Ema

14. listopadu 2003

"Emo, pojď mi pomoct s tou bábovkou! Už je skoro hotová, než se ty vůbec vyhrabeš z postele..." slyším hlas v mé hlavě. Je to vzpomínka. To byla ta poslední věta, posledně jsme spolu něco pekly, poslední den, poslední hodina... Kéž by to tak nebylo, kéž bych ji nenechala jet s tím šílencem, s tím naprostým bláznem Emilem! Proč? Mami, vždyť já ani nevím, co se ti pořádně stalo! Našli tě někde v příkopě u lesa..... mrtvou........ bez jediného náznaku toho, co se ti mohlo stát. A víme moc dobře obě, že kdyby tu byl táta, nic z toho by se nestalo. Nestalo! Chápeš? Nestalo! Nikdy!!! A táta je zatím taky někde v hajzlu. Ani nevím, jestli vůbec ještě žije. Hm... smůla... ta jeho prodejná slečinka už mě taky dost štve. Píše nám pravidelně, jak se má skvěle, a že jí táta udělal pěkný dítě a co já vím, co všechno ještě. Mám jí plné zuby! Dneska taky jeden dopis přišel - jo, jasně, samo že od NÍ! Napsala, že potkala jakéhosi šťastlivce (teda podle ní to měl bejt šťastlivec, ale podle mě je to spíš chudák!!!) a s tátou že končí... A navíc... - a ten poslední řádek mě ohromil a vyděsil zároveň - .... táta prý stejně někde zmizel a nikdo prý nemá páru o tom, kde je. Stejně jako já teď nemám páru o tom, kde se poděl ten děsnej šmejd Emil. No, stejně mě to už ani zajímat nemusí, protože za chvíli už budu zase s mamkou... někde mimo tenhle svět. To zní dobře, ne?
Hm... paráda. Tady odtud - z tý třicetimetrový výšky našeho extra starýho paneláku je nádhernej pohled. Fakt! No, možná si budete říkat, jak jsem sem vylezla, ale je to celkem jasný. U nás máme totiž takovou tu pojízdnou kabinku, jo, no, to, jak tomu normální lidi říkaj výtah, a tou jsem se dostala až do nejvyššího patra, pak jsem samozřejmě zašla na půdu, kde je žebřík. Po něm pěkně nahoru skrz takový malý vokýnko a jsem tu. Tadáá! Hurá...:(
Povím vám, já už se ani nemůžu dočkat, až tatínkova Slečinka s velkým S zase začne stvářet nějakou úctyhodnou scénku, v níž za chvíli stejně vyjde najevo, že já jsem vlastně kráva blbá a že neberu ohledy na ostatní, když jen tak bezduše skáču z třicetimetrovýho paneláku dolů na dálnici plnou aut. Co? Vy si to snad myslíte taky? No tak to vám pěkně děkuju!!! A jako na koho že tak asi mám brát ohledy??? Stejně jsem vždycky byla a vždycky budu (i když zanedlouho mrtvá) zodpovědná ze sebe jen já. Jen já a nikdo jiný už ne!!! To myslím vážně. Protože kdo jiný by za mě tu odpovědnost měl nýst!? No táta asi těžko, když se "ZTRATIL" a nikdo o něm vlastně vůbec nic neví. Vypadá to, že si pro něj přišel ten jeho anonymní telefonující. Totiž, abyste rozuměli, minulý rok tátovi zavolal poprvé a chtěl po něm tu jeho krasotinku. Údajně je to nějaká "lehká děva", co způsobila tátovu anonymovi jistou zdravotní potíž. No, je fakt, že táta se tý svojí Slečince podíval na zoubek a zjistil, že je vážně "chodníkovka", ale ona tvrdí, že jí už dávno není.... Jo, jo, ty její kecy, asi před týdnem jsem totiž viděla nechutnou scénu, v níž Slečna s neznámým mužem hráli hlavní roli (leželi na sobě v autě a vydávali velice poutavé zvuky, žádnému z nich ale očividně nevadilo, že jedno okýnko zapomněli "zastřít nějakým kouskem oblečení").... No ale to je teď jedno. Prostě ten anonym pak volal častěji a častěji a začal tátovi vyhrožovat, že jestli Slečinku nevydá, že si pro tátu přijede, zaveze si ho na nějaký neznámý místo a tam ho zabije... nebo něco takovýho, jako je to v těch hororech, co se na ně táta vždycky díval. A horor je vlastně i můj vlastní život, který mi zmařili jak mí rodiče, tak mé hloupé city, city mého srdce. Jo jo, byl to vlastně ON.... Byl to ON, který byl tou poslední kapičkou mého neustálého zklamání a neštěstí v mém už tak dost pochmurném životě... A tak už dost!!! Ještě jednou se rozhlédnu, a to jako že mám odtud celkem velký výhled, no a....

HOP......

Tak teď už vážně - najisto
HOP......
letím....
ještě nikdy jsem se necítila tak krásně...

Au! Tak to trošku bolelo, ale stejně.... páni! Vždycky jsem si ten konec představovala jako nějaký schody, který vedou ke světlu (teda pokud jsme hodný lidi a tak)... ale kdepak. Jakobych jenom spala a pořád se nedokázala probudit. Jako by mi v tom někdo nějak bránil...
ale nejzajímavější bylo, že pak už jsem nic necítila. Vůbec nic!!! Nevěděla jsem, kde jsou ty mý schopnosti neustále se vrtět, poskakovat a tancovat... no prostě nic...
Jen v uších mi znělá nějaká ..... jak to říct... "nebeská" hudba... skvělá, úžasná, prostě a jednoduše naprosto nepřekonatelná
Vím, že to zní dost divně, ale fakticky to tak bylo. A ta nádherná hudba hrála a hrála a hrála....

15. listopadu 2003 (to je ten pozemský čas)

...Páni, to je lepší než poslouchat My Heart Will Go On! Ta písnička zní naprosto skvěle! Jenže.... Ejhle. Všechno krásný někdy končí. A to platí i pro tenhle pocit volnosti a úplného blaha. No jo. Najednou se (jakoby nic) rozbřesklo. Vypadalo to, jako by těsně přede mnou uhodil blesk, až na to, že nezpůsobil žádnej hluk. Jo, prostě takovej ten blesk, co před vás dopadne a posvítí si na vás. Jo jasně. To je přece naprosto normální, ne?
V tu chvíli jsem zase cítila nohy, ruce, mohla jsem skákat i tančit. Ale k čemu mi to bylo, když jsem se teď tváří v tvář dívala do obličeje umírající holce. Byla tak mladá a krásná. Měla před sebou celý život. Ale.. vypadala šťastně, zdálo se, že nikdy předtím tak šťastná nebyla. Jako bych ji odněkud znala. Připadala mi tak povědomá... Ale za nic na světě jsem si nemohla vzpomenout, kdo to je. A teď mi to došlo!
Vždyť já tu jen tak stojím a ta holka mi tu umírá před vočima!! Já snad nejsem normální! "Tak lidi, dělejte něco! Nedívejte se tak blbě na tu holku a pomozte jí! Zavolejte někdo záchranku!!!" Řvala jsem z plných plic, ale nezdálo se, že by mě někdo poslouchal. Nikdo se ani nepohnul. Všichni se dívali jen na ni. Ztěžka dýchala, z úst jí tekl tenký pramínek krve a ona se už jen usmívala... Stekla jí slza po tváři a.. podívala se.. na mě. Viděla jsem to zcela jasně, vím to. Dívala se přesně na mě. A v tu chvíli...
vydechla.. naposledy... ale s věčně trvajícím úsměvem na tváři. Byla tak mladá