Náhrdelník

Sedí víla na mýtince. Nevnímá nic jiného, než korálky a nit, na kterou je navléká. Jeden korálek, druhý, třetí.. už jich je tam pěkná řádka. Někdo by si mohl myslet, že to jsou jen obyčejné korálky, ale opak je pravdou.. Každý korálek představuje jednu osobu nebo událost, kterou víla zažila nebo která ji ovlivnila. A ten náhrdelník, to je její jediný majetek.. kdyby ho ztratila, ztratila by celý svůj život, jeho smysl, nic by ji nedrželo na tomto světě. Je její největší cenností. Miluje ho. Miluje život, i když ji občas dokáže ublížit nepředstavitelným způsobem.

Když byl náhrdelník hotový, přitiskla si ho k hrudi a pozorně si prohlížela každý korálek. Třeba ten zelený s bílou mlhou, to byla vzpomínka na zjištění, že nastal její čas stát se vílou a pomáhat přírodě. Od té doby žila jen v lese a na paloucích poblíž něj. Byl to krásný život, i když si občas přišla jak v kleci, bez možnosti uniknout pryč. Ale za čas se s tím naučila žít. Ta doba je už tak daleko. Předaleko. Už dávno není tou rozpustilou a bezstarostnou dívenkou, kterou bývávala za mlada. Její náhrdelník je čím dál tím těžší, čím dál tím větší a ačkoliv jiným osobám by se zdál lehký, vílu tížil jako ten nejtěžší kámen. Začala si uvědomovat, že už dávno není nejmladší. A že udělala pár věcí, za které se tak hluboce stydí, že už je neunese.

Třeba ten tmavomodrý korálek.. neustále jí připomíná, jak ublížila jednomu mladému lidskému chlapci, který se jednou procházel lesem. Byla tenkrát ještě mladá a toužila po lásce. Naivně si myslela, že když získá jeho náklonnost, utěší tím svoje srdíčko a bude šťastná. Neuvědomila si následky svých rozhodnutí a proto nese zodpovědnost za chlapcovu neobezřetnost a jeho pád do zrádných bažin. Co ji to jen napadlo, vlákat ho tam? Co si myslela? Že ho její láska uchrání všech nebezpečí? Po tváři jí sklouzla slza. Tahle bolest do dneška nezmizela. Neustále ji pronásleduje, kdykoliv se na ten korálek jen podívá. Jeho barva jí připomíná barvu jeho očí. Jak byly krásné.. a jak zoufalé, když se propadal stále hloub a hloub.. Ale korálku se zbavit nemůže.

Pak se podívala na světle žlutý korálek vedle něj. To tenkrát pomohla jedné malé holčičce, která v lese zabloudila. S dívkou se skamarádila a ona za ní pravidelně chodila, takže se víla už necítila tak osaměle. Ta dívka měla tak velké a tak nádherně prosvětlené srdce, přesně jako ten korálek. Bohužel, je to tak dávno. Dívka už dávno nežije a ačkoliv ji naposledy spatřila jako velmi starou dámu, pro ni stále zůstala tím věčně veselým a mladým děvčátkem. Víla si povzdechla ještě víc.. Bylo pro ni stále těžší nést ten náhrdelník tak dlouhou dobu. Měla pocit, že ztratila všechno, co pro ni mělo nějaký smysl. Všichni její přátelé už dávno někam zmizeli, odešli nebo umřeli. Jen ona měla zůstat nesmrtelnou. Sama v tom lese, který pro ni neskýtal už nic nového, stále na tom samém místě.. Jak pošetilí jsou lidé, kteří chtějí být nesmrtelnými. Co by ona dala za jakékoliv omezení svého života.
Prohlížela si korálek po korálku. Korálek po korálku se usmívala nebo jí začaly téct slzy. Tolik korálků, tolik vzpomínek.. A všechny patřily jen jí.

V červeném korálku viděla lásku svého života. Byl to přírodní člověk, vzniklý ze stromů a listí, země a vody, sluníčka a lásky přírody. Rozuměl jí nejlépe ze všech osob, které kdy potkala. A její srdce vzplanulo láskou jen pro něj. Vedli spolu šťastný život, ale i tato etapa jejího života nenadále skončila. Tentokrát za to mohla silná bouře, která roztříštila jeho tělo na milion kousků. Bylo to velmi zlé období. Ale její láska k němu neustále v korálku přebývá, nelze se jí zbavit. A ona ani nechce.

Vzala náhrdelník do ruky. Znovu se podívala na každý korálek a každý z nich s láskou pohladila. Ať už byly jakékoliv, byly hlavně její a i když některé z nich v sobě obsahovaly bolest, byl tam vždy i kousek lásky. Natáhla tvář směrem ke sluníčku, které právě začalo vycházet. Jeho červená záře východu oslepila vílu. Vstala a natáhla ruce s náhrdelníkem směrem ke slunci. A v tom se stalo něco zvláštního. Sluníčko se paprsky zabodlo do korálků. Chvíli nebylo nic vidět. A pak najednou víla cítila, jak se uvolňuje. Jak jí tělem proudí teplo a prosvětluje i ty nejtemnější zákoutí její duše. Najednou se cítila volná, svobodná a plná života. A hlavně se srdcem, které hluboce a silně bije. Pomalu otvírala oči. To, co potom spatřila, ji vůbec nepřekvapilo. Usmála se a vydala se cestou z lesa. Teď už mohla kamkoliv chtěla. Všechny její vzpomínky, přání a city se jí zapsaly do srdce a ona najednou necítila na krku žádnou tíži, která by ji táhla k zemi. Náhrdelník s korálky zmizel.