Lež

/Nemůžu ven! Já prostě nemůžu ven!/
Cítila naprosté zoufalství. Na pohled byla volná, volnější než kdokoliv jiný. Možná tak působila díky jejím světlým rozpuštěným vlasům, které za ní při chůzi vlály, možná proto, že i přes bolest, kterou cítila, se dokázala přetvařovat a rozdávala úsměvy na všechny strany. Ale přesto se cítila svázaná, vězněm ve vlastním těle. Chtěla pustit duši ven, nikdo jí nedal šanci, nikdo ji neposlouchal, nikdo ji nechápal… /Proč musí všechno konči takhle? Proč?/ Nemusela se ptát nahlas. Odpověď sama dobře znala. /Protože jsi lhala./ Sama nevěděla, proč to udělala. Asi proto, že se od dětství přetvařuje, protože nikdo není schopen pochopit její pravou tvář? Není snad přetvářka lež? Její život se jí teď hroutil přímo před očima…
Vypadalo to nejdřív jen jako „nevinná“ lež. Jen aby si upevnila svoji předstíranou podobu. Podobu, kterou viděli všichni kolem ní a podobu, kterou ti všichni měli rádi. Potřebovala někomu ukázat, jaká doopravdy je! Všechno se jí začalo vymykat z rukou, všechny lži začínaly postrádat logiku. /Její život začínal postrádat logiku…/
/Ať mě sakra někdo dostane z týhle propasti ven! Nechci žít ve lži!/ Ne. Nežiju ve lži. /Já jsem lež…/ Netrvalo jí dlouho, než dorazila domů, do svého pokoje. Na stolku ve váze byly čerstvé růže, které sem každý den ráno nosila. Jednu smutně vytáhla… Přešla k oknu a mlčky se modlila k jejímu bohu. Už neviděla jiné východisko… Pohled jí sjel na zavřený šuplík. Mlčky k němu přešla a pomalu jej otevřela. Hned našla to, co hledala. Žiletka. Tenká, ostrá, /smrtící/ žiletka. V levé ruce stále svírala růži. Nervozitou ji stiskla a jeden trn se jí zaryl pod kůži. Tu bolest téměř nevnímala, jen se němě dívala na kapku krve, která se teď vpíjela do koberce. /Zvládnu to. Musím./ Už se nedala zadržet. Žiletka uchopená v jejích jemných prstech prořízla zápěstí… /Umírám. Propadám se do propasti, kterou jsem si sama vykopala… Lež… Lež…/ Její poslední myšlenka. /Lež…/