádní košile sibiřskejch šamanů, vylezli ven a museli dát psychosondě za pravdu. Jediný, co stálo za řeč, byla černý konečník Země, výhřez nefunkčního metra.
Jelikož nikoho z nás nikoho nic lepšího nenapadlo, vlezli jsme dovnitř a Hvězdář nám vlastníma bulvama svítil na cestu. V metru viselo tisíc milionářů oběšených na kabelech v barvách zelené a modré, kolem nich lítaly zmutovaný krysy a na stropě bylo voskovkama namalovaný nebe. Zapadalo na něm oranžový slunce, tak jsme vyrazili jeho směrem. Neustále před náma uhýbalo a nakonec se pokrylo rzí, zaprskalo a zhaslo. Šli jsme dál a svítily nám zase jen bulvy. Po nějaké době ztratily kroky souvislost s pohybem a podlahou. Podlaha zase ztratila souvislost s pevností a začla se drolit a rozbahňovat, až přestala existovat a mi skrz ni propluli do podmetra, naše těla taky na chvilku přestala existovat, ale dole byla kabinka se Ztrátama a Nálezama, tak jsme posbírali svý ruce a žebra a bylo to zas všechno cajk. Ale po chvíli nás strašně nasralo, když jsme si uvědomili, že jsme v povídce. Chtěli jsme vyskočit z noťasu ven a zmlátit autora, ale ta kurva obrazovka nás nepustila. Tak jsme se s tím holt smířili, vytáhli mapu tmy a hledali dál Stínovraha.


Teď by se hodilo udělat pauzu, aby se tvých pět čtenářů mohlo jít vychcat, popřípadě otevřít si další lahev čehokoliv.


Jo. Takže. Drazí pozůstalí. Potom, co jsme přeplavali Styx, minuli mumii Flashe Gordona a nezaplatili Satanovi parkovné, jsme se dostali na takový plácek s dveřma a nápisem:

PhDr. D. Schattenmorder, PhD.

Klepat, máte-li dotaz.

Zvonit, nemáte-li dotaz.

Pokud máte zájem o stínovraždu, konzultace jen po předchozí objednávce.

Zvonili jsme, klepali jsme, házeli jsme lebky do oken a vono nic. Teprv potom, co si ho Jiří přidal do přátel na fejsbuk, se otevřela dvířka pro kočku. Kočka, kerá se v nich zjevila, byla Stínovrahova sekretářka. Měla fialovou srst, zelené očka a byla ve výborné kondici, nepoť papala wiskas a navštěvovala Pepkovu Posilovnu Pro Pokročilé. Zamňkoukala začátek Ódy na radost a pozvala nás dovnitř. Sundali jsme sněžnice a vešli jsme. Jelikož jsme nevěděli, jestli máme, nebo nemáme dotaz, kočka nás zatím usadila do salónku pro návštěvy a zmizela. Jako ostřílení diváci filmů pro pamětníky jsme ovšem věděli, že salónky pro návštěvy jsou nadmíru podezřelé, tak jsme si tento dobře prohlédli. Visel v něm plakát Cyndi Lauper a za jediným oknem byl masožravý muškát. Na malém stolku ležela v mističce hromada dětských mléčných zubů a lustr potichu mlaskal. Šedé stěny do rytmu pulzovaly. Neměli jsme žádnou časomíru, tak jsme alespoň počítali. Jedna, řekl jsem. Dvě, řekla Karkulka. Tři, řekl Jiří. Čtyři, řekl Hvězdář. Pět, řekl jsem Já. No a však to dál znáte, tu pohádku. Když zrovna kdosi z nás řekl dvatisícepětsetšedesátčtyři, kočka se vrátila. Můžete jít za panem doktorem, zamňoukala. Ale váš stín necháte na věšáku. Dobroš, řekl Jiří a svlíkl ho. Dobroš, řekla Karkulka a svlíkla ho. Dobroš, řekl Hvězdář a svlíkl všechny tři.

Ne.
Řekl jsem.
A nesvlík jsem ho.

Cože, jakže, proč, mňoukala kočka.

Prostě ne.
Nou vej, kočičko.
Je můj a vždycky bude.

Šedivý tapety na zdech se vyzbrojily mlíčňáky z misky a rozžvýkaly moje maso. Kosti nechaly muškátu a Cyndi Lauper si oblíkla moji kůži. Stoleček zadupal nehty do prachu a o vlasech se taktně pomlčelo. Morek vysál lustr.
Ležel jsem někde ve tmě a zástup mordidních víl zvonil na malinkaté stříbrné zvonečky. Přišla pošta. Bylo v ní spousta zkázy a tajemna. Pak zas odešla a za vozem táhla tři mučedníky po břiše. Dal jsem se dohromady. Použil jsem spousty izolepy, toho nejdůležitějšího vynálezu lidstva. Slepil jsem svý tvary a kontury. Otevřel jsem oči. Ve tmě jsem rozeznal jen kámoše Behemota a Leviatana. Seděli na dřevěný houpačce a zlehounka se pohupovali. Byli se mnou vždycky, ale já je viděl až teď. Bylo mi jasný, že se jich musím nějak zbavit. I popadl jsem přítele Kalašnikova a začal je kropit. Jen se smáli a plivali po mně špinavý útržky papírků. Tak jsem to zkusil jinak. Avadakedavra vole! Vztekle jsem mával holí. Nic. Tak ještě jinak. S pomocí izolačky a toho špinavýho papíru, co po mně pořád plivali, jsem vyrobil kočár a ty dva démony do něho zapřáh. Když jsem do nich práskl bičem, vyzvraceli stín mojí Hany.
Vracel jsem se zpátky studenym zlym kosmem a každou chvíli jsem musel zastavovat, vlízt si na strom nebo za barák, protože Stínovrah za mnou poslal Hady. Seděl jsem někde třeba celou noc a sledoval je, jak se dole plazej v cizim potu. Jel jsem kanálama, ale tam za mnou vlezli taky. Jel jsem přes duhovej most a byli tam. Odbočil jsem na božskou dé jedničku a omotali se mi okolo kol. Stačilo by jemný kousnutí a poslali by mě za malym princem. Ale já chtěl do Mrtvý. Věděl jsem, že Stínovrah vzal za rukojmí tři mé přátele, ale na to se tu nehrálo. Empatii jsem si nechal vyoperovat, když jsem byl ještě malej. A kromě toho, oni si už nějak poraděj. Já už ale Hady nikdy úplně nesetřesu.
Když jsem došel domů, měl jsem už všechnu hlínu spočítanou. Bylo jí právě tak akorát. Hany dostala zpátky svůj stín k narozkám. Měla z toho radost a řekla, že bychom se měli přestěhovat. Tak jsme změnili adresu. Před novym barákem seděli Behemot s Leviatanem a hlídali náš čas. Když k nám přišla Hyena poprvý na návštěvu, donesla tužkový baterky, aby ten sen nebyl věčně zaseklej. Tak jsme otevřeli všechny láhve s časem, sundali kryt, vložili baterky a zmáčkli plej.

Hrdina přišel v noci.