Hudba moře

Hladina moře byla klidná. Kam se člověk podíval, tam viděl jen rozlehlou plochu krásné průzračně modré vody. Občas se utvořila vlnka, která zmizela stejně rychle, jako se objevila. Všude bylo ticho, narušené jen šploucháním vody. Slunce svítilo ze všech sil a jeho paprsky tvořily na hladině různé obrazce. Ale v jednu chvíli někdo tento klid narušil.

Byla to dívka, mořská dívka. Pomalu vystupovala z moře a rozhlížela se kolem sebe. Nejdřív se ukázala hlava se světle zelenými dlouhými vlasy a zelenomodrýma očima. Její oči působily tajemně a zvídavě. Bloudily po hladině a hledaly sebemenší náznak nějakého nebezpečí, aby pak mohly rychle zaplout zpět pod ni. Kromě ní však bylo vše jako předtím. Dívka si oddechla. Najednou vypadala klidněji. Vynořila se celá, takže bylo možno spatřit její lesklé tělo zakončené velikou ploutví.

Když se dostala celá nad hladinu, úplně znehybněla a upnula svůj pohled ke slunci. Chvilku se nic nedělo, ale pak začala šeptat jakási slova. Vypadalo to, jako by dívka měla svou vlastní modlitbu, kterou zná jen ona sama a která byla spojená s jejím životem. Slova se jí linula z úst a tvořila přípravu k tomu, co se chystala vykonat. Když zaznělo poslední z nich, dívka oči zavřela a nastavila slunečním paprskům svou tvář.

A pak udělala velmi podivnou věc.

Dotkla se dlaněmi mořské hladiny a začala jimi přejíždět kolem dokola. Ruce zvedala a znovu pokládala v jakémsi rytmu hudby, vypadalo to, jako když hraje na hudební nástroj. Voda se pohybovala, jak to dívka určovala a ona sama začala potichu zpívat. Z jejích úst se najednou linula melodie s neznámými slovy. Byla jemná a pomalá jako ukolébavka. Celé moře se zklidnilo a na hladině se díky paprskům začaly objevovat barevné obrazy. Ale nebyly náhodné, podle dívčina výrazu bylo jasné, že jsou úzce spojené s písní. Obrazy se po chvíli zaostřily. Voda zobrazovala malé dítě, miminko ležící v kolébce. Vedle děťátka seděla jeho matka a houpala ho, aby usnulo. Zpívala tu samou melodii, jako dívka tady na hladině. Byla to tatáž osoba.

Obraz zmizel, spolu s ukolébavkou. Vystřídala ji jiná melodie, silnější a drsnější. Kdyby byl někdo kolem, vylekala by ho. Bylo v ní tolik zoufalství a tolik vzteku, který během vteřinky vystřídala bezmoc. Na hladině se objevil nový obraz. Tentokrát byla vidět prázdná kolébka. Peřinky uvnitř někdo rozházel okolo a pomačkal. Kolébku tatáž osoba shodila na zem. Nad tím vším stála zoufalá dívka. Melodie byla čím dál pomalejší a smutnější. Rozbouřená hladina se uklidnila, aby zobrazila dívčin zármutek a neštěstí. Dívka se rozplakala.

Melodie utichla.

Když se dívka uklidnila, začala zpívat znovu. Tentokrát byl ale její zpěv úplně odlišný. Nezněl jako tryskání starých pocitů a vzpomínek, tentokrát v něm bylo cítit přání a volání o pomoc. Ačkoliv slovům nebylo rozumět, bylo jasné, že obsahují prosbu. Hladina moře se začala měnit, spolu se zvukem. Už nezpívala dívka, ale zpívalo moře. Voda promlouvala ke všem svým kapkám. A tyto kapky se rozutekly do všech koutů, aby splnily svůj úkol. Dívka byla vyčerpaná. Oči se jí zavřely a ona padla na hladinu. Voda pro ni přichystala lože a nechala ji spát.

Trvalo dlouho, než se stalo něco nového.

Dívka stále spala a voda stále zpívala. V jednu dobu se pak její zpěv začal tišit, až zmlkl úplně. Dívku to ticho probralo. Otevřela oči a podívala se na hladinu. A tam, kde byla předtím jen průzračná voda, najednou uviděla plavat své dítě. Spinkalo. Jeho malé ručičky byly sevřené v pěstičky a těch pár vlásků, co mělo, mu poletovalo kolem hlavy, jak si s nimi hrál vítr. Na celé hladině se rozprostřel tak šťastný klid, že i vlnky se pohybovaly s veselím. Dívka své děťátko vzala do náručí a přitiskla ho k sobě. A pak, těsně předtím než se s rozzářeným obličejem potopila pod hladinu, pronesla konečně jedno srozumitelné slovo: „Děkuji..“