Deník

Dnes mi bylo dvanáct let. Super! Dostal jsem spoustu dárků. Maminka s tatínkem mně dali bezva auto na ovládání. Umí jezdit i v trávě. Dostal jsem i mikinu a tričko.
Poštou přišel i dárek od strýčka. Nikdy jsem strýčka neviděl. Asi bydlí hodně daleko. Maminka mě nenechala strýčkův dárek rozbalit. Udělala to sama. Vztekal jsem se a nadával. Rozbalila obal a odhalila podlouhlou, úzkou krabici. Chtěl jsem si ji otevřít sám a vztekal se. Otevřela ji ona. Neměl jsem ji za to rád. Byla tam nějaká knížka. Na deskách měla zlatý nadpis „Deník“. Nedůvěřivě ho prolistovala. Povzdechla si a podala mi ho. Byl jsem stále rozvztekaný.
Vytrhl jsem jí ho z rukou a už ho mám u sebe. Je můj. Je jenom můj!
Se sebezapřením přehlížím autíčko a hraji si s deníkem. Dělám, že je to nejlepší dárek. Naschvál tak ubližuji rodičům. Oni mně také ubližují.
Stále si hraji s deníkem. Mamka je nejspíš smutná. Cítím to. Je mi ji líto. Nemám ji rád! Je mi ji lito. Cítím se provinile. Nechci se tak cítit. Nezasloužím si ten pocit. Štve mě to. Odcházím s deníkem v rukách.
Jdu do svého pokoje. Stále se cítím mrzutě. Pokládám deník na noční stolek a jdu k Dejvoj. Dejv je fajn. Je to můj kámoš. Přemýšlím, co budeme dělat. Těším se. Beru si své kolo. Bydlí na druhé straně vesnice. Nasedám a vyjíždím.
Na silnici jedu jen já. Nikoho nikde nevidím. Je pozdní odpoledne. Slunce svítí. Je tu krásně. Jsem šťastný.
Co to je? Slyším zvuky. Někdo za mnou běží. Je to pes, velký pes! Bojím se psů. Štěká a cení zuby. Moc se bojím. Šlapu co nejrychleji. Musím. Je stále za mnou, těsně za mnou. Už nemůžu dál. Nemám sílu. Nedokážu mu ujet. Pes teď běží vedle kola. Prudce jsem ho kopl. Balanc! Neudržel jsem řidítka. Zvrtla se a já padám na asfaltovou silnici.
Čekám nejhorší. Pes trochu kulhá. Chodí okolo kola, vrčí a štěká. Zatím si mě nevšímá. Bolí mě kolena a pravý loket. Mam roztržené kalhoty. Chce se mi brečet. Moc to bolí. Ach, kde je maminka? Mami? Pes doráží na kolo. Prokousl zadní duši. Stále si mě nevšímá. Krčím se bez hnutí na kraji silnice. Nechci ho přilákat. Stěží dýchám. Kolo ho už nebaví. Nevidí mě a odkulhává pryč. Čekám, až zmizí. Zmizel.
Zvedám se ze země. Jsem celý polámaný. Zvedám kolo a jdu domů. Chci být doma. Stále se rozhlížím okolo sebe. Možná se vrátí.
Nevrátil. Jsem doma. Jsem v bezpečí.
Jsou u nás známí, paní a pan s nemluvnětem. Všichni jsou v kuchyni. Jdu tam. Zdravím je. Mamka si všimla, jak vypadám. Mračí se a hubuje. Křivdí mi! Chci se hájit. Nechce nic slyšet. Posílá mě do koupelny, ať se umyji. Je zlá. Nemám ji rád!
Jsem umytý a převlečený. Jdu do kuchyně. Návštěva tu ještě je. Všichni se smějí nad nemluvnětem. Hraje si s maminčinými vlasy a směje se také. Jdu si s ním pohrát. Uvidělo mě – nebo ne? Jakoby koukalo za mě. Přestalo se smát. Brečí. Všichni se mračí. Posílají mě pryč. Nechtějí mě. Nenávidím je.
Jdu do svého pokoje. Nikdo mě nemá rád. Lehám si na postel. Nikdo mě nechce. Jsem smutný. Vzlykám. Vidím deník na stole. Beru ho a tisknu k sobě. Strýček mě má rád. Choulím se do klubíčka. Tiše vzlykám s deníkem v náručích. Usínám. Už je dobře. Spím.
Zdá se mi živý sen. Jsem kdesi v místnosti plné lavic a židlí. Sedím na jedné z židlí a hledím na stěnu před sebou. Je tam velká školní tabule. Rozhlížím se okolo sebe. Nikoho nevidím. Jsem tu jen já. Něco slyším. Jsou to lidské hlasy. Vycházejí z otevřeného okna. Běžím k oknu. Pod oknem si hrají děti. Smějí se a dovádí. Směji se také a volám na ně. Neslyší. Jsou moc daleko. Běžím ven z budovy. Běžím k nim. Je s nimi Dejv. Paráda! Kope si míčem s nějakým klukem. Utíkám rovnou k nim. Kopou si a smějí se. Zdravím je a přidávám se do hry. Ani jeden mi nenahrává. Dál si kopou sami a jsou šťastní. Nevím, proč mě přehlíží. Štve mě to. Stavím se do dráhy letu míče. Nemůžu ho zachytit. Míč prochází skrze mě. Co se to děje? Mluvím na Dejva. Mám strach. Nevšímá si mě. Mám hrozný strach. Křičím a nikdo si mě nevšímá. Nikdo mě neslyší…
Probouzím se. Je noc. Klepu se strachy a jsem celý zpocený. Do pokoje proudí mystická záře měsíce. Děsí mě to. Potřebuji světlo. Instinktivně šahám na noční stolek. Mám tam lampičku. Kde je? Nemůžu ji nahmatat. Vyděšeně se zvedám a hledím do šera na noční stolek. Ach, lampička tam je. Šahám po knoflíku. Nemůžu ho zmáčknout. Strach, mám hrozný strach. Ruka mi projíždí skrz vypínač.
*Úzkost je má paní.*
Dotýkám se stolku a snažím se zvednout. Ne nedotýkám se ho. Ruka mi prochází skrz něj.
*Strach je mým pánem.*
S hrůzou vyskakuji z postele a klopýtám ke dveřím. Nedokáži uchopit kliku. Nemohu otevřít.
*A já jsem jejich věrným sluhou.*
Křičím hrůzou a děsem. Křičím, až bolest řeže mé hrdlo a nic. Nic neslyším. Žádny zvuk ze mě nevychází. Jsem ztracen.
*Šílenství budiž mým věčným hostem.*
Otáčím se. Na mém polštáři něco slabě září. Co to je? Točí se mi hlava. Jdu blíž. Mám mžitky před očima. Je to můj deník – dárek od strýčka. Nakláním se nad deník. Je mi špatně. Je hustě popsán blankytně světélkujícím písmem. Něco se děje. Písmen přibývá. Čtu poslední řádek: „Čtu poslední řádek. Zavírají se mi oči. Omdlévám…“